|
Vstup pro předplatitele: |
Na patách naděje
Léto.
Léto, které nevyšlo.
Proč skřivanům se hrdlo zadrhlo?
Kdo připínal torzům křídla motýlí?
A kdo byl smyčcem bez houslí?
Na minutovou ručičku lákali
jsme čas.
Je večer. Vysoký až k svítání.
Zbrojíř naděje.
Večer, kdy úzkost taje v dým
a z popele, co po pastýřských
ohních zbyl,
vzlétl jestřáb, sivý pták,
nesmrtelnou perutí.
Nad hory, nad doly.
Zlatem harfy odlétalo léto
a duše svlékala se
pro budoucí dny,
pro světlo nepodpírané berlemi.
(Vít Obrtel)
Je dost nápadný rozdíl v množství našich pojmenování označujících protiklad mokro a sucho v krajině: zatímco sucho je jen v názvech souš, sušina, suchozem, suchopár (původně asi suchopal), jeho protiklad vidíme v názvech močál, močár (močalisko, močařisko), také mokvar a nářeční mokvárna. A dále k tomu patří samozřejmě mokřina, mokřadlo, mokrazeň, mokřiště, mokřaď a konečně nejnovější podoba z posledních desetiletí mokřad. (A to už nemluvím o bahně, bahništi, bažině či staročeské bařině.) Naše dnešní slovní zásoba nám podle všeho stále ukazuje ráz krajiny, ve které žili naši pradávní předkové. (Asi bude něco na domněnce, že původní pravlastí Praslovanů byly bažiny mezi Vislou a Dněprem.)
Dušan Šlosar