VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jeřáb oskeruše (Sorbus domestica L.) je vzácný strom. Je po staletí pěstován v teplejších oblastech jako kulturní dřevina, která poskytuje drobné ovoce - malvičky, ale i tvrdé kvalitní dřevo. V současné době ještě roste na jihovýchodě Moravy a vzácně také v Českém středohoří. Ochránci přírody, zejména ti na Strážnicku, popularizují ochranu a pěstování oskeruší a každoročně pořádají slavnosti oskeruší. Do povědomí milovníků přírody i zahrádkářů se tak dostávají první odborné informace o nich. Roste proto zájem o sazenice a výsadbu tohoto po staletí i u nás v teplejších oblastech se vyskytujícího drobného ovoce. K tomu je ale nutno hned na počátku říci, že tato dřevina je teplomilná a prospívá pouze tam, kde se daří pěstování vinné révy.

O našich oskeruších z Čech bylo donedávna ještě méně zpráv než o jejich výskytu na Moravě. Je to asi tím, že s výjimkou znalců a některých pomologů se o ně nikdo zvláště nezajímal. Přesto bylo potřebné se ochrany tohoto dědictví po předcích nějak zhostit. Alespoň zběžnou inventarizací, aby orgány ochrany přírody mohly v odůvodněných případech těmto starým stromům poskytnout zákonnou ochranu. Tato inventarizace v minulých letech úspěšně proběhla a přinesla i zajímavé výsledky.

České oskeruše lze dnes vzácně vidět nejspíše v Českém středohoří. Je to zde sice nepůvodní dřevina, ale je tu pěstována po staletí. Na její spjatost s vinařstvím ukazují nálezy oskeruší právě tam, kde se dříve pěstovala nebo ještě dnes pěstuje vinná réva. Mimo to lze ale najít i několik lesních oskeruší. Ty rostou v teplých dubohabřinách poblíž těch na pokrajích vinic. Na rozdíl od nich neposkytují skoro žádné plody, ale je to kvalitní lesní dřevina. Její dřevo a plody hojně využívali staří vinohradníci. Do dnešních dnů se zde udržela řada starých a krásných stromů. Není divu, vinařství do tohoto kouzelného kraje patří už od nepaměti. Dokonce je dokumentováno v nejstarších písemných zprávách z 11. století. Lze tedy předpokládat, že kultivace oskeruší přišla do tohoto kraje už s pěstováním révy. Proto bude nanejvýše záslužné a potřebné těch několika desítek přeživších stromů si nejen vážit jako žijících svědků minulých dob, ale účinně je ochraňovat tak, aby tu zůstaly i do budoucna. Většina jich stejně roste na území CHKO České středohoří, kde by jejich ochrana měla být o to větší samozřejmostí.

V zahraničí je ochraně oskeruší věnována mnohem větší pozornost. Tamní obyvatelstvo si jich váží a účinně je chrání. Jsou to jejich památné stromy nejen podle zákona, ale už pro jejich výjimečnost. Vždyť dřívějším generacím přinášely nejen onen blahodárný stín na vinici, ale i další hospodářský užitek. Dnes se tento strom těší zájmu veřejnosti. Jistě bude prospěšné, když se na této módní vlně vysadí na vhodná stanoviště opět několik desítek mladých stromků. Ale i v tomto případě je nutno se učit od předků a sázet jen tam, kde i do budoucna nové oskeruše zajistí kontinuitu, a vhodně tak posílí již existující staré populace.

O letité přítomnosti oskeruší v oblasti Českého středohoří svědčí už téměř zanikající stopy v jazykce. Tato oblast byla v posledních nejméně dvou stoletích až na výjimky německojazyčná, i když míšení s českým prvkem probíhalo stále. Jen v několika obcích, kde rostou oskeruše, zůstalo obyvatelstvo z českoněmecky hovořícího osídlení. Řada slov zdejší němčiny vypovídá o předchozím českém osídlení. Tak je tomu i u oskeruší. Dodnes se jim tu neřekne jinak než „voserušky“, německy „woseruschken“. To svědčí o dávném pěstování v oblasti. Němci zde nepoužívali německé „Speierling“, ale nějaké starší pojmenování odvozené od českého názvu oskeruše. Další zajímavostí je, že obec Jenčice, kde roste největší a nejstarší česká oskeruše, si do znaku obce dala atributy oskeruší. Podle zjištění německého odborného časopisu Corminaria, který je již 25 let odborným periodikem o oskeruších, je toto heraldické zobrazení světově první a unikátní.

Rudolf Dundr
veterinář a botanik