Vstup pro předplatitele: |
Na pně kolměji
slunce dopadá
Zvedá ke kamni kámen
Město zajíká se kosy
Nemají na bílou košili
Poskakují v kabátcích klarinetů
Město popadá dech
Koktá tramvajemi a výhybkami
Bojí se prázdna
vzduchu na půl úst
Slova z plných plic
dechem netroufají si plýtvat
Mlčky počítáme
kde strom
byl zaokrouhlen v pařezu
(Jindřich Zogata)
Naši pradávní předkové respektovali vodu tak, jak ji utvořila příroda: prameny, potoky, řeky, jezera, moře. Ale po čase přišli na to, že voda jim může pomoci tam, kde potřebují, a třeba k vesnickým mlýnům ji začali přivádět strouhami. Slovo strouha nebylo nejprve pojmenováním uměle vytvořeného přívodu vody ke mlýnu, ale přirozeného vedlejšího ramene řeky. Pro fungování umělé strouhy byly nutné jezy, což bylo ovšem původně proutěné zařízení na chytání ryb v proudu řeky. Rybníky byly vytvářeny pomocí hrází, to znamená o-hrad ze zemního materiálu. Naproti tomu „moderní“ přehrada je pojmenována podle toho, že tvoří překážku toku, že jej pře-hrazuje. Je to tedy název přehradní stěny, nikoli umělého jezera, které tak vzniklo. Důležité pro dávné hospodaření s vodou bylo také zařízení nesoucí starobylé jméno trativod, to je místo, kam se nepotřebná, také odpadní voda odváděla, kde se „tratila“.
Ty starobylé názvy mluví o dávné vodnatosti naší krajiny i o moudré zdrženlivosti našich předků, kteří se obešli bez názvů pro velké, okázalé zásahy do vody a jejího průběhu.
Dušan Šlosar