VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Bude asi málo pracovníků angažovaných v ochraně přírody, na jejichž stole by nezazvonil telefon s otázkou „Prosím vás, našla jsem poraněného rorýse. Co s ním mám dělat?“ Nemusí jít právě o rorýse. Může to být v ledu zamrzlá labuť, postřelený havran nebo opuštěné koťátko. Někde je možné poradit. Pracovníci snad každé zoologické zahrady u nás zachránili desítky labutí vyproštěných z ledu. Poskytli přístřeší velkému počtu poraněných ptáků, přestože poštolky nebo puštíci nejsou jistě v plánech jejich výstavních expozic. Ale co třeba s domácím zvířetem, s nímž jeho „pán“ nezachází humánně, co s rorýsem, u něhož ani napravená zlomenina křídla nezajistí schopnost letu natolik, aby se sám uživil?

Jak je z jednotlivých příkladů patrné, ochrana zvířat nebo také ochrana „fauny“ je složitý problém, jehož společným jmenovatelem je soucit s handicapovaným zvířetem. Z čeho tento etický vztah ke zvířatům vyplývá, je otázkou spíše pro psychology nebo sociobiology, stejně jako prokázání platnosti tvrzení „kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi“, uváděné často v dané souvislosti. Považujeme prostě vztah k trpícím živým tvorům za vztah humánní, s jehož problémy se musí naše společnost reálně a humánně vyrovnávat. Není asi náhodou, že na straně tohoto humánního vyrovnávání stojí často i osoby reprezentující výkvět naší kultury. Na druhé straně je nutné vidět i to, že ve stejné řadě stojí i osoby nesmírně obětavé a houževnaté, často však fanatické i v maličkostech, svým jednostranným zaujetím však širší veřejnost od reálného přístupu spíše odrazující. Poněvadž i v ČSOP nejsou na celou záležitost jednotné názory, považuji za účelné pokusit se o formulování celého problému a naznačení cesty, jak dále.

Zdá se, že dnes se v obecném povědomí ochrana přírody chápe nikoliv jako samoúčelné ochranářství, ale jako nezbytná součást ochrany a tvorby životního prostředí člověka. Ochrana deštných pralesů Amazonie nechrání jen přírodní ekosystémy s nespočetnými rostlinnými a živočišnými druhy, ale i zdroj kyslíku pro atmosféru a potenciální zdroje dalších hodnot. Ochrana volně žijících živočichů je dnes oprávněně prezentována jako ochrana genofondu, zajišťující existenci všech současných forem živočichů i pro případné využití v budoucnosti. Ochrana zvířat je tedy součástí ochrany přírody a pouze jednou její částí je ochrana handicapovaných zvířat. Z toho všeho vyplývá, že ochrana takových tvorů není a ani nesmí být jedinou nebo i hlavní náplní snah o ochranu přírody. Pokud by tomu tak bylo, pak je to nesporně známkou přinejmenším neujasněné koncepce.

Toto vše nemají být demobilizující slova, znamenající, že pokud nebude vyřešena otázka kyselých dešťů, imisí nebo odumírání lesů, nemá význam starat se o rybníček, ve kterém se rozmnožují ropuchy, o počty kání „utlumených“ v bažantnicích nebo o ochranu jediného hnízda sokola na našem území. Jde spíše jen o ujasnění si hierarchie hodnot, a tím často i cílů a prostředků vlastní činnosti.

Z hlediska ochrany přírody může být významnější zdlouhavé a nudné jednání s odpovědnými pracovníky zemědělského závodu o postavení čističky na potůčku napájejícím rybníček, v němž se rozmnožují obojživelníci, než odnášet tyto obojživelníky do jiného rybníčka, zatím neohroženého. Ale i takové akce jsou nutné a užitečné v době, než se čistota vody projedná a zajistí. Bez takových „drobných“ akcí by dnes na světě již neexistovala berneška havajská, labuť trubač nebo severoamerický jeřáb. Publikování zpráv o takových konkrétních akcích burcuje vědomí veřejnosti k nutnosti věnovat se ochraně přírody více než obecné referáty - viz příklad nedávné mezinárodní záchrany plejtvákovců šedých u Aljašky. Na druhé straně publicistická atraktivnost těchto případů v sobě skrývá určité nebezpečí - jednak mohou vzbudit dojem, že toto jsou v současné době základní otázky ochrany přírody (o jiných se píše méně), jednak že se vlastně pro ochranu přírody dělá dost (Vždyť se o tom tolik píše). A přesně toto by se mohlo stát ve vztahu oficiálních orgánů ochrany k handicapovaným zvířatům. Tím se však opět vracíme k vlastnímu bodu úvahy, k ochraně zvířat ve smyslu ochrany handicapovaných jedinců.

Účelné je vyjmenovat taxativně všechny možné případy. U volně žijících zvířat je to jednak neschopnost zvířete žít samostatně (vlivem poranění, předčasného ukončení rodičovské péče ap.), jednak náhlá změna podmínek, která může přežití znemožnit (zamrznutí vod, zmizení potravy pod vysokou vrstvou sněhu ap.). První případ se týká většinou jednotlivců, druhý častěji celých skupin nebo i populací. Zvláštní problémy přinášejí vztahy k synurbánním živočichům, především zdivočelým městským holubům. U doma chovaných živočichů vznikají problémy především dočasnou nebo trvalou ztrátou vazby na domov, ať' jsou již její příčiny jakékoliv. K nim můžeme přičíst i častou otázku - kam s domácím zvířetem po dobu dovolené? Konečně poslední problém, týkající se obou skupin živočichů - volně žijících i domácích - je nehumánní zacházení s nimi, tedy týrání zvířat.

Prvním krokem každého řešení by měl být odhad, zda pomoc postiženému živočichu je skutečně nutná. Vyje-li u souseda pes nebo třese-li se, neznamená to, že ho jeho pán bije nebo nechává ho mrznout. Píská-li srnče, neznamená to nutně, že ho jeho matka opustila. Poskakuje-li ještě nelétající mládě kosa na zahradě, neznamená to, že ubožátko vypadlo z hnízda a rodiče je zoufale shánějí. V podobných případech je nejúčinnější pomocí nikoliv mládě odnášet domů, ale rychle se z místa vzdálit!

Když je jasné, že postižený živočich je skutečně v kritické situaci, je na místě další úvaha: může být naše pomoc taková, že zajistí postiženému živočichu naději na přežití? Nebude-li moci rorýs s vyléčeným křídlem létat a živit se, má cenu ho léčit? Toto je skutečně těžké rozhodování. Většinou se řeší tak, že nálezce přenese odpovědnost na někoho jiného, který musí domyslet hlediska neúprosného přírodního výběru, udržujícího zdravou populaci každého druhu. Zřejmě by proto mělo být kritériem správnosti to, zda zachráněný živočich může i nadále volně existovat v naší přírodě. Jinak by si měl být zachránce vědom, že odpovídá nejen za záchranu, ale i další existenci zachráněného živočicha. Podobné, pro některé lidi snad příliš racionální úvahy by měly platit i pro pomoc živočichům v kritických situacích, nejvíce snad pro krmení ptáků. To by se skutečně mělo omezit na případy mimořádného ohrožení, ohrožujícího velkou nebo významnou část populace některého druhu. Není samozřejmě námitek proti krmítkům, chceme-li v dětech pěstovat vztah k přírodě a jejím obyvatelům. Nepěstujme však z ptáků tvory, jejichž jedinou životní náplní je čekání na odpadky pohazované na veřejných prostranstvích.

Rozhodneme-li se, že pomoc handicapovanému živočichovi je na místě, musíme se mu buď věnovat sami, nebo najít pro kritickou dobu možnosti umístění, kvalifikovaného ošetření a rehabilitace a opětného vypuštění na vhodném místě. Většinou poradí pracovníci zoologických zahrad, veterinárních zařízení, chovatelé ap. Pro skutečně trvalé řešení není asi jiná cesta než zřizování útulků, jaké vznikají ať v rámci ČSOP (ježci v Praze) nebo státní ochrany přírody (dravci v Novém Jičíně). Tyto útulky by však měly být spíše regionální než specializované, možná při některých ZO ČSOP, provozované s podporou NV, zoologických zahrad ap.

Mnohem složitější je otázka domácích zvířat a útulků pro ně. Zřizování útulků je zřejmě také nutné: měly by sloužit jako záchytná zařízení pro opuštěná a zdivočelá zvířata, jako karanténní zařízení a případně i jako přechodný útulek pro zvířata, jejichž majitelé na delší dobu odjíždějí. S jejich zřízením a provozem souvisejí již větší problémy hospodářské i lidské a je sám o sobě problém, kdo by měl tyto útulky zřídit a provozovat. Snahy o zařazení do ČSOP jsou pochopitelné. Ale domácí zvířata se ani po vypuštění do přírody nestanou volně žijícími tvory a součástí přírody. Vždy převládá vazba na člověka a jeho sídliště a dopady výskytu těchto zvířat v přírodě jsou vesměs negativní. Měla by tedy celá záležitost nápravy nedostatků v chovech domácích zvířat být v kompetenci Českého svazu chovatelů, nehledě na to, že tento svaz má i mnohem širší a materiálně lépe dotovanou základnu než ČSOP.

Co však zůstává otevřeným problémem, ve kterém by nejen oba svazy, ale i široká veřejnost měly postupovat společně, je nehumánní zacházení se zvířaty. To se týká jak zvířat chovaných v domácnostech, tak v podnicích živočišné výroby i vědeckých laboratořích. Řešení je však nejen otázkou zákonných předpisů a jejich respektování, ale i otázkou výchovy, včetně vhodné publicity. A jako ve vztahu člověka k 
člověku, i ve vztahu člověka ke zvířeti nelze očekávat, že zavedením určitého systému bude situace zcela ideální, že se nenajdou lidé se sadistickými sklony, že se nebudou ptáci střílet ze vzduchovek atd. Jde jen o to, aby se správným řešením omezily tyto trvalé průvodní negativní jevy na minimum.