Čtení na tyto dny

Horko

voda se poroučí
v tůních
se potápějí básníci
ale nepočteš si

vážka se naklání
ke zvlněnému tichu
všechno už jsem rozbalil
a pořád nic

vyzobali mě plameňáci

(Michal Stránský) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Hostivař–Záběhlice


Jan Moravec, č. 4/2010, str. 14-15

Příroda v Praze

Leckdo má dojem, že Praha je v podstatě jen město. Památková rezervace uprostřed, a kolem věnec sídlišť, satelitních městeček a skladových zón. Zdání však klame. V Praze je dosud zachována i řada nádherných přírodních lokalit. Když pominu světově známé unikáty barrandienu či populární výletní místo Divokou Šárku, pak mají tyto enklávy vesměs charakter lesoparků či příměstské „venkovské“ krajiny. Soustředěny jsou především podél potoků, stékajících se z obou stran k Vltavě.

Po tomto úvodu snad už nepřekvapí, že na území Prahy se nachází celý tucet přírodních parků, jejichž osou jsou vesměs právě potoky. Přírodní parky v Praze mají zcela specifickou funkci. Nechrání „to nejhezčí“, co se dá v okolí nalézt, ale mnohdy „to jediné“, co ještě není zastavěné. Tvoří neustále atakovanou hráz proti nejrůznějším investičním aktivitám - někdy úspěšně, jindy méně úspěšně…

Trocha historie

Myšlenka na zřízení přírodních parků (tehdy nazývaných oblasti klidu) v Praze se zrodila v hlavách lidí kolem dobrovolného aktivu ochrany přírody na Praze 10 poté, co se Praha v roce 1974 rozrostla o řadu tehdy samostatných vesnic na jejím okraji. Bylo to již druhé velké rozšíření Prahy během několika málo let (první 1968) a bylo zřejmé, proč hlavní město tato území zabírá - chce zde stavět nová sídliště. A těm, kteří si uvědomovali krajinářskou a přírodovědnou hodnotu této krajiny, nastal závod s časem alespoň ty nejcennější plochy nějak legislativně ochránit. Forma oblastí klidu se pro to jevila jako nejvhodnější. Byl to však běh na dlouhou trať. První dvě (oblast klidu Říčanka a oblast klidu Botič-Milíčov) se podařilo vyhlásit v roce 1984, dalších osm pak - mezi nimi právě i oblast klidu Hostivař-Záběhlice - až v popřevratové době, k ochraně přírody nakloněné, v letech 1990-1991. Již podle nového zákona byl o dva roky později vyhlášen jako jedenáctý přírodní park Prokopské a Dalejské údolí a tomu poslednímu - Smetánce - ještě neoschl tisk na vyhlašovacím dekretu.

Přírodní park Hostivař-Záběhlice je jedním z těch menších. Má pouhých 372 ha a svým tvarem trochu připomíná ohnutou činku - dvě samostatné enklávy jsou propojeny pouze úzkým koridorem, tvořeným Botičem a jeho doprovodnou zelení. Bezprostředně navazuje na svého staršího bratříčka - přírodní park Botič-Milíčov. V podstatě by to mohl být přírodní park jeden, ale politicky by prý tehdy nebylo průchodné vyhlašovat tak velké území. Příčinou snad mohlo být i to, že Hostivař i Záběhlice byly součástí Velké Prahy již od roku 1922, a tak stály mimo prvotní zájem navrhovatelů oblastí klidu.

Meandry uprostřed města

Osu přírodního parku, jak již bylo řečeno, tvoří Botič - říčka pramenící na Říčansku a po čtyřiatřiceti kilometrech se vlévající (coby potrubí) pod Vyšehradem do Vltavy. Překvapivě právě tady, kde se již zařezává do nelítostného sevření městské zástavby, najdeme jeden z nejkrásnějších úseků celého toku Botiče. Přírodní památka Meandry Botiče byla vyhlášena (tehdy jako chráněný přírodní výtvor) již v roce 1968, a je tedy starší než přírodní park. Je spolu s přilehlým mokřadem pod Toulcovým dvorem - který je však paradoxně již nejen za hranicemi přírodní památky, ale i mimo přírodní park - to přírodovědně nejcennější, co můžeme v tomto území objevit. Přirozeně meandrující tok lemovaný úctyhodnými vrbami, olšemi, jasany a podrostem křovin, v nichž je místy hojný jilm vaz, je nejen pěkný pro oko, ale hostí též řadu druhů ptáků. Žije zde například puštík, ledňáček, slavík, krutihlav či strakapoud malý. Za pozornost stojí též zdejší populace obojživelníků a netopýrů.

Rekreační zázemí

O tom, postavit na Botiči nad Hostivaří přehradu, se uvažovalo již začátkem 20. století. V archivu jsou uloženy plány z roku 1906 (měla to být zděná hráz s cimbuříčkem) i podrobné soupisy tehdejších majitelů, se kterými by bylo nutné vypořádat pozemky. Ke stavbě však nakonec došlo až na přelomu 50. a 60. let. Se svými cca 40 hektary je největší vodní plochou v Praze. Hlavním oficiálním důvodem stavby byla protipovodňová ochrana (v reakci na velikou povodeň v červenci 1958), od počátku však byla nádrž využívána k rekreaci (no, žádná novinka - přehradou zatopený Mouchův mlýn sloužil jako oblíbená výletní restaurace a již od 20. let zde fungovalo i koupaliště). Na levém břehu přehradní nádrže vznikly rozlehlé pláže, rekreační význam ještě podtrhlo vysázení lesoparku na obou jejích březích. Ochranář se snad zachmuří nad tehdejším výběrem dřevin, ale pro obyvatele okolních sídlišť je to oáza, kterou jim mnozí jiní Pražané závidějí.

Když je řeč o lesoparku, nelze pominout ostroh zvaný Šance či též Na Kozinci. Plošina nad pravým břehem Botiče byla osídlena již dříve, největší slávy se však dočkala v době halštatské, někdy v době 600-500 let před naším letopočtem, kdy zde vzniklo na ploše 7 ha opevněné hradiště, využívané později i prvními slovanskými obyvateli. Jeho valy, byť notně snížené staletími zemědělského obdělávání, jsou v terénu dosud patrné. A pro toho, kdo má horší představivost, zde na jaře letošního roku radnice Prahy 15 instalovala trojrozměrný model, jakže to hradiště vlastně vypadalo.

A ještě jedno zajímavé, takřka neznámé místo musím zmínit. Na hraně plošiny hradiště takřka nad hrází přehrady je v lese ukryt pozoruhodný geologický výchoz - jakoby dvě souběžné křemencové na výšku postavené desky oddělené úzkou štěrbinou!

Zemědělské tradice

Při procházce přírodním parkem nelze minout Hostivař, byť leží z větší části již mimo jeho hranice. Je však na jeho střední úzkou část navlečená jak korálek na šňůrce. Hostivař byla významnou zemědělskou vsí. Pocházel odsud i Antonín Švehla, šéf prvorepublikové agrární strany a významná osobnost tehdejší politiky. Jeho rodný statek byl sice v druhé polovině minulého století zbořen, ale statek s mlýnem, na kterém až do své smrti hospodařil a kam za ním jezdil i prezident Masaryk, zde můžeme vidět dodnes. Stejně jako několik dalších původních statků a druhý z hostivařských mlýnů, tvořících poměrně unikátně zachovalou enklávu původního vesnického osídlení, bohužel protnutou hodně frekventovanou komunikací. Antonín Švehla je na zdejším hřbitově i pochován, jeho hrobku upravoval Masarykův dvorní architekt Josip Plečnik. Švehlův pomník najdeme i v parčíku na okraji Hostivaře. Zdobí jej dodnes aktuální citát tohoto politika: „Demokracie není jen právo, ale také povinnost. Pečlivě volte své vůdce, kterým svěřujete své osudy.“

A minimálně ještě dva další objekty svým významem výrazně přesahují hranice regionu. Jedním z nich je kostel sv. Jana Křtitele. Drobná zděná stavbička obklopená bývalým hřbitovem se samostatně stojící dřevěnou zvonicí ukrývá nedávno objevené unikátní fresky z 2. pol. 13. století. Nedaleký Toulcův dvůr je známý jako ekologické centrum, specializující se mimo jiné na obnovu starých vesnických tradic. Ještě před dvaceti lety naprosto zdevastovaný zemědělský areál prokoukl díky usilovné práci mnoha nadšenců k nepoznání. Navštívíte-li ho, nenechte si ujít zbytky hostivařské tvrze, které jsou jeho součástí.

Trojmezí v ohrožení

Hned vedle Toulcova dvora se nachází takzvané Trojmezí, území na pomezí Záběhlic, Chodova a Hostivaře (jinak Prahy 10, 11 a 15), které zůstalo dodnes jakýmsi zázrakem nezastavěné, byť jde z větší části „jenom o pole“. Pouze ve střední části, na svahu oddělujícím náhorní plošinu od nivy Botiče, se rozkládá starý sad. I přesto, že dobrá polovina tohoto území je součástí přírodního parku, neustávají tlaky investorů na změnu územního plánu a zástavbu této plochy. (O tom viz článek R. Chmelové na s. 16 - pozn. red.) No, nedivím se, že je takováhle „nevyužitá“ plocha uprostřed města láká. Tím spíš, že z horní terasy se otevírají nezvyklé pohledy na Prahu - údolím Botiče je zde průhled až na Petřín a Hradčany.

Hamerský rybník

Když kolem Záběhlického zámku s hezkým, avšak veřejnosti nepřístupným parkem dorazíme až k Hamerskému rybníku, jsme už na konci přírodního parku. Ostrůvek uprostřed značí místo, kde byly při odbahňování rybníka v roce 1960 objeveny základy gotické tvrze krále Václava IV. Na severním břehu jistě upoutá kostel Narození Panny Marie s dochovanými fragmenty románského zdiva, malebně se zrcadlící v rybniční hladině.

Uvádí se, že rybník byl zřízen roku 1770 jako zdroj vody pro tehdy založené měděné hamry. Mlýn je zde však zmiňován již v 15. stol., a tak je dost možné, že i rybník je starší a v souvislosti se zřízením hamrů byl pouze rekonstruován nebo zvětšen. Budova hamru-mlýna stála pod hrází rybníka ještě koncem 20. stol, nedávno však byl na jejím místě vybudován nový bytový dům.

V letech 2008-2009 došlo k rozsáhlé revitalizaci rybníka, při níž byly navráceny do přírodní podoby kdysi nevhodně zpevněné břehy, vybudován druhý ostrov jako hnízdiště racků a v nátokové části dva pobřežní mokřady.

Při severním břehu rybníka jsou sportoviště s restaurací, takže toužíte-li po trošce klidu, doporučuji spíše procházku po břehu jižním.

Pěšky nebo na kole

Chcete-li projít či na kole projet podél Botiče celý přírodní park, nejlepším vodítkem vám bude stezka Greenway Botič, značená zelenobílozelenými pruhy. Od Toulcova dvora vychází naučná stezka Povodím Botiče, která vás na několika tabulích seznámí se zajímavostmi kolem trasy a pak pokračuje dále sousedním přírodním parkem Botič-Milíčov až k množstvím konikleců proslavené Pitkovické stráni. V Hostivaři se připojí ještě červená turistická značka a orientaci trochu zkomplikuje druhá naučná stezka, provádějící zájemce po archeologických a historických zajímavostech Hostivaře. Hostivařským lesoparkem je vyznačena i trasa pro jezdce na koních. Netřeba se však vázat na značené cesty - lesoparkem a zatím i Trojmezím se lze volně toulat, kam vás nohy ponesou…


Ing. Jan Moravec (1969) - Český svaz ochránců přírody; zabývá se ochranou krajiny a místopisem, jan.moravec(zavináč)csop.cz

 
csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu