Čtení na tyto dny

Přítel

Ať bydlí tam
kde je dřív jaro
později podzim
nejlépe u řeky
kolem níž
by se dalo jít lesem
kde by se naše myšlenky
uklidněné
rozestoupily jako stromy -
aby se tolik netrápil
až vtrhnem do jeho pokoje
v kterém na nás slovy myslívá
zrovna když ubližujeme ženě
nebo se ztrácíme v strachu
že máme ze srdce
jen cestu
zkoušíme-li to sami
na svou pěst
se svým jsem

(Zdeněk Volf) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Zapleveleno


Václav Štěpánek, č. 5/2009, str. 25

Díváme-li se na staré fotografie venkovské kulturní krajiny, většinou z nich máme pocit jakési libosti. Krajina se nám zdá být upravená, harmonická, s jakýmsi lidským rozměrem. I nejstarší pamětníci většinou vzpomínají na to, že venkovská zemědělská krajina byla „zahradnicky obdělaná“. O tom, proč tomu dnes tak není a proč dnes pohled na fotografie venkovské kulturní krajiny ani na její reálnou podobu libý pocit nevzbuzuje, jsme již psali mnohokrát. Prostě kolektivizací a ztrátou hospodáře, sedláka, ztratila harmonický a lidský rozměr. Pravda, zůstalo mnoho míst, která nebyla postižena tak drasticky, a i v těch úvalech a rovinách se najdou zajímavá zákoutí, která pocity libosti, zejména při pohledu z dálky či výšky, vyvolávají. Většinou ovšem, procházíme-li jimi po některých z cest, které unikly rozorání, něco podvědomě vadí. Je to jakýsi pocit neupravenosti. Ano, všechny meze, úvozy, příkopy cest i silnic, okraje vodních toků, malé loučky kolem potoků či ve vzdálenějších údolích, to vše je zarostlé plevely, neudržované. Okraje polí pro splachy hnojiv zejména kopřivami a lebedou, příkopy a meze stařinou, která postupně vytlačuje dříve tak typické porosty mateřídoušky a dalších květů, zvoucích poutníka k usednutí či milence ke hříchu. To je to, co budí onen pocit neupravenosti. Čest výjimkám tam, kde zůstalo soukromé hospodaření ve své kontinuitě a hospodáři nedá, aby měl okraje svých pozemků v katastru obce zarostlé, nebo dokonce i některým osvícenějším správám silnic, jejichž zaměstnanci nevykosí pouze úzký pruh „pangejtu“ (na jednom webu jsem již dokonce našel přirovnání z Plzeňska, že je někdo „zarostlej jak pangejt“), ale poctivě celou přiléhající mez. Narazíte-li někde na svých cestách na takovýto „starý stav věcí“, zaplní vás hnedle onen jinde chybějící pocit libosti.

Nicméně, zdá se, že ve velké většině si lidé na tento stav zaplevelenosti již jaksi zvykli. A nejenom na venkově, ale i ti z měst, kteří stále ještě dávají přednost vlastivědným putováním. Ostatně ti narození po roce 1960 ani nic jiného nezažili a nepamatují. Celá republika je sice protkána, říká se, nejhustší sítí turisticky značených cest v Evropě, k nimž v poslední době přibyly i cyklostezky. Ale po mnohých ze značených cest (o neznačených ani nemluvě), které nejsou běžně využívány např. k obhospodařování polí či lesů, ovšem často nelze během vegetačního období projít bez mačety, jak jsou zarostlé kopřivami a jiným plevelem, v němž se zcela ztrácejí, okraje cyklistických stezek vroubí bujná lebeda. Koupat se v řece, rybníku či jezeře většinou nelze, protože přes porosty křídlatek a dalších neofytů se k nim není možno dostat.

O trávu na seno dnes není nouze, neboť drobné zvířectvo se na vesnicích již nechová, a pokud, pak je jí dost v blízkém okolí. Nemusí se pracně kosit na mezích nebo v příkopech. Východisko ze zaplevelenosti u nás tedy prakticky neexistuje. Ovšem ani na jih či západ od našich hranic již cestáři dávno nepronajímají silniční příkopy na trávu a kozy se na mezích také nepasou. Krajina tam ale, alespoň z větší části, zaplevelena není. Zřejmě si na ni, i vzhledem ke kontinuitě zemědělského hospodaření a krajinného vývoje, nezvykli. Musely se tedy najít obecní prostředky na to, aby ta zdánlivě zcela neekonomická činnost, jako je kosení nepotřebných mezí, příkopů a dalších „zbytečných“ travních porostů, byla nějak zabezpečena. Požadovat ovšem něco podobného u nás by bylo považováno za čiré bláznovství. Vždyť je toho tolik potřebnějšího, než kosit meze v katastru pro potěchu několika staromilců. Změny se tedy asi těžko dočkáme dřív, než začnou být všichni alergičtí na pyly plevelných rostlin a i do těch nejatraktivnějších, ale zaplevelených krajů přestanou jezdit turisté, kteří dají v Evropě regionů přednost oblastem, které jsou libé, protože udržované.

Václav Štěpánek
Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu