VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Krasové planiny si můžeme představit jako pohoří s plochými vrcholy. Stoupáte do hor a na konci výstupu očekáváte nějaké vrcholky nebo štíty, ale místo nich narazíte na vcelku ploché území pokryté závrty, které jsou od sebe odděleny skalními hřbítky a škrapovými poli.

Většina evropských krasových planin je odlesněná a již od pravěku sloužila k pastvě. Zvláštní pocit, který návštěvníka při pohledu na travnatou plochu s jalovci a drobnými skalkami obvykle dojme, může mít tento pravěký kořen. Planina je obrazem řecké Arkádie, samotný Parnas a jeho okolí jsou krasová území ne nepodobná - byť většího měřítka než Slovenský kras. Zde se odehrávají řecké a římské hrdinské i milostné příběhy. Základem evropské vzdělanosti bývaly až do 19. století Vergiliovy Zpěvy pastýřské (Bukolika), které se dílem odehrávají na krasových planinách.

Vergiliovy popisy těchto pastevních krajin jsou i přes vzdálenost dvou tisíciletí důvěrně známé: „Hrdě tu jalovec stojí“ anebo „půda je zprahlá a žárem a žízní travina zmírá“. Slovenský kras je jediné velkoplošné území střední Evropy, které se podobá mediteránním krasovým oblastem. Slovenský kras je však i jediné středoevropské území hodné antické literatury. Sociologové zkoumající vztah člověka ke krajině již dlouho upozorňují, že lidé dávají přednost odkrytým, přehledným krajinám s dalekými výhledy, kde mají pocit bezpečí. Domnívají se, že člověk evropského pravěku se na travnatých pláních nemusel bát nečekaně se přibližujících nepřátel, a mohl se tedy oddávat Vergiliovými slovy „zahálce sladké“, ve které je možné hledat základ mnoha pastýřských zpěvů a melodií. Z tohoto pohledu je krasová planina víc než přírodovědný objekt, je to nositel toho typu kultury, která vplynula do děl slovenských renesančních básníků i národních buditelů, kteří ať již jako kněží, nebo jako vzdělanci vyšli z latinské literatury. Nastávající ztráta tohoto typu kulturní krajiny je srovnatelná se situací, kdy se rozpadá významný kostel.

Plešivecká planina

Plešivecká planina má v rámci Slovenského krasu to nejvíc samostatné a ucelené postavení. Představte si ztracený svět tabulové hory, něco jako venezuelskou Roraimu nebo saharské Tassili, jenže ve středoevropském vydání. Podobá se jakémusi plochému ostrovu o rozměrech zhruba 12 × 6 km, který je ze všech stran obklopen asi 400 m hlubokými údolími. Nahoře na krasové planině není téměř žádná voda, a proto zde nikdy neexistovaly osady či vesnice, jenom rozptýlené salaše a lovecké chatky. Povrch planiny je pokryt několika sty závrtů, takže centrální části planiny se pro podobnost s Měsícem hustě pokrytým krátery říká také Měsíční krajina. Z povrchu a boků planiny je možné proniknout do více než 200 známých propastí a jeskyní a mnohé další čekají na své objevení.

Václav Cílek
geolog