VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Hrubý půdorys situace

Pod pojmem nesporného zlepšení některých parametrů životního prostředí České republiky po listopadu 1989 může vzniknout mylný dojem, že se podařilo odvrátit možnost globální klimatické změny, rozpad ozonové vrstvy, erozi a specifikaci půd nebo dramatický pokles biologické rozmanitosti. K ničemu takovému nedošlo a v nejbližších dvou desetiletích nedojde. Proto popírat, že lidstvo ztrácí přírodní předpoklady své existence, mohou dnes buď lidé hluboce neznalí a plní předsudků, nebo vědomě ignorující a popírající známé skutečnosti. Stav z toho plynoucí chci popsat způsobem radikálním ve smyslu směřování ke kořenu (radix), nikoliv ve smyslu jednostranného důrazu na kteroukoliv ideologii.

Předesílám, že zprofanované slovo ideologie označuje soubor normativních představ, které vytvářejí model hodnotové orientace, a tím zjednodušuje rozhodování svým nositelům. Ideologie se neobejde bez předsudků, a protože každý - ať už si to uvědomuje či nikoliv - je poplatný nějaké ideologii, sluší se předem připustit, že se bez nich neobejde ani autor tohoto textu.

Nelze věcně vyvrátit, že bude-li nás na modré planetě Zemi v podmínkách stále se zvyšující spotřeby, o kterou usilují všechny národní státy bez výjimky, stále více, nemůže biosféra přežít v současné podobě a neodvratně se zhroutí. Nestojíme tedy před otázkou, zda růst narazí na hranice dané systémem ve kterém probíhá, ale kdy se tak stane a s jakými důsledky.

„Všichni víme, že zdroje naší planety jsou omezené a že idea nepřetržitého hospodářského růstu musí dříve nebo později na tyto meze narazit. Všichni víme o prohlubující se propasti mezi závratně rostoucí populací chudých a stagnující populací stále bohatších. Všichni víme, jak ničíme přírodu, vzduch i vody. Všichni víme, kolik potenciálních konfliktů dříme uvnitř dnešního lidstva, kdy jediná globální civilizace tlačí stále těsněji k sobě lidi různých kulturních okruhů a nutně tím probouzí jejich vůli hájit svou svébytnost proti jejímu zestejňujícímu tlaku.

Ale co děláme pro to, abychom tyto hrozby odvrátili nebo jim čelili?“ (V. Havel, 1996)

Typizace možných odpovědí

Možné odpovědi na takto položenou otázku-výzvu se značně liší. K pochopení příčin této rozdílnosti může napomoci, když si jejich  zdůvodňování roztřídíme do pouhých čtyř typů:

I. Můžeme zaujmout stanovisko, že sama otázka je špatně položena, neboť žádná hrozba neexistuje. Výzva obsažená v prezidentově otázce je prý zbytečná, protože lidé vždy dokážou zrušit nebo posouvat zdánlivě nepřekročitelné limity. Sám pojem „limity růstu“, vztažený na lidskou společnost, je prý ideologický předsudek. Pak ovšem žádná hrozba neexistuje a není čemu čelit.

Takové přesvědčení není než slepá víra v lidskou všemohoucnost, resp. ve všemohoucnost techniky, podle které naši potomci vždy najdou způsob, jak zahladit negativní důsledky způsobené vlastními předky. Často však lze takový názor věcně odhalit jako účelovou obhajobu poměrů výhodných pro ty, kdož jej zastávají. V obou případech jde o ideologické konstrukce, které se neshodují se skutečností.

II. Můžeme vyjít z toho, že člověk je „bytost naprogramovaná přírodním výběrem k vlastnímu zisku“ (E. Tkadlec, 1995). Taková jednostranná orientace na vlastní zisk - ať je geneticky fixovaná či individuálně získaná - má zřejmou tendenci šířit se do všech oblastí uvažování a jednání (J. Keller, 1993) a snahy to měnit jsou předem odsouzeny k nezdaru.

Podle názorů tohoto typu je lidská vůle po dokonalém ovládání přírody geneticky fixovaná a nezměnitelná. Případné ohledy na živočišné a rostlinné druhy, vyvolané lítostí nad jejich zánikem, není než projevem pošetilosti. Příroda pro nás přes všechny „moralistické nářky“ zůstane jen prostým rezervoárem surovin a zdrojů, které nevyvolávají soucit ani sympatie.

Lidé takto orientovaní dokážou reagovat na střet s ekologickými limity, teprve až jejich negativní důsledky pocítí bezprostředně na vlastní kůži. Pokud takové postoje nabudou převahy, bude projevem myšlenkové důslednosti počítat s nevyhnutelností předčasného zániku lidstva. Přísnou logiku této úvahy dokáže naštěstí lidský život překonat - třeba poezií s jejím „nezávazným světobolem“ a „samolibým pesimismem“: „Jakmile prohlásíte, že všechno je beznadějné a uvědomíte si to, jste osvobozeni od strachu a můžete začít znovu žít.“ (A. Ginsberg, 1996) Pak se lze snadno smířit i s tím, že zastánci názoru (I) o neexistující ekologické hrozbě budou zastánce názorů pojednávaného typu označovat za „falešné proroky zkázy“, „apokalyptické futurology“ a třeba i hůře.

Přitom však mezi oběma typy názorů existuje skrytá příbuznost od praktických závěrů: podle (I) změna lidského chování je zbytečná, podle (II) nemožná; výsledkem obou bude netečnost k výše uvedené prezidentově výzvě a programová nečinnost.

III. Můžeme ale také přijmout východisko zcela opačné, že změna našeho chování je možná a nutná. Jsme přece vybaveni také jinými než biologicky fixovanými vlastnostmi (lidskou kulturou), které se mohou stát zdrojem naděje na odvrácení globální ekologické katastrofy. Uznáme-li nezbytnost dobrovolné proměny lidských hodnot za věcnou reflexi soudobých ekologických problémů a za jejich realistický průmět do budoucna, stáváme se zastánci snah o trvalou udržitelnost života na Zemi. Možným klíčem k nim je „transformace lidských hodnot směrem k humanismu, uvědomělé skromnosti, úctě k životu ve všech jeho formách a obnovení harmonických vztahů mezi člověkem a přírodou“ (J. Vavroušek, 1992).

Budeme-li zastávat názory tohoto typu, nositelé názorů (I) a (II) nás budou označovat (možná právem) za „idealistické vizionáře“ a osočovat jedním dechem ze zcela protichůdných duševních defektů:

Jako „neškodní podivíni odtržení od života“, „šťastní prosťáčci“ anebo „moralisté budící útrpný úsměv těch realisticky uvažujících“ budeme označováni v případě, že svou představu o cestě, jak žít a vyrábět tak, abychom měli s ničením přírody co nejméně společného, budeme uskutečňovat jako izolovaní jedinci.

Budeme-li se však pokoušet ovlivňovat chod společných věcí a stát se podílníky na správě věcí veřejných, tím hůře: Jakmile začneme vystupovat proti zásahům, ohrožujícím (hlavně v rámci bezohledné hospodářské expanze) naše společné prostředí, omezujeme svobodu toto prostředí ničit a staneme se krajně podezřelí a nepohodlní společenským skupinám, které svobodu ničit prostředí považují za svoje nezadatelné právo. Jakmile dokonce začneme vyzývat ostatní k přijetí odpovědnosti slučitelné s dobrem Země a všech, kdo na ní přebývají, dostaneme se do přímého a příkrého rozporu se zastánci rostoucího konzumu jako nejvyššího dobra. Pak budeme označováni za „samozvané sociální inženýry“, „nepřátele lidské svobody“, „zastánce státního dirigismu a třetích cest“, „agenty nové totality“, „extrémisty“ a „zelené fašisty“.

Pokud se někomu zdá, že přeháním, posloužím dvěma citáty z nejvyšších míst: „Znovu se - v tomto století po fašismu a komunismu potřetí - útočí na lidskou svobodu… ve jménu přírody.“ (V. Klaus, 1995) „Téma ochrany životního prostředí bylo zneužito jako zástupná levicová ideologie, která začíná obhajovat existenci regulačních (státních) zásahů shora, zásahů do lidských životů a do spontánního fungování demokraticky vznikajících institucí.“ (V. Klaus, 1996)

IV. Můžeme konečně zaujmout blazeovaně rezervovaný postoj, který odmítá rozlišovat, co je obecně škodlivé, nezodpovědné a nemorální, a spokojuje se s tím, že „každý má svou pravdu“ a „žádná na jedinci nezávislá pravda neexistuje“. Ve sporu mezi názory typu (I), (II), (III) jde prý o „odvěký a setrvalý spor mezi pesimistickou a optimistickou intuicí lidstva, v němž si každá strana snadno opatří bezpočet příručních argumentů“ (J. Fištejn, 1996).

Názory tohoto typu se podobně jako názor (I) zcela míjejí s existenciální otázkou položenou vpředu: Co děláme pro to, abychom objektivně existující ekologické hrozby odvrátili nebo jim čelili?

Zastáváme-li názory příslušné k prvnímu (I) a poslednímu (IV) z uvedených typů, máme dobré důvody nedělat nic. Zastáváme-li názor druhého typu (II), stojíme před volbou mezi hedonismem vyjádřeným heslem „po nás potopa“ a zoufalstvím. Zastáváme-li některý z názorů třetího typu (III), řadí nás logika úvahy mezi hledače trvalého způsobu života nejrůznějších odstínů.

Abychom o pestrých odstínech třetího typu dokázali diskutovat, aniž bychom se utvrzovali ve svých apriorních názorech, bude účelné věnovat několik poznámek dvěma pojmům, které patří v současných výhradách vůči principu trvale udržitelného rozvoje mezi nejfrekventovanější: „idealismus“ a „sociální inženýrství“. Je to účelné především proto, že klíčem k zásadní různosti názorů typu (I) až (IV) jsou naše představy o změnitelnosti nás samých, názory o možnosti kultivace našich postojů.

Idealismus

Trvale udržitelný způsob života není hotový recept, ale neustálé hledání rovnováhy mezi svobodami každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem a přírodě jako celku.

Základním předpokladem trvalé udržitelnosti je proto tzv. anticipační učení, založené na předvídání možných důsledků našich činností (P. Nováček, 1995). Je-li podstatou lidství věčný rozpor mezi dobrem a zlem, který si žádá stálé úsilí o nová řešení a pokusy o volbu dobra, pak má každý z nás ambivalentní možnost rozvíjet své postoje jak směrem k dobru, tak i zlu; každý má možnost kultivovat své postoje směrem k poznanému dobru. To se neděje v žádné společnosti planým moralizováním, ale každodenními konkrétními činy.

Atmosféra každé společnosti je významným faktorem naší individuální volby, ale naše volba záleží ještě na naší představě o tom, zda je člověk a následně lidská společnost schopna anticipačního učení nebo „zda s ní nikdo nehne“. Takovou představu má každý z nás a používá ji při své orientaci ve společnosti, ať si je toho vědom či nikoliv.

„Nejvíc pro svět uděláme, budeme-li si prostě počínat tak, jak nám naše svědomí káže, to jest tak, jak si myslíme, že by si měli počínat všichni. Možná tím budeme někoho inspirovat, možná nikoliv. Ale to je přesně to, s čím prostě nebudeme kalkulovat.“ (V. Havel, 1996) To jsou věty, které plně platí i pro prosazování trvale udržitelného života na individuální úrovni. Mají všechny rysy idealismu (jako protikladu k realistické politice jako „umění možného“ a k „technologii moci“); ať si je vyslovil prezident, „realisté“ je označují za pošetilé, ale „nakonec mají vždycky takzvaní idealisté pravdu a dělají pro stát, národ i lidstvo víc než politikové, kteří si říkají realističtí a chytří“ (T. G. Masaryk, cituje K. Čapek v Hovorech s TGM, 1926).

Je možné řešit své osobní problémy způsobem, který by mohl být použitelný za obdobných podmínek i pro druhé, ale k ničemu je nenutí a svoji vlastní volbu jim nevnucují… Ale vždyť to není než staré křesťanské: „Nečiň jiným co nechceš, aby bylo učiněno tobě!“

Idealismus takového ražení patří podle mého soudu organicky k „výstřednosti“ snah o trvale udržitelný život.

Sociální inženýrství

patří do základů slovního arzenálu oponentů snah o trvalou udržitelnost. Ačkoliv sociální inženýrství je pro soudobou publicistiku něco jednoznačně odsouzeníhodného, autor pojmu a uznávaná autorita liberalismu R. Popper (1962, česky 1994) rozlišuje dva typy sociálního inženýrství - utopické a postupné, které hodnotí zcela rozdílně.

Utopické sociální inženýrství je podle něj takové, které ví nejlépe, co je pro lidi dobré a rozhodne se učinit je šťastnějšími ať chtějí či nechtějí. Naproti tomu postupné sociální inženýrství stanoví nejprve nejpalčivější nedostatky ve společnosti a namísto prosazování nejvyššího dobra ve společnosti bojuje o jejich odstranění.

Mateřským znamením utopických sociálních inženýrů je přesvědčení, že k nápravě nedostatků společnosti stačí zásadním způsobem změnit její formu; jakmile dosáhnou systémovou změnu, stanou se zaslepenými obhájci nového systému a obvykle blokují jeho další vývoj. Postupný sociální inženýr nevěří na žádný všelék; ví, že každý lék má vždy omezenou účinnost, zabere pouze na určité neduhy a pouze v určité situaci. Tento rozdílný přístup - dokazuje Popper - je rozdílem mezi metodou, která vede zákonitě k užití násilí namísto rozumu a k opuštění původního projektu i metody, a mezi realistickým principem zlepšování společnosti, který prokázal svou úspěšnost. Zatímco utopický přístup je krajně nebezpečný, postupný evoluční přístup sociálního inženýrství Popper výslovně ztotožňuje s principy demokratické regulace společnosti.

Pokud se má péče o životní prostředí stát v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje takovým kritériem všech lidských činností, který bude uplatňován trvale a systematicky, budou se cíle této péče v čase a prostoru měnit a přesouvat. To je plně v duchu postupného sociálního inženýrství, který Popper - zopakujme pro jistotu - výslovně ztotožňuje s principy demokratické samoobnovy společnosti.

Shrnuto, podtrženo: Zastánci trvale udržitelného rozvoje jsou podle mého soudu programoví idealisté a přimlouvají se za postupné sociální inženýrství v původním, nezkresleném pojetí. Nespoléhají se na žádné šablony a jednotné recepty; jsou to hledači třetích, pátých, dvacátých cest a nijak to nezapírají.

Pokud se myšlenkám trvale udržitelného rozvoje vyčítá, že jsou jen vágní výzvou k hledání cest, a dokládá se to tím, jak se vymykají snahám o jednoznačnou definici, očekává se od nich ztotožnění s cíli utopického sociálního inženýrství. Jistě, pokud by se přístup zastánců trvale udržitelného rozvoje izoloval od snah předkládat praktická řešení, poklesl by do jalového moralizování. Jestliže však víme, co si rozhodně nemůžeme v dlouhodobé perspektivě dovolit, co nás od udržitelnosti odvádí a co narušuje možnou rovnováhu přírody a společnosti, můžeme stanovit technické ukazatele, jimiž dokážeme konkrétně poměřovat učiněný pokrok či úpadek a usilovat o nápravu v duchu postupného sociálního inženýrství.

Trvale udržitelný rozvoj v politických dokumentech

V našem prvním a dosud platném (ještě federálním) zákoně o životním prostředí je trvale udržitelný rozvoj definován jako „takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystému“ (§ 6 zák. č. 17/1992 Sb.). Viděli jsme, jak kontroverzní podoby tomuto pojmu naši politikové přikládají. Jeden z členů minulé české vlády se dopustil v roce 1995 (na přímý dotaz „proč ve své práci nepoužíváte pojem trvale udržitelný rozvoj?“) tohoto půvabného výroku: „Protože pod tímto pojmem si někteří lidé představují něco jiného.“

Přesto již půl roku poté, co se trvale udržitelný rozvoj stal formální součástí československého právního řádu, byl význam budoucího obratu lidstva k trvale udržitelnému rozvoji přirovnáván k významu zemědělské a průmyslové revoluce (G. H. Brundlandová v zahajovacím projevu na „Summitu Země“ - konference OSN o životním prostředí a rozvoji, Rio de Janeiro 1992). Mezi dokumenty přijatými v Riu je také rozsáhlá „Agenda 21“, označovaná jako „počátek nového globálního partnerství pro trvale udržitelný rozvoj“. Obsahuje např. kapitoly nazvané „trvale neudržitelné vzorce výroby a spotřeby“ nebo „prosazování trvale udržitelného rozvoje“. Za realizaci spousty přijatých doporučení jsou zodpovědné jednotlivé národní vlády a Evropské společenství jako celek.

Slova, slova, slova…

Po linii nevládních iniciativ uvádí střechová organizace jejich části (European Environmental Bureau) ve své směrnici z roku 1996 tyto možnosti, jak se zapojit do Agendy 21 na rozhodující lokální úrovni:

1. politický tlak na místní a státní správní orgány i na soukromý sektor
2. osvětové působení na občany, posilující vědomí osobní zodpovědnosti při jejich každodenním environmentálním rozhodování
3. iniciování místních aktivit
4. sledování dat a údajů pro trvalou udržitelnost relevantních v časové řadě a kontrola jejich správnosti (EEB, 1996)

Záleží na nás, zda tento „idealistický záměr extremistů“ zůstane na úrovni pouhých slov.

Povědomí české veřejnosti o trvale udržitelném rozvoji

Jak je informována česká veřejnost o myšlenkách trvale udržitelného rozvoje pět let poté, co byly deklarovány jako součást našeho právního řádu a co proběhla řada polemik o jejich reálnosti?

Podle sociologického průzkumu z května 1996, tedy z období volební vřavy, ve které si některé politické strany dávaly trvale udržitelný rozvoj do svých programů, se naprostá většina obyvatelstva s pojmem trvale udržitelný rozvoj nikdy nesetkala. Tento výraz zaslechlo pouze 19 % lidí a z nich naprostá většina jej ztotožňovala s ochranou životního prostředí. Pouze 4,3 % respondentů, tedy čtyři lidé ze sta, se vyjádřilo tak, že se podle nutně zjednodušujících formulací v dotazníku dá usuzovat, že trvale udržitelný rozvoj chápou alespoň zhruba v jeho skutečné šíři. Takové je tedy současné povědomí české veřejnosti o ideálech trvalé udržitelnosti.

Pro spřízněné duše z toho plynou přinejmenším dva úkoly:

• Rozšiřovat české veřejnosti povědomí o tom, co je trvale udržitelný rozvoj.
• Přesvědčit její významnou část o tom, že respekt k životnímu prostředí a celé přírodě není neúnosným omezováním, ale podmínkou dalšího rozvoje, a že přináší společnosti nové a vysoce pozitivní hodnoty.

Považoval bych za hrubou chybu chápat tyto naše společné úkoly jako nějakou politicko-agitační kampaň. Měli bychom „udělat něco skromnějšího, ale užitečnějšího: způsobem svého vlastního bytí posloužit jako příklad… Ukázat vlastním počínáním, že lze šetrně zacházet s planetou, na níž je nám dáno žít, a že lze myslet i na generace, které přijdou po nás.“ „… spolu s jinými hledat ono společné rituální a mravní minimum, kterým by se měli všichni řídit, aby mohli žít vedle sebe na jedné zemi a společně čelit všemu, co jejich společný život na této zemi ohrožuje“ (V. Havel, 1996).

Tyto věty českého prezidenta pocházejí z projevu, předneseného nejvyšším představitelům Evropského společenství. Plně však platí i pro uplatňování principů trvale udržitelného rozvoje na individuální občanské úrovni a zasazují je do nejširších souvislostí.

Ing. Igor Míchal, CSc., přední český ekolog, předseda společnosti pro trvale udržitelný rozvoj

Citované prameny:

Fištejn J., 1996: Vyzvání k sázce: nikdy nebude hůř, Lidové noviny 16. 8. 1996
Havel V., 1996: Evropa jako úkol. Projev prezidenta České republiky 15. 5. 1996
Keller J., 1993: Křesťanství a spor ekologie s ekonomikou
Klaus V., 1995: Nový radikalismus a poctivé hledání?, Lidové noviny, 15. 7. 1995
Klaus V., 1996: Ropák roku a Den Země, Lidové noviny 27. 4. 1996
Kohák E., 1993: Člověk, dobro a zlo, Ježek Praha
Librová H., 1995: „Způsob života oddalující kalamitu“, Vesmír
Ginsberg A., 1966: Básník versus justice. Rozhovor s J. Rauvolfem, Týden 25. 8. 1996
Nováček P., 1995: Třetí globální revoluce?, Československý časopis pro fyziku
Popper K.R., 1994: Otevřená společnost a její nepřátelé, ISE Praha
Tkadlec E., 1995: Trvale udržitelný rozvoj a jeho předpoklady, Vesmír
Vavroušek J., 1994: Závod s časem