VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V koncepci péče o životní prostředí v Jihomoravském kraji v 8. pětiletce s výhledem do roku 2000, schválené v roce 1984 radou Jihomoravského krajského národního výboru, je v hlavních směrech řešení v oblasti ekologie a biotických prvků uvedeno:

• postupně vymezovat existující významné prvky a segmenty (části) krajiny jako základ - kostru její ekologické stability a doplňovat je tak, aby vytvářely ekologicky stabilní systémy jak v regionální, tak lokální úrovni;
• takto navržené systémy ekologické stability respektovat při veškeré hospodářské činnosti v území, účelně je zapojovat do systémů ostatních funkčních ploch se snahou o polyfunkční využití v zájmu optimalizace hospodaření v krajině.

I. Ekologická stabilita v kulturní krajině

Životním prostředím člověka je krajina, která je určitým kvantitativně i kvalitativně vyhraněným projevem kontaktu povrchových sfér naší planety. 

Prolínají se v ní a vzájemně na sebe působí zemská kůra s reliéfem, spodní vrstvy atmosféry, hydrosféra, pedosféra a biosféra. Přírodní krajina vznikla působením přírodních krajinotvorných procesů a vyvíjela se miliardy let. Člověk se v průběhu svého vývoje přírodním složkám krajiny přizpůsoboval a současně na ně - s intenzitou odpovídající stupni jeho vývoje - i působil. Krajina, jejíž podstatné rysy se vyvíjely miliardy let, se začala v důsledku hospodářských aktivit člověka rychle měnit.

Zbytky přírodních krajin se zachovaly jen v těch částech Země, které jsou pro život a rozvoj lidské společnosti svými podmínkami výjimečně nepříznivé. Většinu krajinné sféry naší planety zaujímá krajina kulturní, to je taková, kterou člověk s různou mírou dokonalosti přizpůsobil a přetvořil pro primárně požadovanou funkci obytnou a obživnou. V procesu antropogenní přeměny však stále častěji a velkoplošněji dochází k narušení dynamické rovnováhy přírodních složek krajiny do takové míry, že je ohrožena podstata krajiny jako obnovitelného přírodního zdroje. Stav krajiny se tak stal limitujícím faktorem dalšího rozvoje, ne-li existence lidské společnosti. Proto je nezbytné krajinu optimalizovat - uvést do souladu všechny hospodářské aktivity člověka tak, aby nedocházelo k neodvratnému narušení krajinné sféry. I kulturní krajinu musíme učinit ekologicky stabilní. K tomuto cíli směřuje rozpracování ekologicky podložených systémů optimalizace hospodaření v krajině, založených na integraci dostupných poznatků do ucelené soustavy, využitelné především v územním plánování. Právě tento obor by měl zajišťovat prostorovou koordinaci hospodářských aktivit v krajině. Za stabilní považujeme takovou kulturní krajinu, ve které je trvale zajištěna možnost využití produkčních i mimoprodukčních funkcí a v níž tedy nedochází k nevratnému narušení funkčního potenciálu následkem činnosti člověka. Ekologická stabilita krajiny je tedy - zjednodušeně řečeno - odolnost tohoto složitého systému vůči rušivým vlivům jak přirozeného, tak i antropického původu.

Abychom lépe pochopili jevy, které ovlivňují ekologickou stabilitu naší přeměněné krajiny, je nutno si především ujasnit, jak tyto jevy probíhají v krajině přírodní, člověkem neovlivněné. Prvním základním jevem, který můžeme v přírodní krajině pozorovat, je velmi těsná vazba mezi abiotickými podmínkami daného stanoviště (reliéfem, klimatem, půdami a dynamikou jejich vlhkostního režimu), které jsou dlouhodobě neměnné, a biotickou složkou, která v něm žije. Podle toho, jak se abiotické podmínky místo od místa v krajině mění, mění se i typ živého společenstva (biocenózy). Tak se nám začne krajina z ortogonálního pohledu jevit jako mozaika různě velkých a různě odlišných společenstev. Soubor abiotických podmínek je do značné míry tak dlouhodobý (trvalý), že jej člověk často nedokázal ani dodnes změnit. Ve většině případů člověk mění především typ biocenózy, nikoliv však podmínky, které ji určují. Vnucuje tedy krajině vědomě i nevědomě jiné rostliny a živočichy, než kteří k ní patří. Narušuje tím, či zcela ruší jednotu ekosystému - destabilizuje jej. Aby vůbec mohly záměrně pěstované rostliny a živočichové v kulturní krajině existovat, musí se jim uměle vytvářet pro ně vhodné abiotické podmínky přísunem dodatkové energie (odlesnění, hnojení, orba apod.).

Přestože nahrazování těchto abiotických podmínek stojí obrovské množství energie, není v lidských silách je nahradit úplně. Takový uměle dotovaný ekosystém je tedy vždy mnohem méně odolný (stabilní) než přirozený. Zdá se tedy, že jestliže chceme mít krajinu vysoce odolnou (stabilní), budeme se snažit ji využívat v maximálním souladu s jejími trvalými abiotickými podmínkami. Taková krajina bude sice velmi stabilní, ale z hlediska potřeb člověka velmi málo výnosná. Vysoké výnosy potravin i jiných produktů jsou totiž podmíněny právě maximální destabilizací ekosystémů v krajině. Nemůžeme tedy mít ani krajinu zcela stabilní, protože bychom při dnešní velikosti populace umřeli hlady, ale ani krajinu zcela destabilizovanou, protože bychom tím zahubili život v ní a tím samozřejmě i sebe. Naším hlavním úkolem je tedy hledat optimální míru destabilizace krajiny, která stačí pro naši obživu, aniž dojde k nevratnému narušení jejích regeneračních schopností.

Zaveďme si nyní do našeho schématu další dimenzi - čas. Čas s prostorem je dimenzí pohybu a ten hraje v přírodní i kulturní krajině zásadní roli. V přírodě se všechny biotické prvky neustále pohybují a navzájem ovlivňují, z hlediska každého druhu je i přírodní krajina vlastně složena z bariér a koridorů, které umožňují, znesnadňují, či dokonce znemožňují jeho migraci. V prostoru a čase se krajina jeví jako mozaika různých společenstev, která se podle toho, jak jsou si příbuzná, více nebo méně ovlivňují, bojují spolu a neustále se vyvíjejí. Toto vzájemné ovlivňování i konkurenční boj jsou velmi významné především z hlediska zdravého vývoje celé krajiny i její stability. Jedním z hlavních problémů kulturní krajiny je právě přerušení těchto neviditelných cest a dálnic v krajině. I když v kulturní krajině jsou více či méně uchovány relativně přírodní a stabilní plochy, jsou od sebe navzájem izolovány a postupně degenerují.
Ještě další důležitý poznatek: Dynamické i relativně statické jevy v krajině jsou často velmi dlouhodobého charakteru. Například než na zcela „mrtvém“ území vznikne znovu druhově bohaté přírodní společenstvo, trvá často celá staletí. Nahradit zničené společenstvo je tedy velmi náročné.

Do našich pohledů na krajinu si přibereme další dimenzi - trochu neobvyklou, ale naprosto zásadní - energomateriální výměnu. Celý krajinný ekosystém je navzájem propojen v jeden nesmírně složitý potravní řetězec. Na jeho počátku je rostlina jako producent organické hmoty, na kterou navazují živočišní konzumenti včetně člověka. Koloběh organické hmoty může probíhat různými způsoby a právě jeho usměrňování ve prospěch jednoho z jeho článků - člověka - je základem celé zemědělské i lesní prvovýroby. Toto usměrňování může být více nebo méně výnosné a hledání nejvýnosnějších způsobů je záměrem ekologických soustav hospodaření. Ekologizace soustavy hospodaření je tedy hledání takových koloběhů, které umožňují odebrat pro člověka co největší část energie a látek, ale tak, aby jich zůstalo dost i pro ostatní uživatele a producenty. Mírou úspěšnosti tohoto hledání je nejenom produkce potravin a dalších surovin, ale naopak i míra nutné dodatkové energie, kterou musíme potravní řetězec neustále odchylovat od jeho přirozených zaběhnutých vazeb - tedy opět destabilizovat.

S dynamikou přírodních procesů, tak jak je naznačena v časoprostorových vztazích, souvisí velmi úzce další významná dimenze krajiny - informační výměna. Ekologickou informací v krajině rozumíme genetickou informaci, zakódovanou v dědičném aparátu každého organismu. Jedná se vlastně o zakódovanou získanou zkušenost každého organismu, tedy zkušenost, kterou je možno předávat dalším generacím a křížením kombinovat s genetickými informacemi jiných jedinců. Tento tok informací může hrát a skutečně hraje v krajině zásadní stabilizující či destabilizující funkci.

Jak vyplývá z rozboru jevů v přírodní krajině, jsou všechny výrazně ovlivňovány prostorovým a časovým uspořádáním mozaiky ekosystémů. Jestliže chceme zákonitosti těchto jevů podmiňujících ekologickou stabilitu zachovat i v kulturní krajině, musíme alespoň minimálně nezbytnou míru jejich časoprostorových nároků respektovat. K tomuto účelu musíme v krajině cílevědomě vytvářet územní systémy ekologické stability krajiny.