VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Práce herpetologa v terénu je nelehká a člověk musí být připraven v zájmu vědy na leccos. Na rozdíl od ornitologie a dalších zoologických věd s metodami standardizovaného průzkumu není pro sledování hadů publikovaná žádná propracovaná metoda. A tak se musí často improvizovat. Následující zkušenosti zde publikuji s nadějí, že se v budoucnu stanou součástí spisku „The Standard Methods of Field Herpetology“, který bude publikován v časopise Natura nebo tak nějak.

Poprvé jsem potkal užovku stromovou v Bílých Karpatech poněkud nešťastně. Donesli mi ji v roce 1984 frekventanti školy ochrany přírody. Našli ji ubitou na koupališti v Žítkové. Tuto smutnou událost jsem využil k tomu, že jsem užovku nechal na věčnou památku uložit v Moravském zemském muzeu a publikováním tohoto prvonálezu se tento krásný had stal právoplatným členem fauny CHKO Bílé Karpaty.

Mnohem příjemnější bylo setkání v roce 2002, kdy jsem se začal užovce opět věnovat v souvislosti s regulací řeky Vláry, nešťastně posvěcenou správou CHKO. O výskytu užovek u Vláry prý nikdo neví. Dal jsem se do průzkumu vlárského údolí. I když už člověk tak nějak tuší, kde by ji měl hledat, musí nachodit desítky a stovky kilometrů, než se s ní setká takříkajíc čenichem v čenich. Za ohromného vedra jsem vyrazil ze základny v Hostětíně po mnoha neúspěšných pochůzkách do Svatého Štěpána. Jen v trenkách a tričku se zpáteční jízdenkou na vlak. Tak hluboce jsem nevěřil ve svůj úspěch, že jsem si (poprvé a naposledy) vůbec nevzal herpetologický pytlík, fotoaparát - no prostě nic! Po celodenním marném pátrání jsem se pomalu přiloudal k železniční stanici a zjistil, že vlak už mi jede za osm minut. Vtom můj pohled upoutal kus černé plastové fólie ležící u kupy kompostu na nedalekém poli. I když mne zdolávala únava z vedra, tak jsem tam šel a (čistě z pocitu profesionální povinnosti) jsem fólii prudce obrátil. Pod ní ležel had, a ne nějaký, přes metr dlouhá stromovka. Proto jsem si ani nevšiml, že jsem se polil smrdutou břečkou, která již asi dlouho ulpívala v záhybech fólie. Skočil jsem po užovce a mám ji. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil situaci. Pohled na hodinky - pět minut do odjezdu, pohled na oblečení - trenky polité nevábnou páchnoucí tekutinou, pohled na ruku - ovinutý had výstražně rozevírající tlamku. Přestože jsem měl platnou jízdenku - zdálo se, že budu neodvratně vyloučen z přepravy. Bezradně jsem se rozhlédl a tentokrát můj pohled zavadil o blízkého strašáka. Měl na sobě totiž celkem zánovní tesilovou košili. Nové rozhlédnutí - nikde nikdo. Deset rychlých kroků a košile byla moje. Zauzlováním rukávu jsem vytvořil cosi jako sáček, do něj uložil hada, narychlo utržená záda košile zakryla můj potřísněný úbor a ve volné ruce jsem držel lístek. Tak jsem také naskočil do motoráčku. Průvodčí sice významně hleděl na nadouvající se pytlík v prostoru pro zavazadla nad mou hlavou, ale lístek byl v pořádku, a tak odešel bez ptaní. Po fotografické dokumentaci jsem druhý den hada vrátil na lokalitu a zbytky košile, i když už trochu pocuchané, nasadil opět strašákovi. Nic nenamítal. Prostě na domorodce je spolehnutí!

Od té doby jsem věděl, že musím spolupracovat s místním obyvatelstvem, jinak se o užovkách nic nedovím. Práce je to náročná, neboť ke zdejším zvyklostem patří připít si místní pálenkou. Projít Sidonií zdola nahoru ve střízlivém stavu je zhola nemožná věc. Příklad? Od jednoho strýce jsem se dozvěděl, že snad prý na horním konci někde je zasečená užovka stromová v louce. Povídali! Musím ji vidět a zdokumentovat - jinak nic. Za posledními chalupami čerstvě pokosená louka s hektary od nevidím do nevidím. Na konci v dálce kosec, starý pan Zajíc. Do večera louku neprohlédnu, musím za hospodářem.

„Dobrý den,“ volám už zdálky, „hledám tady užovky stromové. Neviděl jste?“
Hospodář odloží nářadí, podrbá se na zátylku a povídá: „Tož… dáme po kalíšku.“ „Dáme,“ povídám. Dali jsme.
„Tož, sú tu, viděl jsem,“ povídá kosec. Teď vytahuji pohotově svoji slivovici v plácačce já.
„Tož ochutnejte.“ Ochutnali jsme.
„A dnes, dnes nic?“ vyzvídám dál.
„Jak pravím, sú tu.“ (po kalíšku) „Nerad…, ale včera jsem jednu zasékl.“
„Můžu vidět?“
Bez řečí přikývne. Jde první pevným kokem a já vrávorám za ním.
„Jak pravím, tu je.“
V trávě leží mrtvá stromovka, pro muzejní účely sice nepoužitelná, ale jako doklad dobrá.
„Tož dáme po kalíšku!“

Mojmír Vlašín