VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krajina mého srdce je tak veliká, že konce nedohlédneš, hloubku neprobádáš a její prostor myslí neobsáhneš. Je nadpozemská, protože je nad zemí, která ji zároveň svírá hranicemi. Je hlubší nežli myšlenky génia. Laskavá ve své lhostejnosti. Štědrá ke všem, kdo se k ní skloní. Je voňavou nositelkou života. Neklidná svým pohybem i při zdánlivém klidu. Nebe se v ní zrcadlí. Anebo je to gigantické zvíře, které nás někdy trpí na svém hřbetě.

I suchozemec, chce-li říci, že je něčeho hodně, řekne „moře“. Obvyklá věta „moře - jen samá voda a už nic“ by šla nahradit větou „pevnina a jen samá zem a už nic“. Na rozdíl od moře se pevnina s výjimkou pouští a míst sopečné činnosti mění jen pomalu. Národy polárních krajů rozlišují desítky druhů sněhu a ledu. Telící se pevninné ledovce vysílají do moří bezpočet svých dětí na dlouhou plavbu. Paprsky slunce a vlny je laskají až k zániku.

Lidé žijící na moři znají velké množství barev a odstínů. Klidné prosluněné moře Jadranu s jasně modrou barvou. Bílé hřbety zpěněných vln na mělčinách. Moře různých barev od rudé až po bělošedou jako odraz světla od různorodé podmořské flóry a dna. Hrozivě šedočerné moře polárních krajů. Noční záře „ohnivého“ moře, které je prozářené planktonem. (Když vlna zaleje loď, pak kapičky planktonového „ohně“ stékají po palubě a tvářích mořeplavců.) Moře plné stínů, které na ně vrhají mraky plující oblohou. Moře klidné za bezvětří, ale i neklidné za bezvětří, rozkolísané „mrtvými“ vlnami. Moře studené, šedočerné, osvícené hvězdným svitem. Bledý odstín měsíční záře s hadovitým paprskem na hladině. Moře protkané chaotickými obrazy, které malují těla rychle plujících delfínů. Snad jenom chůze žirafy má v sobě tolik majestátu jako pohyb velryby na hladině. Mohutná ocasní ploutev jakoby „zastydne“ na zlomek času proti obzoru a potom vklouzne pod hladinu a zanechá za sebou zvlněná kola.

A co bouře? Pro mě to je nejvelkolepější divadlo na světě. Největší a nejčastější bouře jsou v jižních částech oceánů. Je to následek tření studené arktické vrstvy vzduchu s teplou. Nejmohutnější vlnění má k tomu největší plochu nepřerušenou žádnou pevninou. Vlny dosahují výšky větší dvaceti metrů. (Pro porovnání: největší vlny změřené na Baltu a ve Středozemním moři nepřesáhly sedm metrů.)

Největší nebezpečí nehrozí lidem od vichru, ale od „zalamujících se“ vln. Ty dokáží rozlomit zaoceánskou loď stejně hravě, jako převrátit plachetnici. Od síly větru 11 stupňů Beaufortovy stupnice se z mořeplavců stávají diváci vtažení proti své vůli na scénu, aniž by na průběh děje měli vliv.

Současným oteplováním naší planety i vlivem lidské činnosti hladina oceánů stoupá. Dalo by se říci, že se k nám moře blíží. Snad by bylo moudré vyjít mu v ústrety…

Normální je, aby člověk od narození do smrti nedělal nic doopravdy, ale jenom jako. Život tak docela rychle uběhne. Nevím, jestli je mi deset nebo šedesát let. Ale myslím spíše deset. Zpronevěřit se svým dětským touhám je hřích, na který většina z nás umírá. V přístavu stojí moje loď připravená odstartovat a její plachty jsou vlastně křídla, protože voda je jenom trochu příliš mokrý vzduch. Jistota je druh předčasné smrti. Ale kdo dokáže opustit svoji smrt a vydat se do krajiny svého srdce? Lodí je více nežli mořeplavců a kóje na nich zejí prázdnotou.

Rudolf Krautschneider (1943) - námořník (postavil několik lodí, plavil se po všech mořích, mj. na plachetnici obeplul Antarktidu) a publicista (autor desítky knih, ilustrací a několika dokumentárních filmů), rudasailor(zavináč)seznam.cz