VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Jižně od Moravského Krumlova a Ivančic se nad rozlehlou nížinou Dyjskosvrateckého úvalu zvedá široký hřbet Krumlovského lesa. Na jeho nejjižnějším cípu se tyčí Leskoun, kdysi třívrcholový kopec, dosahující nadmořské výšky 388 m. Obyvatelé okolních vesnic k němu odpradávna vzhlížejí se stejnou úctou, jako Středočeši na Říp či na Blaník a Valaši na Radhošť.

Není divu. Krajinná dominanta s dalekým výhledem nad velmi úrodnou nížinou se stala místem několikanásobného pravěkého osídlení - od starší doby kamenné až po dobu bronzovou a železnou. Vyvýšenina s rozsáhlým opevněním třemi paralelně probíhajícími valy byla řazena mezi nejrozsáhlejší a nejvýznamnější archeologická naleziště Moravy, a proto byla zapsána do státního seznamu kulturních nemovitých památek. Za zmínku stojí i skutečnost, že dávní zeměměřiči z časů Marie Terezie vybrali vrchol Leskounu pro jeden z prvořadě významných triangulačních bodů, od něhož se odvíjela trigonometrická síť celé střední Evropy.

Nejen lid mnoha kultur, ale i četní živočichové a rostliny našli na Leskounu své útočiště. V průběhu postglaciálního vývoje vegetačního krytu sem, na severní okraj slunné a teplé Panonie, doputovala řada teplomilných druhů, kterým se nejlépe dařilo v doubravách a skalní lesostepi vrcholového hřbetu. Prohlédneme-li si pozorně mapový atlas „Rozšíření xerothermních rostlin na Moravě a ve Slezsku“, který roku 1963 sestavil evropsky proslulý a ochranářsky zanícený botanik docent Jan Šmarda, zjistíme, že právě do masivu Leskounu je lokalizována pěkná řádka vzácných druhů, z nichž mnohé patří mezi zvlášť chráněné. Uveďme alespoň některé - z dřevin dřín obecný, višeň křovitou, růži bedrníkolistou a růži keltskou, z trav kostřavu sivou, kavyl Ivanův a kavyl vláskovitý. Z desítek bylin patřily k nejvýznamnějším koniklec velkokvětý, koniklec luční, plamének přímý, kozinec rakouský, kozinec dánský, chrpa chlumní, křivatec český, křivatec maličký, smil písečný, zlatovlásek obecný, len tenkolistý, černýš hřebenitý, divizna brunátná, oman oko Kristovo a večernice smutná. Leskoun jako dominantní hora, vysunutá do nížiny, byl i významnou zastávkou velmi vzácných dravců, vyskytujících se na území České republiky jen výjimečně. Právě na Leskounu a v jeho bezprostřední blízkosti byl v minulosti zaznamenán výskyt např. orla královského, orla křiklavého a dokonce i jihoevropského orla jestřábího. K faunistickým raritám Leskounu patří, že na jeho úpatí byl roku 1938 chycen severoafrický luněc šedý, který jako jediný doklad výskytu tohoto drobného dravce u nás je uložen ve sbírkách Národního muzea v Praze.

Jedinečná příroda, která dokázala obsadit území zpustlého hradiska, začala nenávratně dostávat „na frak“ až v tomto století, kdy se zde začal těžit - zpočátku v drobných lůmcích - kvalitní, v pozemním stavitelství dobře použitelný granodiorit. Počátek intenzivní těžby je třeba spatřovat v druhé polovině 50. let, kdy zde provedený geologický průzkum určil 5,6 mil. m³ geologických zásob v dobývacím prostoru o rozloze 16,5 ha. Po nově provedeném průzkumu roku 1979 byl dobývací prostor rozšířen na hrozivých 52 ha a geologické zásoby vyčísleny na více než 32 mil. m³. Tehdejší Krajské středisko památkové péče a ochrany přírody v Brně ani orgány okresu Znojmo neměly proti rozšíření těžby námitek, třebaže zde v té době ještě rostla řada chráněných druhů rostlin a jednalo se o chráněnou kulturní památku. Není divu. Vždyť velkolom Leskoun dodával v té době drcené kamenivo na stranou a vládou sledované stavby - JE Dukovany, dálnici D1 i na hráze VD Nové Mlýny. A tak se stalo, že zpráva o geologickém průzkumu, odsuzující Leskoun k zániku, uvádí o problematice těžby jedinou lapidární větu: „Střety zájmů - bez zásadních připomínek“!

„Bez zásadních připomínek“ byl odstřelen atraktivní vrchol Leskounu, po letech i prostřední bezejmenný vrchol s kótou 371 m a s hnízdištěm výra ve skalách. Velkolom, který se stal druhým největším na Moravě s ročním objemem těžby až 1 milion tun, se začal přibližovat vrcholu poslednímu - Vlčí hoře nad Vedrovicemi. Právě z této vesnice se proti další těžbě ozývali nejhlasitěji, dokonce již před listopadem 1989.

Začátkem 90. let se sice roční objem těžby výrazně snížil, ale tendence postupného vytěžení celého ložiska zůstala. Proto roku 1994 požádal referát životního prostředí Okresního úřadu ve Znojmě brněnskou pobočku Ústavu geoniky AV ČR o zpracování studie vlivů těžby a zpracování kamene v lomu Leskoun na krajinu a životní prostředí. Ve stejné době se věnovali specialisté brněnského pracoviště Českého ústavu ochrany přírody biologickému hodnocení dotčeného území a nové zprávy o výjimečném významu lokality podali i archeologové. Z výsledků výzkumu a poznatků širokého týmu odborníků vyberme alespoň nejpodstatnější.

Geomorfologové zjistili, že čtyřetážový stěnový lom zásadně změnil morfologii původního terénu. Vznikl zde rozsáhlý destrukční antropogenní tvar o rozloze cca 27 ha. Odvaly při těžbě nepříznivě ovlivňují přilehlé svahy, zvláště směrem k Vlčí hoře, která je geomorfologicky nejcennějším zbytkem reliéfu v rámci dobývacího prostoru - vyskytuje se zde celá řada vzácných forem zvětrávání granodioritů se zajímavými mikrotvary. Mimo vlastní lom vznikají rozsáhlá deponia kalových sedimentů, kterých jakožto odpadu při těžbě přibývalo ročně cca 15 000 m³.

Voda, používaná ke skrápění při drcení kamene proti prašnosti, je odebírána ze šest kilometrů vzdáleného jezu na řece Rokytné, která má ve srážkově deficitních letech velmi nízký průtok. Hydrologové vypočítali, že např. v suchém červenci r. 1994 představoval průměrný odběr až 40 % průtoku řeky, v případě pouze nočního čerpání pak mohl odběr představovat téměř celý průtok.

Specialisté zabývající se živou přírodou se shodli, že území Leskounu je jedinečnou křižovatkou a místem styku hájových druhů středoevropských listnatých lesů s výrazně teplomilnými druhy jižními. Vytěžením nejvyšší části hory zanikla jedinečná skalní lesostep, na níž rostly desítky druhů vzácných xerotermofytů, z nichž mnohé byly chráněny podle tehdy platné vyhlášky MŠK č. 54 z roku 1958. Vlivy těžby a zpracování kamene zatím způsobily výraznou změnu vegetačních formací na ploše větší než 60 ha (kromě 27 ha vlastního lomu zaujímají dalších cca 38 ha zařízení zpracovatelského závodu, deponia vyrobených surovin, kalová pole, ruderální lada apod.). Třebaže dominantní část hory již zanikla, a s ní i zdejší populace řady vzácných druhů, podařilo se v dosud nenarušené části dobývacího prostoru vymezit několik ekologicky významných částí s vysokou druhovou diverzitou. Patří k nim především Vlčí hora, kde dokonce byly zjištěny zvláště chráněné a vzácné druhy, které odtud J. Šmarda v 60. letech neuváděl - dub pýřitý, třemdava bílá a česnek žlutý. Vlčí hora má navíc pozici biocentra na křižovatce nadregionálního a regionálního biokoridoru.

Nepodařilo se sice prokázat negativní ovlivnění zdravotního stavu zdejšího obyvatelstva v důsledku otřesů, hluku a prašnosti, v úvahu je však třeba brát existenci prostředí snížené pohody zejména obyvatel Bohutic a vzhledem k postupujícímu lomu severovýchodním směrem i u obyvatel Vedrovic. Vytěžením dominantního Leskounu s lesostepním vrcholem a dalekými výhledy od atraktivně upraveného triangulačního bodu zanikla pro zdejší kraj prvořadá rekreační atraktivita, na které zvláště obyvatelé nejbližších vesnic pociťovali hlubokou sounáležitost se svou krajinou. Byl výrazně narušen krajinný ráz.

Navzdory četným negativním vlivům těžby a zpracování kamene na životní prostředí, ekologickou stabilitu a kulturní památku nutno objektivně přiznat, že se ve velkolomu Leskoun těží vysoce kvalitní surovina pro betonové směsi. Část produkce je tak využitelná jako náhrada za štěrkopísky, jejichž těžba v ekologicky cenné nivní krajině je velmi problematická a často nepřípustná. Rovněž nelze upřít provozovateli lomu snahu o minimalizaci negativních dopadů na životní prostředí (mokrý výrobní proces snižující prašnost, transport většiny vyrobené suroviny po železnici apod.). Významná je i snaha uplatnit odpadové kaly jako netradiční surovinu v keramickém průmyslu.

Vraťme se však na závěr k důležitému poznání, že v dobývacím prostoru velkolomu zůstala dodnes zachována Vlčí hora, na jejíž cennosti se shodli přírodovědci i archeologové. A samozřejmě, že i místní občané, pro něž je posledním a nenahraditelným zbytkem kdysi třívrcholového Leskounu. Na jednání v areálu zpracovatelského závodu v říjnu 1994, které vedl tehdejší ředitel odboru ochrany horninového prostředí MŽP ČR RNDr. František Reichmann, byla zdůrazněná nutnost ukončení těžby před Vlčí horou tak, aby její přírodní i archeologické hodnoty zůstaly nedotčeny. Od té doby se o této nadějné možnosti občas jedná dodnes. Zdá se, že díky vstřícnosti všech zainteresovaných stran se to přece jen podaří. Leskoun se stane památnou horou nejen pro své jedinečné přírodní a archeologické hodnoty, které byly díky ignoraci do značné míry zničeny, ale také proto, že se stane kladným příkladem záchrany cenného území v již uznaném dobývacím prostoru. Ale pozor! Omezení těžby na Leskounu může vyvolat těžební aktivity v jiných lokalitách, likvidaci dalších památných hor. Naštěstí je dnes již dostatek zákonných nástrojů k tomu, aby se již nikdy v posudcích ložiskových geologů neopakovala pro nás, ochránce přírody, alarmující věta:

„Střety zájmů - bez zásadních připomínek.“