|
Vstup pro předplatitele: |
— dnes 25. listopadu 1979 —
neříkat už nadále stromům stromy,
nýbrž nazývat je jmény:
pravými, smyšlenými, přezdívkou,
nikdy ne nadávkou:
Nazdar, jeřábe před oknem,
dočkáš se letos zase kvíčal?
Čao, kočičí jabloni na dvorku!
Sníš, hruško, o budoucích rydlech?
Smrky se jmenují
Nicolas, Henri, René.
Keř pámelník volá
po komolení,
i slovo se dá rozšlapat.
Jilmy, vydržte.
(Ludvík Kundera)
Ve své typologii dělím strašáky na hastroše, to jsou ti, kteří vypadají jako my, dále na plašiče, tedy všelijaké technické vynálezy k zaplašení škůdců úrody, a poslední skupinu tvoří animističtí strašáci - těla mrtvých zvířat a ptáků.
Animisté se u nás vyskytují jen ojediněle. Není to hezký pohled, ale jejich nález mě vždycky fascinuje a vrací k počátkům lidské civilizace. Podle mne jsou právě animisté nejstarší skupinou strašáků. Vždyť jejich „výroba“ byla a je tak snadná.
Obě má tvrzení dokládá i úryvek z eposu Píseň o Hiawatě, který v polovině 19. století na základě indiánských bájí vytvořil Henry W. Longfellow.
… nalíčil po celém poli / ok na černé loupežníky,
potom skryl se do zálohy / ve smrkovém blízkém háji,
čekaje, až přijdou vrány, / krkavci a sojky, kavky.
Přišli záhy, krákajíce, / s třepotem a skřehotáním,
k svému dílu, k pustošení; / na pole si usedali
… až se všichni pochytali / do ok, léček Hiawaty.
… Bez milosti, vpravo, vlevo / po desíti, po dvaceti
bil a bídná mrtvá těla / rozvěšel pak za strašáky
kolem posvěcených polí / na znamení velké pomsty, …
(zkráceno, přeložil J. V. Sládek, 1909)
A tahle pomsta trvá dodnes, i když se za ta léta notně proměnila. Zabíjet chráněné druhy škůdců by dnes vyšlo hospodáře draho, a tak je nahradily mrtvé slepice či slámou vycpaní králíci. V době postmoderní jsou tyhle archetypální objekty často doplněny o současné atributy, jako jsou vysloužilá cédéčka či PET lahve, které jim dodávají až surrealistickou dimenzi. Kolotoč je toho dokladem.
Rudolf Šmíd