VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krajinou mého srdce je Vysočina a jmenovitě Tišnovsko v jejím podhůří. A psát vyznání této krajině je radost!

Když jsem se však dostal k úvahám o tom, co napíšu, přišel jsem do rozpaků. Uvědomil jsem si, že psát o Podhorácku jako o krajině mého srdce nebude tak snadné, jak jsem si myslel. Vždyť je teď jiné než v době mého dětství a mládí! Lidé je během mého života tolik změnili - a hlavně mu přitom moc a moc ubrali na romantické kráse! Mám psát o Vysočině, jaká byla, když jsem v ní jako školák vyrůstal - o Vysočině třicátých let, když jsem ji - nevěda o tom - pro celý život uzavíral do svého srdce? Nemám za úkol psát pro dnešní časopis o Vysočině dnešní, jak ji vidí zrak osmdesátiletého dědečka? Ale vždyť všechny oči jejích dnešních obyvatel ji přece vidí, jaká je teď - a ona vypadá jinak, než ji viděly oči ještě na konci těch třicátých let 20. století! O které a jaké Vysočině a jakém Podhorácku mám tedy psát?

A odpovídám si: krajina, která je uzavřena v mém srdci, je přece ta, jak ji viděly mé dětské a mladistvé oči! Ta určuje, co v ní moje oči hledají při každé další návštěvě - byť už je jim osmdesát. A ta mi dá pocit radosti, když i dnes ještě to či ono z hledaného v ní najdu!

Tak se vlastně mám dát do vzpomínání… A protože vzpomínek je mnoho a mnoho, omezím se dnes jen na ohnisko mého klukovského pohledu: na Tišnov, středisko Podhorácka. Na okresní město, které se pyšnilo svými 5 000 obyvateli, se dvěma svažitými náměstími, už tehdy dlážděnými (byť většinou „kočičími hlavami“), s kašnou na horním z nich, se secesní radnicí, s jeho školami včetně gymnázia a Kuthanovým sanatoriem pro léčení potíží dýchacích, nervových a klimatickou léčbu nespecifickou. Na městečko rozložené na jižním svahu nevysokého sedla mezi bájnou horou Květnicí a rozšafnější Klucaninou, oběma bohatě zalesněnými, a se stříbřitou stužkou Svratky u nohou. Jeho ulice byly samozřejmě ještě všechny prašné, jako všechny silnice za městem. Vzpomínám si, jak bylo zaprášené i prezidentské auto Praga, když na dosah radnice na náměstí zastavilo a vystoupil z něj T. G. Masaryk k oficiálnímu uvítání…

U Tišnova se s řekou sbíhala Tišnovka, rovněž bájná železniční trať z Brna, jejímž vlakům právě na tišnovském nádraží začínalo namáhavé supání lokomotiv údolím Svratky vzhůru do hor Vysočiny, k Novému Městu a Žďáru. Začínalo se proslýchat, že se bude stavět nová, rychlíková trať přes Havlíčkův (tehdy ještě Německý) Brod do Prahy - a že pak snad budou rychlíky mezi Brnem a Prahou v Tišnově i zastavovat. Tato trať že bude vedena Mezihořím, nádherným, romantickým údolím Loučky - a dál na severozápad až do Kutné Hory. A celá nová trať že bude elektrická. To vše si lidé vyprávěli a rozechvěle se na to těšili, ale představit si to dovedli jen stavební inženýři; nám, prostým občanům, se do nedočkavosti vtírala i nedobrá představa, že se Mezihoří po celé své délce až do Dolních Louček změní ve staveniště - a pak v pouhý trativod…

Říčka Loučka, přitékající do Svratky z pravého břehu těsně nad Předklášteřím (naproti Besénku z břehu levého), byla jen obtížně dosažitelným cílem občasných nedělních výletů rodičů s námi dětmi, dvěma sourozenci, protože bylo nutno aspoň toho mladšího tlačit v kočárku a přitom vézt i proviant včetně oběda pro všechny; šlo o celodenní výlet, zpravidla v letním horku. A teprve až dobrý kilometr za Předklášteřím bylo možno se vnořit do blahého, voňavého stínu hustého, nedotčeného smrkového lesa. A to blaho v křišťálové, studené vodě po kotníky, v tom stálém proudu šplouchání, bublání a šumění přes kameny si pamatuji dodnes… To byl svátek v nejlepším slova smyslu. - Dnešní pasažéři pražského rychlíku - a nemusí to být ani Pendolino - prolétnou Mezihořím za necelou minutu a ani si nevšimnou, že při vjezdu musí vlak překonat údolí Libochůvky (těsně před jejím ústím do Loučky) po odvážném viaduktu, ústícím rovnou do dlouhého tunelu, ani - po výjezdu na denní světlo - lesa okolo. Inu, pro zrychlení a zlevnění transportů zboží a současně pro zvýšení tarifů za přepravu osob rádi uděláme vše, co můžeme, včetně obětování krásné přírody.

„Květnice hora, Besének voda - dražší než celá Morava,“ pyšně hlásí sgrafito na vnější stěně tišnovské radnice do náměstí. Vždyť Květnice nese až dosud zbytky štol, v nichž se v minulých stoletích dolovalo stříbro; a ve vodě Besénku se rýžovalo zlato. - Pro mé dětství byl Besének milým, čistým potokem, který svým údolím, lemován vzrostlými olšemi, odděloval Květnici od Dřínové. A Dřínová byla vápencový vrch, na jižním svahu hustě porostlý keři dřínu. Pokud jste ji tehdy sami neviděli, nedovedete si představit pohled na tento vrch začátkem jara, kdy dříny zlatožlutě kvetly a jarní slunce se do nich opíralo… Dnes tam už není ani jeden. S lítostí jsem to konstatoval loni na jaře, když jsem si tam právě pro tento pohled z Brna zajel. Nevím: lze to připsat rozšiřování lomu na vápenec z jihozápadní strany - podobně jako vápencový lom vypudil koniklece z Čebínky, protože ji vlastně smetl z povrchu zemského?

Samotný výstup na Květnici byl pro nás - kluky - dobrodružstvím v každé roční době. Na začínajícím jaře nebylo ani třeba vystupovat po její půdě - ještě blátivé - příliš vysoko, aby se dosáhlo bohatých plantáží tmavě modrých a voňavých fialek, vlastně hned nad střechami Trmačova. Ale jakmile jarní slunce zesílilo, bylo pro nás výzvou drápat se jím zalitou skalnatou a kamenitou stepí jihovýchodního svahu co nejvýše. Nedovedli jsme pojmenovat ty spousty neznámých, ale krásných žlutých, bílých, červených, modrých a nevím jakých ještě květů na zemi - i skromně se krčících na těch skalách! - a na větvích keřů a stromů. Tehdy jsme přímo hmatatelně rozuměli tomu, proč můj táta pro Květnici vybojoval status státní přírodní rezervace. A poučil nás, že právě tato malá step je nejsevernějším bodem evropského rozšíření řady aridních, termofilních a xerotermních druhů… Samozřejmě bylo nutno se drápat vzhůru svahem, jak už jsem řekl; tehdy ještě neexistovala serpentina turistické stezky, tím méně naučná stezka s populárně odborným výkladem na očíslovaných tabulích po obou bocích. O takový ohleduplný osvětový přístup k lidem a hlavně ke Květnici samé se zase postaral můj táta. Dnes už Květnice přírodní rezervací není, protože byla administrativně, tj. byrokraticky degradována do hodnosti přírodní památky; to ovšem nikterak nesnižuje její pamětihodnost. Mimochodem, pamatuji si ještě na dobu, kdy režisér Martin Frič na skalách jižního cípu Květnice natáčel svého Janošíka s Paľo Bielikem. Jako kluci jsme mohli tuto událost z uctivé vzdálenosti sledovat.

Naše klukovské výpravy na Květnici nejčastěji vedly k její Velké skále, kde jsme se se zarputilostí zkušených hledačů drahokamů věnovali sběru ametystů (a mezi nimi tu a tam i citrínů a záhněd); a věru nikdy jsme se nevraceli s prázdnou a myslím, že každý tehdejší kluk vlastní dodnes krabičku aspoň těch největších a nejčistších. A to jsme skály načervenalého, železo obsahujícího kamene neotloukali kladivem, jen jsme polodrahokamy nacházeli v písku okolo. Mám obavu, že dnes se tam asi najde mnoho stop po otloukání, ale ne mnoho drúz ametystu.

Tma a chlad v hloubi už zmíněných zachovalých a zvenčí vegetací obrostlých hornických štol Květnice byly i cílem našeho lovení bobříka odvahy. To se ovšem do štoly musel vypravit každý odvážlivec samostatně. - Těsně pod vrcholem Květnice stával velký dřevěný kříž, pohled od něj na Předklášteří s vysokým komínem Kopřivovy papírny a hlavně s klášterem Porta coeli - a dále severozápadněji na štěpánovickou nivu s dominantním hřebenem Veselského chlumu a ještě dál k Pernštejnu a až k pahorkatým obzorům Vysočiny (za jasného počasí) byl úchvatný.

Všemi směry a ještě dále jsme dohlédli z opačné strany Tišnova, z ochozu rozhledny na vrcholu Klucaniny - ovšem té rozhledny původní, dřevěné. Zažili jsme již její výstavbu a pak slavnostní otevření, kdy nahoře na jejím vyhlídkovém ochozu stál také Vlasta Burian. Byla to mimořádně elegantní dřevěná věž, kterou vybudoval Klub českých turistů. Její dřevo však poměrně rychle zchátralo. Její obliba u nás kluků ovšem dosáhla vrcholu právě v době, kdy jí narůstající měrou vypadávaly shnilé stupně - schody jejích volnému prostoru otevřených schodišť mezi jednotlivými odpočívadly. (Celá stavba byla vlastně holým systémem trámové a prkenné kostry - a ta byla vystavena dešťům a sněhům, takže shnilé desky pak už vypadávaly i z jejích „podlaží“.) Klukovskou ctižádostí bylo samozřejmě překonat i ty úseky schodišť, kde vypadlo několik stupňů za sebou… (Dveře ve vysoké kamenné podezdívce, v jejímž prostoru se původně dalo zakoupit i něco k pití, byly vždy povzbudivě otevřeny, zámek v nich dávno zrezivěl. Dnes se divím, že se nám zprvu dařívalo vylézt až nahoru i slézt zase dolů - což bylo ještě těžší - bez úrazu…)

Teď stojí na zachovaných kamenných základech vybudovaná rozhledna nová: uzavřená, betonová, bezpečná a snad i trvalá. Tišnovská architektka jí moudře ponechala její původní elegantní tvar a celou siluetu z její doby dřevěné. Ale při pohledu na ni mám vždycky dojem něčeho nepatřičného; cítím, že materiálem do lesa je prosvětlené dřevo či aspoň kámen - a nikoliv beton. Vždyť i ty lavičky v lese jsou vždycky dřevěné a nikoliv kovové, jak bývají v halách letišť a nádraží, a už vůbec ne betonové. Ale musím (ač nerad) uznat, že musí splnit zcela jiné požadavky…

V létě se celý Tišnov chodíval koupat do Svratky, do její čisté a nechlorované vody, nejčastěji k předklášterskému splavu. Vrbové křoviny na břehu byly běžnou převlékací zástěnou. Ve Svratce nad splavem jsem se také naučil plavat. Náročnější - protože vzdálenější - bylo koupání ve Svratce v nivě pod Březinou. Podnikavý tišnovský hoteliér Franke však postavil i tam jednoduchou, ale výbornou a vyhledávanou výletní restauraci s koupacím příslušenstvím. - Základem všech mých vzpomínek na koupání doma v Tišnově je ovšem čistá svratecká voda. Dá se v ní s požitkem koupat i dnes?

Tišnovské gymnázium právě oslavilo své devadesátiny. Do jubilejního sborníku k této příležitosti jsem mu přispěl hrstí vzpomínek na své studium na této škole - a mezi nimi jsem vzpomněl i na zimu 1944-1945, kdy se válečná fronta přiblížila až k Brnu. A tehdejší zimní dobrodružství všech tišnovských studentů - z trošku jiného hlediska - připomenu i zde.

Můj ročník byl v kvartě osmiletého gymnázia. Vánoční prázdniny se tehdy protáhly o prázdniny uhelné, kterým bylo osudem určeno, aby vlastně neskončily nikdy. Ve škole nebylo čím topit - a zima byla mrazivá a zasněžená, jak se patří. Dalo se lyžovat a sáňkovat po celém Tišnově a po celém lese na Klucanině. Sportovním centrem se spontánně staly Šatany, prodlužující severní svah Klucaniny směrem k Železnému, s metrovými závějemi… Tehdy ještě nebyly speciální lyže sjezdové, běžecké, skokanské a nevím jaké ještě. Byli jsme šťastni, že máme lyže s jednoduchým řemínkovým vázáním (které v dokonalé kvalitě vyráběl pan Hájek právě v Tišnově). Bez přezouvání a bez střídání lyží jsme si tedy mohli vystoupat po spádnici úvozem zadní cesty k rozhledně tak vysoko, jak jsme si troufli; a když jsme se obrátili a rozjeli po příkrém svahu dolů - oj, to byl let už ve chvilce, kdy jsme vyjeli z lesa na postupně se vyrovnávající svah pole v Šatanech, který nás - pokud jsme udrželi rovnováhu, posléze zastavil sám. A to ještě - pokud jsme se nepřizabili už v lesním úvozu - jsme mohli při postupném zpomalování před děvčaty vyjíždět elegantní obloučky. Přisámbohu nepřizabil se nikdo. Představte si tu krásu, ten opojný pocit nádherně chladného, jiskřícího sněhu pod nohama, bezbřehé záplavy ostrého slunečního svitu všude kolem a mládí v nás - den co den…

Škola nás volala jen jednou týdně, ale vyučování (ani zkoušení) nebylo. Scházeli jsme se v určený den na ulici Na Hrádku před gymnáziem, abychom převzali domácí úlohy na příští týden a odevzdali vypracované úlohy týdne minulého. A to vše oblečeni v teplých kabátech, v mrazu na udupaném sněhu a se sílící zvukovou kulisou hřmění děl i lehčích zbraní a leteckých motorů od Brna… Při tomto „vyučovacím“ shromažďování se nás setkávalo čím dál méně, protože vlaky postupně přestávaly jezdit a rodiče se strachovali posílat své děti z dohledu - až do Tišnova. Atmosféra už byla nabita napjatým očekáváním brzkého osvobození.

Konec války se blížil - a pro nás všechny to byla krásná doba. A tak nás mé vzpomínání nakonec nepřivedlo k obdobnému povzdechu jako obrazy předchozí - krajina mého srdce osvobození přežila ve zdraví.

Ona přežívá všechny naše nešťastné, nešetrné zásahy, znečišťování všeho druhu, všechno dobývání přírodních zdrojů. Našim očím se jeví jako stálá, jistá a nezničitelná, samozřejmá hodnota. Ale mění se, jakkoliv ne lidským očím viditelně. Každou krajinu totiž vytvořila příroda; a ta pracuje v čase, který se nám vymyká: v čase, jehož jednotkou nejsou hodiny, nýbrž geologická období o milionech let. Ale i v tomto měřítku neomylně platí principy kauzality: i tady má každá příčina svůj následek. Jen my nevnímáme ani jedno, ani druhé. Lidem se úsilím moudrých jedinců během generací daří do tajemství přírody postupně pronikat. Ale využívejme vědeckých pokroků k usměrňování svých zásahů do ní vždy ve smyslu jejích přirozených zákonitostí, a nikdy proti nim! Buďme si v každém okamžiku vědomi, že jsme jí podřízeni, že následky každého našeho neomaleného zásahu do přírody zákonitě odnese zase člověk; pokud ne už v naší generaci, pak tedy v generacích příštích.

Rozhodující měrou závisí na lidech samých, bude-li jim na zemi dobře.

Prof. MUDr. Jan Šmarda, DrSc. (1930) - emeritní profesor Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, jsmarda(zavináč)med.muni.cz