Čtení na tyto dny

Lesík

jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči

Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji

(Ludvík Kundera) 

 

Ekologický optimismus


Hana Librová, č. 2/1989, str. 2-3

Vzpomínáte si ze školy, co je oxymóron?* Pak jistě souhlasíte, že „ekologický optimismus“ by mohl, vedle obligátního Máchova „zbortěné harfy tón“, posloužit v učebnicích češtiny jako modernější příklad. A přece ekologický optimismus existuje. Lze se o něm dočíst a čerpat z něj - byť v rovině hodně obecné - dokonce u nás.

Díky vydavatelské spolupráci Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody, MV ČSOP Praha a České státní spořitelny vyšla v roce 1988 (jako příloha zpravodaje PORTÁL v edici Nika) filozoficky pojatá studie Igora Míchala „0 odpovědném vztahu k přírodě“. Nese podtitul Předpoklady ekologické etiky a má 63 stran. Text I. Míchala přináší čtenáři hned několik radostí najednou. Zájemce o ochranu přírody má příležitost uvědomit si při četbě význam svého snažení v obecnějších souvislostech - a kdo nepotřebuje začlenit své usilování do smyslu a řádu věcí? Každý z nás přistupuje k ochraně přírody s nějakou, byť intuitivní a neformulovanou filozofií. Je cenné, můžeme-li konfrontovat své postojové inklinace s teoretickými proudy vypracovanými ve světě v oboru ekologické etiky (jde o obor vědecky etablovaný a uznávaný, v USA například vychází časopis Environmental Ethics). Toto, řekněme poznávací, potěšení však během četby ustupuje radosti z vlastního sdělovacího obsahu:

Igor Míchal totiž naznačuje povzbudivou evoluci lidských postojů k přírodě. Lidská společnost během evoluce opouští svůj bezprostředně utilitární pohled na přírodu a postupně se dopracovává „noosférické etiky“. Noosférická etika vychází mj. z toho, že člověk není jediným zdrojem hodnot, materiální konzum není cílem a smyslem lidské existence. Člověk řídící se touto novou etikou bude schopen nastolit symbiotické partnerství s přírodou.

Míchal svou naději doprovází racionální analýzou, kterou prezentuje na desítkách hustě tištěných stránek. V diskusi se vyrovnává s kosmocentrickými koncepcemi v pohledu na svět a na člověka (s koncepcemi rozšířených práv, ekosystémové etiky a evoluční etiky) na straně jedné a s úskalími přímočarého antropocentrismu na straně druhé.

Míchalův názor snímá z člověka krajně obtížný, snad nereálný úkol, který jako podmínku přežití formulují nároční radikální environmentalisté a zastánci tzv. deep ekology: osvojit si zcela nový vztah k přírodě, postoj, který nemá v lidské, především v evropské historii žádný vzor. Autorovo přesvědčení, že budoucí noosférická etika není ničím jiným než důsledným uplatňováním, respektive adaptací a rozšířením naší tradiční humanistické morálky a důsledným dodržováním historicky vžitého a sociálně vysoce oceňovaného principu dobra, znamená pro naše konkrétní snažení o záchranu Země úlevu.

O úlevu však jde jen potud, že lidská společnost nemusí ve svém úsilí o ekologickou záchranu začínat od nuly. Na druhé straně je třeba dodat, že i rozvoj (dnes navíc zanedbávané!) tradiční etiky je úkol nesnadný. Vyžaduje trpělivou a širokou kultivaci lidské osobnosti, změny v pojetí výchovy a v pojetí základních hodnot. Důsledně domyšleno, do zástupu pracovníků na záchraně biosféry by měli ekologové přijmout i všechny, kdož usilují o kultivaci člověka, například umělce a učitele humanitních oborů.

Jedné úzkosti nás však četba studie I. Míchala nezbavuje: obavy plynoucí ze zpožďování postojů člověka za poškozováním přírody. Humanizace vědomí postupuje tak pomalu a přírodní ekosystémy mizí jako jarní sníh…

Pro své osobní východisko z ekologické beznaděje jsem si vytvořila metaforu: ochránci přírody jsou plavčíci, kteří s vypětím všech sil ručně pumpují vodu z lodi, která se za chvíli potopí. Jsou pošetilí, snad i směšní, ale jejich snažení nepostrádá jakousi důstojnost a z hlubšího pohledu i smysluplnost. Ale přece jen - pumpuje se lépe, má-li loď naději. Míchalovy stránky mluví právě o takové naději.


* oxymóron = spojení slov, jejichž význam se vzájemně vylučuje

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu