VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V květnovém nedělním odpoledni odešel do věčných lovišť můj i váš ochránce a přítel, doktor Otakar Motejl. Měl jsem to štěstí, že jsem se s tímto vzácným člověkem mohl potkávat nejen v jeho brněnské kanceláři, ale i v přírodě. Ano, prožil jsem s ním neopakovatelné chvilky při východech a západech slunce nad moravskou krajinou, když jsme vyčkávali odletu divokých husí z podpálavských jezer, naslouchali koncertům skokanů z lužního lesa nebo říjení libavských jelenů. O této lásce, která po celý život musela stát stranou jeho pracovního zaměření a zůstala tak nenaplněna, se ví málo, a tak na mě padl ve dnech neodbytného smutku pocit jisté občanské povinnosti (jak by byl rád, že jsem se naučil v praxi používat jeho vžitou terminologii) se o zážitky z těchto utajených výletů s někým podělit. Je těžké začít vzpomínat a současně udržet potřebnou pietní náladu, když jsou vzpomínky protknuté jen výbornou náladou a humorem, který kolem sebe uměl tak mistrně šířit.

Několikrát jsme přijeli na břeh střední nádrže ještě před svítáním, abychom společně obdivovali odlet tisíců severských husí na okolní pole. Vstávání mu nečinilo žádné potíže a velmi svěží se uvelebil v mojí staré felicii, obřadně pozdravil obě jezevčice a ze slušnosti se vždy zeptal, zda si může zapálit. To už obvykle v předstihu vypustil první oblak kouře. Popel neodklepával, nechal jej volně padat kolem sebe. „Tak kolik uvidíme těch husí velkých nebo běločelých, máte je tam nějak zajištěné? Jako déle sloužící státní úředník byste měl!“ spustil na mě zasvěceně a k tomu ještě přidal otázku, zda už máme v budišovském depozitáři toho evropského norka. (My v tom depozitáři máme spoustu všemožných zvířat od Afriky až po Tramtárii, také plno všelijakých šelmiček včetně amerických minků, ale je fakt, že když si tam Motejlovi vyjeli na výlet, evropský tehdy chyběl. Tisíce lidí tam během sezony projdou a nikdo si toho detailu nevšimne.) „Víte, já mám hlas divokých husí zafixovaný někde ve svojí hlavě, ani nevím proč, a vždycky, když jej vzácně zaslechnu - v jižních Čechách se to stát může, tam létají, ne? - přepadá mě divný, nepopsatelný pocit totálně svobodného organismu, který si létá světem, kam se mu zachce. Jen vy ornitologové byste jim chtěli navlíkat kroužky a špehovat jejich soukromí. To není fér!“

V promrzlé maringotce upíjel s gurmánským usrkáváním turka a spořádaně čekal na povel, kdy bude optimální vyjít na hráz a sledovat táhnoucí hejna. První, druhý, pátý klín severek a pod nimi drobný muž v mohutném kabátě, rozkročený jako generál se zvednutou hlavou a obdivným pohledem k rannímu nebi. Na hladině ještě zůstávala hejna dalších husí, když pan doktor už spěchal na devátou zpět do kanceláře a nahlas přemýšlel, komu je lepší svěřit děti, když se nabízejí takové krajní možnosti jako otec - vrah jejich matky a babička. Nebo ctít literu zákona a strčit je do děcáku?

Jednou na jaře mě překvapil na naší jihomoravské výzkumné stanici v Betlémě, když se znenadání objevil o víkendu. Sedělo tam tehdy pár přátel kolem ohniště, a ač věděli o našem přátelství, byli tak významnou osobností uprostřed rákosí pochopitelně zaskočeni. Srdečný host se skromností napsanou na vrásčitém čele je z rozpaků vyvedl a hned se ptal, zda na pochůzku kolem mokřadu bude potřebovat gumáky. Než jsem stačil něco zablekotat o připravené jednoduché vycházce, kde gumáků netřeba, už tasil z kufru auta jakési prvorepublikové gumáčky a k mému údivu pohrdl nabízenou židlí, uvelebil se na zemi uprostřed parkoviště a začal se svíjet jako hadí žena. Chvíli na zádech s nohou k obloze, za okamžik na boku, brýle v trávě, a přitom si oběma rukama rval na nohy holínky. Oba jezevčíci s kvílením a štěkotem přistoupili na tu švandu a olizovali jej ze všech stran. Naše společnost zachovávala do poslední chvíle etiketu, jak to jen šlo, než jsem se začal hurónsky smát první a potom už všichni. Ale pan doktor toto entrée bravurně zvládl, vztyčil se v plné parádě a hlásil připravenost vyrazit do terénu. S malým dodatkem, že ty gumáky neměl na nohách už asi půl století.

Při pochůzce pokuřoval, poslouchal a zjevně přemýšlel. Ale ne tím školometským způsobem, jako my obyčejní smrtelníci. On na to šel nějak jinak, lépe, než jsem dosud poznal - a to jsem za třicet let měl možnost provázet Betlémem opravdu hodně chytrých lidí. Já mu s nadšením deset minut popisuji, jak jsem přišel na geniální způsob bránit liškám a jezevcům vyhrabávat a žrát snůšky vzácných želv bahenních, a on sekundu poté lehce zafilozofuje: „Vy jste tedy těm lištičkám odepřel potravu a ony chudinky celou zimu hladověly. A to tvrdíte, že tady chráníte přírodu?!“ Na to se nedá říct vůbec nic, leda se zamyslet nad ideou ustanovení ombudsmana pro zvířata.

Když jsem vzpomněl jeho gumové obutí, musím dát k dobru i příhodu, kterou mi vyprávěl při jedné ranní cestě do přírody. Začal zcela nenápadným dotazem: „Víte doktore, jak těžko se zouvají gumáky, když jsou plné vody?“ A než jsem se zklidnil a chtěl s ním souhlasit, pokračoval v příběhu, který už nikdo nikdy nebude umět podat tak jako on tehdy brzy ráno někde mezi Modřicemi a Betlémem. Jeho paní mu zadala nesnadný úkol zajistit hnůj k růžím, které zkrášlují jejich chalupu. On sice chabě zaprotestoval, něco v tom smyslu, jak si pondělní bulvár smlsne na přistiženém ombudsmanovi - zloději hnoje, ale nakonec vyrazil do polí, údajně v úplně nové modré kutilské kombinéze s laclem, s igelitkou uschovanou v kapse (sám si říkal, že pro začátek loupení jedna taška stačí) k hospodářskému komplexu, víceméně jen na obhlídku. Kolem víkendový klid, tak si vylezl na rampu, která se zvedala nad úroveň hnojiště. Odtud chtěl všechno zmonitorovat a potom nenápadně odebrat tašku kejdy pro udržení rodinného štěstí. Jenže se vloudila chybička - holínka sklouzla po něčem mazlavém a pachatel se zřítil do nádrže plné močůvky. Otřesen na těle i na duši se z toho svinstva vyhrabal a s hrůzou z návratu přes chatařskou osadu mazal k domovu. Puch, který kolem sebe šířil, jej však včas zastavil a uklidněná mysl změnila techniku ústupu. Napřed vklouzne do místního potoka, tam se umyje, zbaví zápachu a jen mokrý se snadno vrátí do chalupy. A když si našel vhodnou tůňku v bahnitém potoce, pokusil se o něco nemožného. Jednou nohou za patu stáhnout holínku z druhé nohy - a to ve stoje! „To byste mladý muži nevěřil, jaký jsem chytil balanc. A jak jsem to chtěl srovnat, dostal jsem úžasnou rotaci a nezadržitelně sebou plácl do toho rozšlapaného bahna, samozřejmě hlavou do toho nejhoršího! Tak jsem tehdy přišel na ten problém s těmi plnými holínkami.“

Když už jsme se navzájem trochu poznali, někdy letmo zavzpomínal na skromnou řadu epizod týkajících se jeho dosavadních kontaktů s přírodou. Třeba jak coby mladý inspicient v Hradci Králové vyrazil ve svátečním obleku poslouchat slavíky a v rozhodujícím okamžiku se začal k trylkujícímu ptákovi plazit rumištěm s aktovkou plnou soudních spisů. Jindy si zapálil, rozloučil se se sekretářkou, která nám uvařila poslední kávu, a začal si užívat svobodného podvečera v obludně velkém a prázdném baráku: „Víte, jaký já měl životní sen? Jednou se podívat do delty Dunaje. Kdysi v mládí jsem viděl nějaký film, plno ptáků, myslím pelikánů, ryby všude a zvláštní lidi, rybáři, vůbec to nevypadalo na Rumunsko.“ Byl jsem v šoku, od tohoto „úředníka“ bych toto nečekal zase já ve svém snu. Okamžik jsem jej podezíral, že to řekl jen proto, že jsem strávil v deltě kus života a chtěl mi udělat radost, ale v momentě mě z mé naivity vyvedl: „A víte, že se mně podařilo tu deltu navštívit? Sice na stará kolena, ale byl jsem tam. Dal jsem si to jako hlavní bod návštěvy rumunského ombudsmana a oni to kupodivu dali do programu. Měli sice nějaké víceméně neadekvátní dotazy týkající se smyslu oficiálního summitu, ale já jsem si to prosadil a proplul deltu na luxusní lodi. Dostali jsme i nějaké rozvařené mřenky, ptáci tam nebyli žádní, rybáři tam snad nějací byli, vcelku nuda. Řekněte mi, je možné, že se tak obrovský kus země mohl za pár desítek roků tak šeredně změnit? Vy řeknete, ano mohl, ale mně to nestačí… Dá se s tím vůbec něco dělat?“ Na řečnickou otázku si odpověděl sám a sáhl pro další cigáro.

To jeho kouření a s ním spojené historky budou jistě zpracovány z jiných míst, ale já si neodpustím malou vzpomínku, ještě živou, z poslední jelení říje. Vyrazili jsme na Libavou do vojenského prostoru mezi kamarády lesáky v době vrcholu troubení jelenů. Jelení zvěř, plachý symbol našich nejhlubších hvozdů, a pan doktor s cigárem na rtu, to mohl být skutečný střet zájmů a neřešitelný oříšek. A nejen moje snaha, aby vůbec poprvé v životě slyšel říjícího krále lesa, se zdála naivním přáním. Kamarád Pavel vybral nejnadějnější posedy nad Rudoltovicemi, ze kterých jsme ten pravý měli zvolit až těsně před usednutím podle toho, kam podzimní vítr požene tabákový odér. Před krásným srubem v Jelení kotlině jsme si uvařili kávu, připili meruňkovicí na dobré pozorování, nevšední host opět překvapil lesáky svou bezprostředností, chutí k jídlu i pití, a se zapadajícím sluncem jsme se rozešli do prostoru.

Musím přiznat, že mě první postřeh pana doktora po vyšplhání na šestimetrový žebřík málem srazil k zemi: „Při lovu jelenů je zřejmě zakázáno kouřit, aby se nesplašili. Ale já bych si jednu dal, můžu? Myslíte, že utečou, vždyť tady asi ani žádní nejsou, vy něco slyšíte?“ A už lovil po kapsách svoje libido. Nedalo se nic dělat, kouř šel na stranu od lesa, tak snad něco uvidíme. První cigaretu dokouřil a k mému úžasu ji netípl o smrkové zábradlí, ale nádherným obloukem mrštil do suché trávy, která se kolem nás vlnila na všechny strany. Až do tmy jsem potom nenápadně kontroloval situaci pod námi. Snad úhor nevzplane a ombudsman České republiky nebude vláčen po soudech jako žhář, kterému se podařilo vypálit ostře střežený vojenský výcvikový prostor. Jak už to bývá, když člověk něco moc chce, nedaří se, neviděli jsme ani chlup. Párkrát se sice jeleni ozvali, ale slabší doktorův sluch toho moc nezachytil. Pokuřoval, tiše sledoval padající soumrak a přeletující krkavce a zdál se být naprosto spokojený. Kolik takových večerů zažil? První v šestasedmdesáti letech! Pro nás, lidi přírody, šílená bilance.

Brzy ráno jsme nadšeného jelenáře - po prodloužené večeři ho přátelé v zeleném pasovali na čestného znalce jelenů - usadili na vyvýšeném břehu u krásného toku Odry. Ani jsem se mu už nesnažil povídat něco o kouření a čichových schopnostech spárkaté zvěře a nechal jsem jej osamoceného v temné smrčině, odkud bude mít po svítání nádherný výhled na řeku a její nivu a snad i na nějakou zvěř. Už po pár krocích jsem mohl jeho stanoviště nepochybně registrovat podle rudě pulzujícího světýlka. Dvě hodiny jsem šoulal kdesi za hřebenem a nervózně jsem se vracel k řece, v jakém rozpoložení pana doktora najdu. Byl nadšen, šokován, oči dvakrát větší než normálně. Opřel se o kmen mohutného smrku a překotně na mě chrlil proud slov, i když jeho dech tomu nadšení nestačil. Viděl dva obrovské troubící jeleny, jeden mu málem vyrazil cigáro z ruky a překvapená laň jej přeskočila, přebrodila pod ním řeku a zmizela v ranní mlze. A neopomněl několikrát zdůraznit rozdíly v paroží - viděl dva různé jeleny a ne jednoho dvakrát. Za celou zpáteční cestu do Brna vykouřil pouze půl cigarety, než spokojeně usnul a probudil se až na Údolní.

Poslední vycházku do přírody jsem plánoval na druhou polovinu května, až se rozezpívají slavíci kolem Betléma. Pan doktor si přál tlukot slavíků, ale v teplé noci, aby si je mohl vychutnat se vším, co k tomu patří. Počasí tomu zatím nepřálo, ale slavíci už přiletěli a každou noc se zdokonalují ve svých sólech. Mám je, pane doktore, obeznané, bude to nádherná noc. Vy budete při tom a já se moc těším.

Miroslav Šebela
vedoucí zoologického oddělení
Moravského zemského muzea