VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Po patnáct let žere šumavské smrkové lesy kůrovec, přemnožený v důsledku větrných kalamit. Po osmi letech existence národního parku a po pěti letech působení jeho současného vedení rozhodl ministr životního prostředí dne 16. dubna - sotva měsíc před jarním rojením kůrovce - o „zavedení diferencovaného managementu zaměřeného na tlumení lýkožrouta smrkového ve vybraných 1. zónách národního parku“, jež byly dosud ponechány spontánnímu vývoji. V 1. zóně („přísné přírodní“, 7 400 ha, tj. zhruba 11 % výměry národního parku) je nově vymezena podzóna 1B („labilní riziková“), kde mají být podle vyjádření ředitele parku po dobu 2-3 let káceny broukem napadené smrky, následně odkorněny a ponechány na místě (tisková zpráva MŽP ze 16. 4. 1999) stejně jako v převažujících porostech 2. zóny („řízené přírodní“). Rozdíl má být v tom, že na rozdíl od 2. zóny budou pokácené a odkorněné stromy v zóně 1B ponechány na místě.

Na přípravě tohoto rozhodnutí se podílely mj. vědecká sekce Rady národního parku, která v březnu 1998 doporučila v 1. zóně „neprovádět těžbu a asanaci napadených stromů“ a poté v prosinci 1998 „zasahovat maximálně na 20 % plochy 1. zón“. Pak v dubnu 1999 odborné grémium ministra pro řešení aktuálních problémů národních parků doporučilo na základě hlasování „v 1. zóně národního parku důsledně nezasahovat“. Také jiných navzájem si odporujících odborných doporučení bylo požehnaně. Ještě pouhé čtyři dny před zveřejněním ministerského rozhodnutí svolal ministr nositele protichůdných názorů a do pozdní hodiny večerní sledoval jejich téměř čtyřhodinové dohadování. Ministra Kužvarta rozhodně nelze obvinit, že přípravě svého rozhodnuti nevěnoval dostatečnou pozornost.

Přesto rozhodl podle mého soudu špatně. Žádná ze zmíněných čtyř (i mnoha dalších) rozprav odborných autorit mě nepřesvědčila, že pravdy se lze dobrat hlasováním. A už vůbec ne hlasováním o podrobnostech postupu, pokud není jasno o věci zásadní - o poslání lesa v 1. zónách národního parku na zhruba 11 % jeho celkové rozlohy. Produktivní řešení problému 1. zón národního parku Šumava je nemožné bez toho, abychom uznali dva vcelku prostinké předpoklady, zakotvené v právních předpisech, které se vztahují k poslání národních parků. Tyto předpoklady, dostupné každému občanu - milovníku přírody, leč cizí mnoha profesionálním ochranářům, jsou:

1. Uchování a zlepšení přírodního prostředí:

Kde se ho dočkáme, ne-li v 1. zónách národních parků? Jde-li nám v těchto zónách národního parku o prostředí nedotčené lidskou činností, musí být formováno spontánními přírodními procesy a lidské zásahy je mohou jen narušovat. Měli bychom uznat, že nejvyšší přírodní hodnoty, které chceme chránit v 1. zónách národního parku, vznikly samovolně v podmínkách, které možná už neexistují; že pokud je narušíme či zničíme, nedokážeme je v dohledné době obnovit. A že to jsou hodnoty výjimečné, vzácné, posvátné a nezávislé od toho, jak odpovídají našim záměrům a přáním, tedy hodnoty absolutní; nikoliv hodnoty relativní, instrumentální, závislé od toho, k čemu 1. zóny určujeme (např. z důvodů vědeckých nebo ekologických).

2. Ochrana a obnova samořízení přírodních systémů:

„Příroda se bez naší pomoci neobejde“ je obehraná písnička a ještě k tomu pro 1. zóny národního parku falešná. Jestliže přírodní prostředí je prostředí nevytvořené člověkem, nemůže vzniknout jinak než spontánními procesy. Člověk může a v národním parku by měl obnově přírodního prostředí napomáhat, ale jen do určitého bodu. Aby se přírodní prostředí obnovilo, musí člověk v 1. zónách cílevědomě ustoupit, vzdát se zasahování a trpělivě sledovat, co dokáže příroda sama. Není-li takového cílevědomého sebeomezení schopen, je slušné to přiznat. Kdo v souvislosti s 1. zónami národního parku vede řeč o tom, že celá příroda je narušená člověkem, a proto ji člověk musí napravovat, buď nedospěl k pochopení základního rozdílu mezi 1. zónou národního parku a lesem jako hospodářským objektem, nebo fixluje.

Druhý, smutnější z obou případů nastává u těch, kdož odmítají definitivní vymezení 1. zón jako „ekologický fundamentalismus“. Tito lidé - někdy špičky dnešní státní ochrany přírody - si osobují právo zasahovat všude, kde se jim zdá, že to bude účelné. Vědí při tom, že z rozhodujícího dlouhodobého hlediska to znamená zasahovat kdekoliv a že to přinese nejen zánik netknuté přírody, pokud se někde dochovala, ale i nemožnost její spontánní obnovy v prostoru cílevědomě uvolněném lidským rozhodnutím. Tito lidé tedy přírodymilovnou veřejnost vědomě balamutí a z krátkodobého hlediska budou svolní zasahovat v národním parku kdekoliv podle toho, kdo z nich se ocitne v jaké funkci a co mu která autorita s jakou naléhavostí doporučí.

Ve skutečnosti musí být správně vymezená 1. zóna národního parku pro plnění jeho zákonného poslání „zónou navždy“ a může se správným managementem jedině rozšiřoval. Zmenšovat 1. zóny, protože se příroda nechová podle našich představ, znamená útok na samu podstatu toho, co má být na Šumavě předmětem ochrany. Bude-li Správa národního parku Šumava pokračovat v nastoupeném trendu, kdy po osmi letech existence předkládá třetí, pokaždé zúžené vymezení 1. zón, budou budoucí generace obyvatel České republiky ochuzeny o možnost kontaktu s přírodním prostředím podstatně neovlivněným člověkem i v národním parku, který k tomu má v naší vlasti absolutně nejpříznivější předpoklady. Pošetilci, kterým snad bude drahý „zbytečný luxus“ setkávání s přírodním prostředím, budou muset vycestovat mimo Českou republiku do kterékoliv sousední země, kde si svých národních parků váží, nebo až do těch částí Evropy, do nichž se ochrana přírody šumavského stylu nedostane pro jejich odlehlost a nepřístupnost - do východních Karpat, do Skandinávie nebo na Balkán.

Obnova prestiže ministerstva životního prostředí jako důstojného partnera ostatních resortů a jako ústředního orgánu ochrany přírody utrpěla učiněným rozhodnutím nenapravitelnou újmu. Je to precedens k tomu, že příroda ve všech kategoriích chráněných území v celé republice dozná další úhony. Nevadilo by ani tak, že ministr Kužvart svým rozhodnutím zpochybnil příslušnost české části Šumavy k národním parkům podle mezinárodní klasifikace (jako to již potkalo Krkonoše v důsledku imisních škod na lesích). Horší je nepřímý důsledek devalvace ochranných podmínek Šumavy na „druhou ligu“ chráněných krajinných oblastí (CHKO). Pravděpodobně dojde k tomu, že k podpisu připravená dohoda Správy chráněných oblastí a Lesů České republiky o nezasahování ve vybraných maloplošných chráněných územích, která jsou schopna spontánní regenerace přírodních ekosystémů, spadne pod stůl.

To však není hlavní důvod mého zármutku nad rozhodnutím ministerstva životního prostředí o zasahování do 1. zón národního parku Šumava. V tomto sporu totiž není vítězů, poražení jsme všichni.

A nejvíce, jako obvykle, utrpí příroda. Ta příroda, jež měla být ochráněna alespoň v národním parku.

Igor Míchal

Ing. Igor Míchal, CSc., - Český ekologický ústav, Praha