|
Vstup pro předplatitele: |
jemuž dobré čtvrtstoletí říkáme "náš"
a jenž nás po léta živil velmi velice
houbami (poté co ubylo hřibů
hlavně růžovkami klouzky kuřátky)
malinami borůvkami
a když nebyly žádné plodiny
odnesli jsme si pár šišek
na zimní podpal
anebo jsme odtáhli dva tři sucháry
ten lesík se náhle
zvedl nad nízká mračna
a odplul směrem k Rozseči
Zbylo po něm mlhami udusané hřiště
s několika sytě tmavomodrými trsy
hořečku brvitého
na okraji
(Ludvík Kundera)
Pozoruhodným způsobem zasáhla do části naší horské krajiny takzvaná valašská kolonizace. To byl osidlovací proud, který kdysi dávno vyšel z Balkánu přes území dnešního Rumunska, posunoval se pozvolna po karpatském horském oblouku a skončil v 16. století na našich východních horách, nepřekročiv Moravskou bránu. Zanechal jazykovou stopu v zeměpisných názvech (Valašské Meziříčí, Valašské Klobouky, Beskydy) a díky specifickému hospodaření v horských oblastech, předtím neobývaných, sem přinesl také řadu jiných názvů. Zčásti rumunských (bača, cap - kozel, gruň - horské úbočí, brynza, moldánky - původně pastýřský hudební nástroj, fujara), zčásti z jiných jazyků lidu, který se ke kolonizačnímu proudu přidával (řecké koliba, maďarské salaš, gazda, čutora, polské žinčica, romské vatra), kromě řady názvů nářečních. Trvalou stopu zanechal nejen v jazycích, ale také v nenásilném hospodářském využití a zobytnění rozsáhlých částí karpatských horských končin.
Dušan Šlosar