Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Petrželka a jiné vůně


Jan Lacina, č. 2/2012, str. 20

Zahrada obklopující náš tišnovský dům má všehovšudy pár arů, přesto je plná zázraků - tvarů, barev, zvuků i vůní. Právě ty vůně mě nejvíce dojímají i jitří, má čichová paměť mě často vrací zpět. Někdy až k blaženému dětství.

Zajdi mi pro petrželku, vyzývala mě často maminka před nedělním obědem. Vyždiboval jsem na záhonku za domem ty nejmladší lístky, protože nejvíc voněly. Nejraději v zimě - připadalo mi, jako bych z hlubokého sněhu vysvobozoval příští jaro. Vlastní petrželka voněla a plavala na hladině našich polévek po celý rok. Ty ostatní vůně byly a jsou jen dočasné, ale o to někdy dráždivější. Pokusím se je seřadit.

Sýkorky a čížci ještě plýtvavě rozhazují semena do tajícího sněhu, když pod jejich krmítkem rozkvétá lýkovec. Dorážím na něj častokrát nosem tak dychtivě, že nechtě posrážím jeho růžové květy k zemi. Marně se pak v dalších dnech snažím dobývat vůni ze sněženek, ladoněk, sasanek a dymnivek pod včelami hučícím zlatožlutým oblakem jívy. Před dvaceti lety si k nám přilétla sama a ze zapomenutého proutku vyrostl košatý strom. To střemchu - drobný odkopek ze břehu Loučky - jsme vysadili na naší zahradě záměrně. Trvalo jí přes deset let, než se ze stínu probojovala k slunci a obšťastnila nás poprvé voňavými hrozny bílých květů. Pod dokvétající střemchou se koncem dubna dráždivě rozvoní konvalinky, invazně se šířící k jahodám a zeleninovým záhonkům. Na nich se už klube ostře kořenný libeček.

Nejvonnější květinou naší zahrady je ovšem časně májová měsíčnice, opojná Lunaria. Kdysi jsme si ji donesli ze suťových sýkořských lesů. Zalíbilo se jí u nás tak, že v polostinných koutcích zahrady klíčí z jejích větrem roznesených stříbřitých šešulek další a další rostliny. Naopak Pařížanka - divoký modrý hyacint, vyrýpnutý před lety v kaštanovém lesíku u Paříže, zůstává vyčítavě osamocena. Přemýšlím, proč jsem dal hyacintu ženské jméno. Asi proto, že v mých představách voní stejně jako dávné pradlenky od Seiny v Nezvalových a Fortových básních.

Těžká je červnová vůně jasmínu (pustorylu), těžká, ale zároveň osvobozující, neboť je předzvěstí prázdnin. Třebaže se mě prázdniny už dávno netýkají, i mně se stejně jako školákům sřetězí dny, kdy opouštívám domov do dálek jiných vůní. A velice rád se vracím. Tehdy už, koncem léta, nastal čas, ve kterém - řečeno s Otokarem Březinou - „blesk žlutých polední, kdy slunce žhavý oddech / na šťávu sládnoucí se srážel v zralých plodech“. A na naše přezrálé modré ryngle se slétávají nejen vosy, včely a sršni, ale také nádherní motýli admirálové.

A začínají zrát i švestky. V nenávratnu je sice čas dětské blaženosti, nořím však nos do blažené zralosti. V bečce totiž začíná líbezně vonět kvas.

Ale ještě mnohem dříve, než ve voňavé studánce pálenice vytryskne čirý pramének, oddám se hořkosti ořechového listí. Náš starý ořech! Jako jediný zůstal z původního sadu, vysazeného před devadesáti lety mými prarodiči. Spíš už jen pahýl než vznešený strom, střídavě hostí hlívu ústřičnou a choroš šupinatý na trouchnivějícím kmeni, strakapoudy a rehky zahradní ve svých dutinách. Po prvních mrazících shrabu jeho listí a kousek od petrželkového záhonku se v nahořklém dýmu zase rozpomenu na všechny vůně svého života. A budu se těšit, že zase ze sněhu vyhrabu petrželku - příští jaro.

Jan Lacina

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu