Vstup pro předplatitele: |
Džbán luny na střepy
rozbil se o vrch gruně,
Měsíc jej neslepí,
pro lásku půlnoc stůně.
Pec slunce nad lesy
již vypaluje hlínu
na nový džbán a zavěsí
jej brzy nad krajinu
(Jindřich Zogata)
Jako každý včelař ani já jsem se nemohl dočkat prvních jarních dnů, kdy budu moct vyrazit za humna na svoji včelnici zkontrolovat stav přezimovaných včelstev. Vzal jsem to oklikou přes potok, abych očíhnul jehnědy na olších a lískách. Situaci jsem vyhodnotil jako ideální, osluněné jehnědy byly připraveny poskytnout hmyzím návštěvníkům pyl. Pomalu se přibližuji, slyším bzukot, čas od času do mě nabourá letící včela, které jsem vstoupil do dráhy. Čím více se blížím k úlům, tím více jsem obsypán včelami, které si z mojí černé bundy dělají vyhřívané odpočívadlo. Letmými pohledy kontroluji včelí ruch u jednotlivých česen, abych zjistil, zda včelstvo žije. Popocházím mezi úly a ejhle, z jednoho zazimovaného oddělku (mladého včelstva) nevylétla ani včelka. Pomalu zvedám stříšku a očekávám jemné zabzučení dosud spícího včelstva. Ale v úlu se nenachází žádná živá včela a pronikavý pach napovídá, že sem vnikl hlodavec. Úl je třeba ze včelnice odstranit. Na pomoc jsem přizval svou přítelkyni Janu, začínající včelařku, chtěl jsem jí ukázat, jak já, pán tvorstva, dám viníkovi za vyučenou. Začal jsem pomalu vyndávat rámky z úlu. Jeden rámek, druhý rámek a hleďme ho, konečně se ukázal. Už jsem se viděl, jak s vetřelcem zatočím. Rámků v úlu ubývalo a nezvaný návštěvník začal tušit, že mu někdo usiluje o život. Boj nabral na tempu, hlodavec běhal z jedné strany na druhou, já s čím dál větším strachem vyndával poškozené rámky. Do toho ještě Jana: „Nažeň ho na světlo, ať ho můžu vyfotit!“ Já prostě zuřil a chtěl jsem se tomu krvelačnému tvorovi pomstít. Vtom se zloduch zastavil uprostřed úlu a opravdu zapózoval. Už jsem se chystal sprovodit ho ze světa starým smetákem, ale najednou jsem uslyšel tichý hlásek, nejspíše od jeho strážného anděla, který se převtělil do mé přítelkyně: „Ježínkote, ta je ale krásná!“ Zadíval jsem se na velké černé oči myšice křovinné, na její ještě větší uši, a jediné co jsem mohl říct, že je opravdu krásná. Odložil jsem nabitý smeták, utřel zpocené čelo a jemně poklepal na stěnu úlu na znamení, že může odběhnout. V tu chvíli opustila úl a se zašustěním zmizela v loňském listí. Zbyl jen smutek po uhynulém včelstvu a dobrý pocit z toho, že krása přírody zvítězila.
Antonín Kintl