VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Řeka Morava patřila v minulosti, pokud jde o biomasu a produkci rybích společenstev, mezi naše nejbohatší řeky, a to především v celé své mimořádně rozlehlé záplavové (aluviální) části, sahající od soutoku s Dunajem až po Hanušovice. Vyznačovala se neobyčejně vyvinutým systémem ramen a tůní i širokou, zaplavovanou nivou. I když konkrétní data o dřívější rybářské produkci nejsou z pochopitelných důvodů k dispozici, lze z některých nepřímých informací (např. popis situace na olomouckém rybím trhu z let 1863-1864 od Jeittelese a o 40 let pozděj i od Kitta z roku 1905) usuzovat nejen na tehdejší druhovou skladbu rybího společenstva (ichtyocenózy), ale i na dosahovanou produkci, jež se zcela nepochybně pohybovala při horní hranici rozpětí udávaného pro středoevropské větší řeky (400 kg/ha).

Morava však patřila v minulosti k našim nejbohatším řekám nejen co do vyprodukovaného a loveného množství ryb, ale i co do počtu a pestrosti vyskytujících se druhů. Není proto divu, že již v minulém století tento tok přilákal řadu přírodovědců, kteří studovali a registrovali její ichtyofaunu. Z nich čelné místo zaujímají především tehdejší kustod moravského musea v Brně A. Heinrich, který již v roce 1856 uveřejnil vůbec první vědecký soupis druhů kruhoústých (třída vodních obratlovců s chrupavčitou kostrou a zachovanou chordou dorsalis - u nás většinou mihule) a ryb řeky Moravy, a zejména pak profesor olomouckého gymnázia, L. H. Jeitteles. Ten ve dvou na svoji dobu vynikajících studiích, uveřejněných v nenápadných gymnazijních ročenkách (z roku 1863 a 1864), Heinrichovy údaje významně doplnil. Obohatil je také o řadu cenných „produkčních“ postřehů, které získal během svých pravidelných a pozorných návštěv olomouckého rybího trhu, kam se soustřeďovaly bohaté úlovky zejména z úseku řeky nad Olomoucí. Již v minulém století tak byl v Moravě zaregistrován výskyt celkem 47 druhů, tedy jen o málo méně než v Dunaji, avšak podstatně více nežli v jiných evropských řekách srovnatelné velikosti. Pozdějším vývojem znalostí systematiky ryb byl výskyt některých druhů sice vyloučen, na druhé straně však některé jiné druhy ryb nebyly v době pořizování prvých soupisů ještě vůbec pro vědu známy (např. mihule ukrajinská, hrouzek běloploutvý, ježdík dunajský); mnohé další druhy zde byly záměrně vysazeny anebo neúmyslně zavlečeny. K dnešnímu dni se tedy celkový počet druhů a forem kruhoústých a ryb zaregistrovaných v povodí Moravy rozrostl na 63, z čehož 6 druhů bylo pozorováno dosud jen v přítocích mimo vlastní tok Moravy.

Řeka Morava je však známa, a to bohužel rovněž od minulého století, také nadměrným znečištěním vody. Už v jejím horním toku zhoršují kvalitu vody četné celulózky, cukrovary, průmyslové závody a sídliště v takovém rozsahu, že to již před stoletím mělo prokazatelně negativní dopad na ichtyofaunu (viz Kašpar 1886). Další drastický nárůst znečištění vyvrcholil v padesátých letech tohoto století a byl dovršen nešetrnou a neekologickou regulací toků a velkoplošnými melioracemi, jež nerozumně a zbytečně urychlily odtok vody z krajiny. Tyto zásahy zničily rozmanitost prostředí a rybích úkrytů v břehových částech řek a hlavně zcela izolovaly hlavní tok od dřívějšího bohatého systému bočních ramen (s řadou lokalit nenahraditelných pro tření a odrůstání plůdku), a co víc - přerušily „říční kontinuum“ a migrační cesty ryb. Z rybářského hlediska tak byly dlouhé úseky tohoto toku devastovány. Tato nepříznivá situace, přes dílčí zlepšení v jakosti vody, setrvává do dnešních dnů. Během našich ichtyologických výzkumů v řece Moravě v období 1984-1994 jsme provedli a vyhodnotili velké množství odlovných akcí pomocí elektrického agregátu, při nichž jsme ulovili bezmála dvacet tisíc ryb dospělých (adultních) i nedospělých (juvenilních) jedinců (1 rok a starších) a mnoho dalších jedinců larválních a juvenilních. Zjistili jsme výskyt 43 druhů ryb a jeden druh kruhoústých. Deset druhů z tohoto počtu není pro Moravu původních - byly do povodí introdukovány. Podařilo se nám tedy zachytit téměř 70 % z celkového počtu druhů dosud zaregistrovaných pro řeku Moravu a její povodí. Výskyt dalších pěti druhů je možno doplnit na základě doložených výkazů úlovků dosažených v revírech Českého rybářského svazu a Moravského rybářského svazu: je to siven americký, síh severní maréna, amur bílý, sumeček americký a tolstolobik bílý.

Na základě historických údajů i současných výzkumů byl tak v řece Moravě prokazatelně dosud zjištěn výskyt celkem již 63 druhů ryb a kruhoústých, což znamená, že co do druhové pestrosti je Morava zdaleka nejbohatší řekou České republiky a jednou z nejbohatších evropských řek vůbec. Z uvedeného počtu patří však 3 druhy již mezi vyhynulé, 6 druhů je hodnoceno za kriticky ohrožené, 3 za silně ohrožené a 9 druhů za ohrožené.

Bádání o biologické diverzitě a snahy o dosažení trvale udržitelného rozvoje přírodních systémů nejsou jen módním, tržně úspěšným koncepčním a metodickým trendem současné biologie, ale i reálnou cestou, jak zastavit nebo alespoň zmírnit rozsah současné recese mnoha živočišných druhů.

Výrazný úbytek početnosti mnoha původně hojných a pro Moravu typických druhů ryb řeky Moravy, pokračující i v podmínkách postupně se zlepšující jakosti vody, nutí hledat příčiny i v jiných faktorech než jen v pouhé toxicitě vodního prostředí.

Ukazuje se dnes totiž se vší neúprosností, že rozčlenění (fragmentace) toků jezovými a jezům podobnými objekty nebo přehradními hrázemi vede k vzájemné izolaci populací nebo jejich částí. To má za následek plíživě postupující a neodvratnou genetickou devastaci populací původních, kdysi početných a z produkčního hlediska nejvýznamnějších druhů ryb. Jako nejmarkantnější případy tohoto stavu mohou posloužit původně dominantní, ale dnes téměř zdecimované populace ostroretky stěhovavé, podoustve nosáka či parmy obecné.

Migrující druhy ryb jsou z tohoto pohledu nesporně více ohroženy nežli druhy převážně stacionární a ty, jejichž nízká dominance ve společenstvu je přirozenou vlastností populace.

Na pořad dne se tak dostaly otázky populační genetiky, problém definování a kvantifikace nejmenší potřebné velikosti populací a nejmenší velikosti území (délka říčního úseku), jež rybí společenstva ke svému normálnímu rozvoji vyžadují, jakož i praktické kroky vedoucí k obnovení vzájemné kontinutity, volné reprodukce a nerušené genetické výměny mezi všemi příslušníky dané populace, což je obzvláště aktuální v říčních ekosystémech.

Izolování rybích populací mají při úpravách toků ze zákona kompenzovat rybí přechody. Jejich technická náročnost, značné finanční nároky na jejich výstavbu, údržbu i provoz, ale bohužel také četné negativní zkušenosti s provozováním a účinností konkrétních vybudovaných rybochodů vedly v minulosti k preferování výstavby rybochovných zařízení jako náhrady za narušení existenčních podmínek pro rybí společenstva. Výjimkou snad bylo pouze obezřetnější posuzování lokalit na dolních úsecích toků s potenciálním výskytem tažných druhů, anebo naopak v horních, pstruhových úsecích, se silnými populacemi pstruha obecného a lipana podhorního, s cílem zajistit nerušený tah na výše položená trdliště.

Zcela nová situace vyvstala v posledních letech na dolní Moravě v souvislosti s příznivými trendy ve vývoji kvality vody ovlivněné mj. i existencí soustavy vodního díla Nové Mlýny, které zčásti kompenzuje chybějící čistírny odpadních vod v povodí Dyje. Řada druhů ryb, typických dunajských elementů, považovaných již po dlouhou dobu v řece Moravě a dolní Dyji (a tím i v celé České republice) za nenávratně vymizelé, se počala do moravského úseku řeky Moravy vracet, některé z nich dokonce masově. Jde zejména o tyto druhy: ostrucha křivočará, ježdík žlutý, candát volžský, drsek větší, cejn siný, cejn perleťový, jeseter malý.

Další z původních druhů, jejichž obnovený tah do Moravy lze v budoucnu reálně očekávat, jsou kapr obecný (divoká forma), drsek menší, plotice lesklá, jakož i teprve nedávno pro vědu objevený ježdík dunajský.

Tato skutečnost znamená, že říční síť jižní Moravy má dnes prvořadý význam z hlediska výskytu vzácných a ohrožených druhů ryb a jako takovou je zapotřebí ji posuzovat s cílem co nejúčinněji chránit genofond našich ryb.

Do jisté míry obdobná situace je i na dolním českém úseku Labe, kde byl po mnoha letech opět zaregistrován přirozený tah juvenilních jedinců úhoře říčního, v budoucnu zde není vyloučen ani tah lososa obecného, pstruha mořského a mihule říční.

Stojíme tedy před nutností přehodnotit dosavadní benevolentní přístup k naplňování požadavku zákona na zajištění biologické kontinuity vodních toků při realizaci vodních staveb - zákona, jenž bezesporu myšlenkově předstihl dobu.

Jednou z nejvýznamnějších aktivit, jež by mohla vést k uskutečnění těchto cílů, je umožnění nerušeného tahu ryb korytem Moravy do vyšších úseků tohoto toku, případně do přítoků. Zatímco na celém 69 km dlouhém slovensko-rakouském úseku Moravy není vybudován žádný jezový objekt, na moravském úseku existuje těchto objektů celkem 37, přičemž téměř všechny z nich znamenají vážnou nebo zcela nepřekonatelnou překážku pro tah ryb.

V současné době existují nejen technické možnosti, ale i dobrá vůle zainteresovaných institucí a snad i potřebné finanční zdroje k odstranění nejhorších nedostatků. V rámci rozsáhlé akce revitalizace říčních systémů by postupné zprůchodnění řeky Moravy pro pohyby ryb mohlo být jednou z prioritních aktivit a příznivé podmínky k tomu vytvářejí i některé rozsáhlejší výzkumné projekty jako Obnovení říčního kontinua řeky Moravy i mezivládní evropský projekt Danube Environmental Programme, program pro zlepšení životního prostředí v povodí Dunaje, obdobný projektu Labe.

Ing. Milan Peňáz, DrSc., ředitel Ústavu ekologie krajiny AV ČR v Brně
Ing. Pavel Jurajda, CSc., vědecký pracovník Ústavu ekologie krajiny AV ČR