VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Prof. Ing. Hana Šantrůčková, CSc., (1955)

působí na katedře ekosystémů Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde přednáší ekologii půdy a biogeochemické cykly. Na Šumavě studuje přeměnu živin v půdách více než 10 let, před tím se zde podílela na výzkumu transformace živin v půdách sekundárního bezlesí. Je předsedkyní České společnosti pro ekologii, byla mnohaletou členkou vědecké sekce Rady NP Šumava, hasan(zavináč)prf.jcu.cz

K rozhovoru jste přistoupila jako vědkyně v pozici předsedkyně České společnosti pro ekologii. Na první jarní den jste zveřejnili otevřený dopis představitelům vlády a parlamentních stran na podporu funkční ochrany přírody v NP a CHKO Šumava (viz www.cspe.cz/dopis). Proč jste ho napsali?

Vlastně jsem to trochu iniciovala já. Jsem bývalou členkou Rady NP Šumava (dále NPŠ) a byla jsem jedním ze 14 vědců, kteří rezignovali na svou funkci. Cítila jsem, že vědci potřebují mít podporu a vysvětlení svého postoje. Proto jsem spolu s dalšími vědci formulovala dopis, který schválil výbor České společnosti pro ekologii, a tímto dopisem jsme oslovili další vědecké společnosti. V současnosti nás podpořilo sedm dalších vědeckých společností: Česká limnologická společnost, Česká botanická společnost, Česká zoologická společnost, CSEBR, CZ-IALE, Česká společnost ornitologická, Komise pro životní prostředí AV ČR.

Iniciativ vzniká víc. Může se k nim připojit i občan, nebo je to vyloženě záležitost odborníků?

Původní idea byla, že dopis podpoří další vědecké společnosti, eventuálně instituce. Ale dopis začal téměř bezprostředně žít svým vlastním životem a mně začali psát jednotliví vědci. A protože jsem dostala hodně soukromých dopisů, tak plánujeme, že dopis vyvěsíme na webových stránkách České společnosti pro ekologii, kde bude k volné podpoře. Přibližně před týdnem vznikla studentská iniciativa na podporu Šumavy, která pro svou realizaci založila facebookovou síť Věříme vědcům, ne kmotrům, kde vede naprosto svobodnou diskusi. Současně vznikají www stránky, které budou platformou pro vědeckou diskusi. Na stránkách budeme hlídat, aby tam byly skutečně jenom ověřené a vědecké informace.

Proč vznikla potřeba jasně definovat, jak by se nemělo v NPŠ hospodařit, právě teď?

Protože nastala vyhrocená situace, kdy se změnilo vedení parku, které navrhuje management, který může vést k likvidaci národního parku a ke ztrátě jeho reputace. A přírodě to může přinést nenapravitelné škody, což je mnohem horší. Návrat k současnému stavu by trval desetiletí, někde možná i staletí. To byl jeden z důvodů naší rezignace v Radě NPŠ.

Za další velice závažnou věc považujeme to, že byla potlačena role vědců při rozhodování o osudu Šumavy. Rada NPŠ původně měla dvě sekce, vědeckou a regionální. Neměly stejné množství členů, ale měly víceméně rovnocenné slovo. Vědecká sekce mohla vydat své vlastní stanovisko, za kterým si stála a které mohla prezentovat. Nové vedení parku však sekce zrušilo a snížilo množství členů na 45. Z těch 45 členů je jenom 8 vědců. A když se o něčem bude hlasovat, tak si představte, že osm vědců z 45 členů nebude souhlasit. Všichni ostatní je přehlasují a do světa půjde zpráva: Rada NPŠ odsouhlasila vykácení prvních zón. To de facto zdiskredituje vědce, kteří budou úplně bezmocní, protože osm hlasů nestačí na to, aby uplatnili svůj názor, a nebudou mít svou vlastní platformu, aby řekli ne, my s tím nesouhlasíme.

Čeho konkrétně se ještě dopis týká?

V dopise představitelům vlády a parlamentních stran protestujeme proti vyhlášení kalamitního stavu a zahájení velkoplošné těžby dřeva v bezzásahových oblastech, které může v těchto oblastech vést k nevratným ztrátám. Týká se to především vrcholové části Šumavy, kde jsou chudé a mělké půdy. Pokud dojde k jejich narušení, tak se ekosystémy budou těžko obnovovat. Kromě toho velká část stromového patra v bezzásahových oblastech je dnes již uschlá a vylétání kůrovce nehrozí. Bezzásahové zóny většinou souvisí s prvními zónami, a jakmile se poruší první zóny, znamená to, že NPŠ nebude splňovat mezinárodní kritéria. Znamenalo by to napadení samé podstaty funkční ochrany přírody.

V neposlední řadě protestujeme proti realizaci projektů tvrdé turistiky, což je logické. Nechceme, aby se v národním parku stavěly sjezdovky, golfová hřiště, lanovky nebo tenisové kurty, protože tam prostě nepatří. To patří na okraj národního parku. Když turista potřebuje mít hotel s plaveckým bazénem a tenisovými kurty, tak ať ho má, ale ne v srdci NPŠ, ale na jeho okraji. Když chce vidět přírodu v národním parku, pak by tam měl jít pěšky, na běžkách nebo na kole v době, kdy tam nic nepoškodí a nikoho neruší. Umím si představit i situaci, že NPŠ zorganizuje exkurze s malými vozítky pro ty, kteří nemohou chodit. Vůbec nejsme proti tomu, aby se i první zóny otevřely turistům. Ale samozřejmě v omezeném měřítku tak, aby turisté neohrožovali druhy, které jsou předmětem ochrany.

O Šumavě se vedou velké debaty, ale obvykle z nich vypadává údaj, o jak velké ploše se bavíme. Kolik je těch prvních zón?

Za optimální považujeme 30 % prvních zón. Ty by byly obklopeny pufrační zónou druhých zón, kde by se hospodařilo přírodě blízkým způsobem. To znamená, že v druhých zónách by se zasahovalo proti kůrovci a kácelo by se tam. Ale samozřejmě by to nesmělo být „těžařským“, velkoplošným způsobem, kdy přijede těžká mechanizace a vykácí obrovskou holinu, která les otevře. Do otevřených stěn se snadněji dostane vítr a nakonec i kůrovec. Otevření porostních stěn bylo také jednou z příčin, proč následky Kyrilla v roce 2007 byly tak velké. Na okraji druhých zón a na území obcí by byly třetí zóny.

30 % z plochy národního parku?

Myslím 30 % z celkové plochy národního parku. První zóny nezahrnují pouze les, ale také sekundární bezlesí a rašeliniště. NPŠ vznikl na ochranu přirozených horských smrčin, rašelinišť a sekundárního bezlesí. Takže 30 % prvních zón neznamená, že na celé ploše bude jen les.

O jak velkém prostoru mluvíme vůči rozloze republiky?

V České republice je v bezzásahovém režimu chráněno okolo 1 % lesů a Šumava je jenom malou částí. Takže to, že budeme chránit první zóny, znamená, že budeme chránit - nebo někdo může říci, že budeme plýtvat cenným dřevem - na zanedbatelné části rozlohy lesů České republiky.

Zní to, jako by Vaše iniciativa směřovala nejen k ochraně Šumavy, ale národních parků vůbec. Souvisí to s posledním bodem Vašeho prohlášení ke snaze ředitele Stráského stáhnout žádost na Diplom Rady Evropy?

Diplom Rady Evropy je ocenění, které říká, že národní park plní svou funkci tak, jak ji plnit má, a že jsou respektovány všechny moderní zásady funkční ochrany přírody. A pokud naše vláda rezignuje na tento diplom, tak rezignuje na moderní principy ochrany přírody jako takové. Neohrožuje to jenom NPŠ, ale ohrožuje to ochranu přírody na celém území republiky. Tím, že vláda žádost o Diplom Rady Evropy zatím stáhla, demonstruje, že v NPŠ nechceme chránit přírodu, ale máme tam jiné zájmy. Například ředitel NP Bavorský les přebíral Diplom Rady Evropy letos již po třetí. Je to prestižní záležitostí, ale samozřejmě to také zavazuje. Získání Diplomu Rady Evropy je také důležitým krokem, který by přiblížil vznik panevropského Divokého srdce Evropy zahrnujícího část území obou NP - Šumava a Bavorský les.

Z prohlášení ředitele je patrná obava, co se stane, když nic neuděláme proti kůrovci, který „vyletí 25. dubna“. Je to ona dlouhodobá obava o tzv. zelenou střechu Evropy, ještě prohloubená časovým stresem. Vy tu obavu nemáte?

Obava je oprávněná a my ji máme taky. Ale opatření, která pan ředitel Stráský deklaruje v médiích, nejsou taková, která by měla mít místo na území jakéhokoliv národního parku. Nejsme proti zasahování proti kůrovci. Souhlasíme s tím, že se proti kůrovci musí zasahovat. Ale proti kůrovci se má zasahovat mimo první zóny, v oblastech druhých zón. Měly by se probírkou těžit již napadené stromy ještě před vylétnutím kůrovce a rychle je zbavit kůry. A velkou pozornost věnovat prevenci. Na hranici prvních a druhých zón a na území druhých zón instalovat lapáky v dostatečném počtu a včas. To znamená před prvním, ale i před druhým výletem kůrovce.

Opatření, která pan ředitel Stráský prosazuje, zahrnují velkoplošnou těžbu na celém území parku, i v prvních zónách. Kácení už uschlých stromů, z kterých kůrovec už dávno vylétl, nebo využití insekticidů. To je úplně postavené na hlavu. Insekticidy jsou neselektivní, zahubí veškerý hmyz, který je například důležitou součástí potravy tetřevích kuřat. Kromě toho hrozí určité nebezpečí, že se dostanou do vod. Postřik insekticidy by se měl používat až jako poslední opatření a v hospodářském lese. Vůbec nepatří na území národního parku. Jsme s kolegy přesvědčeni, že kdyby se v NPŠ prováděla účinná preventivní opatření v pufračních zónách, ochrana hospodářských lesů v okolí NPŠ by se dala zvládnout. Je nesprávné přisuzovat vědcům snahu prosadit totální bezzásahovost. Zasahovat chceme, ale přiměřeným způsobem a tam, kde to má ještě smysl.

Před prvním a druhým vylétnutím, to je kdy?

V našich podmínkách má kůrovec většinou dvě generace. První vylétá teď na jaře. Když bude takovéto počasí, tak během 14 dnů, tří neděl. Teď už by měly být nainstalované lapáky po celé Šumavě. A to není výmysl nás vědců, to je běžnou praxí v lesnickém hospodaření. Každý lesnický plán zahrnuje předpis kdy a v jakém množství instalovat lapáky. Počet lapáků se odhaduje podle velikosti populace v předchozím roce. V případě druhého výletu podle toho, kolik brouků vylétne v první vlně. Lapáky pro druhou vlnu se musí připravovat už brzy v létě, protože druhá generace vylétá přibližně v srpnu. Doufám, že jsem se teď nedopustila velkých nepřesností. Sama jsem půdní biolog, studuji lesní ekosystémy a lesnická opatření mi vysvětlují kolegové lesáci.

Pan Stráský v posledních dnech také prohlásil, že „chvilku se musí národní park zachraňovat jinými způsoby, protože pak musíme sáhnout do kapsy a kůrovcem zničené lesy zaplatit z vlastní kapsy“. Toto číslo Veroniky se věnuje oceňování přírody. Dala by se vyjádřit nějaká souvislost mezi koncepcí ekosystémových služeb a problematikou na Šumavě?

Kdekoliv se ve světě zeptáte, jak nejlevněji chránit přírodu, tak se dozvíte, že ji máte nechat samovolnému vývoji. Představte si situaci, že je les napadený kůrovcem. Už ho nemůžete zachránit a ponecháte ho samovolnému vývoji. Necháte stát suché stromy a neporušíte podrost. V podrostu je dostatek semenáčků, které se vyvinou a budou současně zastíněny stojícími uschlými stromy Člověk nemusí investovat vůbec nic pro obnovu tohoto ekosystému, ale „jen“ pro ochranu a obnovu okolních ekosystémů. Když to vezmete po způsobu pana Stráského, do porostu najede těžká mechanizace, všechno rozjezdí, odtáhnou se stromy a musí se vysázet semenáčky, které jsou mimochodem poměrně drahé. Nejlevnější stromky jsou řekněme kolem 10 Kč. V NPŠ se sází 1 000 až 1 500 stromků na ha, takže jen stromečky stojí 10-15 tis. Kč. Přičtěte k tomu lidskou práci. Ještě se musí vzít v úvahu, že holiny se přehřívají a mnoho stromků nepřežije. To je prokázáno. Člověk musí často přijít ještě napřesrok a dosazovat. K tomu se musí přičíst náklady na ochranu a obnovu okolních ekosystémů.

Dají se suché stromy prodat?

Ano, suché stromy se dají prodat, dá se z nich dělat biomasa. V poslední době vzniklo mnoho zařízení na pálení biomasy a ta se musí „krmit“. Není problém prodat kůrovcem napadený strom, protože kůrovec nejde do dřeva, ale vyvíjí se v kůře. Samotné dřevo zůstává více méně nepoškozené.

Tzv. mrtvý les je pro velkou část společnosti nepřijatelný. Jak to vypadá z hlediska půdy?

Z hlediska půdy je samozřejmě nejlepší, když les s odumřelým stromovým patrem necháte svému osudu. Protože nejintenzivnější život se v půdě odehrává v povrchových horizontech. Žijí tam půdní živočichové, jsou tam houby a bakterie. V povrchových vrstvách je bohatý život, protože tam je nejvíce organické hmoty, která je potravou pro půdní organismy. Proto také v povrchových vrstvách probíhá nejintenzivnější přeměna organické hmoty, při které se živiny uvolňují zpět do půdy a jsou dostupné pro rostliny. Pokud se povrchový horizont poruší, poruší se život v půdě. Poruší se přeměna organické hmoty a návrat živin do ekosystému. Když strom roste, odčerpává živiny a zabudovává je do vlastní biomasy. Když se pokácí a odveze, odvezou se i živiny, které mohou následujícím generacím stromů chybět. Na Šumavě jsou půdy přirozeně chudé na živiny. Od 50. let byla Šumava vystavena acidifikaci a část živin odtekla do spodních vod. To vedlo k tomu, že půdy jsou v současné době chudé na živiny. Myslím si, že ve vrcholové části Šumavy je jediná cesta, jak navrátit živiny do půdy: nechat les přirozenému vývoji, neodvážet dřevo, které se postupně rozloží činností půdních mikroorganismů a uvolní živiny zpět do půdy. Kdyby tuto funkci chtěl plnohodnotně nahradit člověk, tak by každý den musel přijít do lesa a trochu půdu živinami „pocukrovat“. A to by musel dělat po dobu nejméně 30 let.

Loni kolektiv vědců Jihočeské univerzity pod Vaším vedením vydal knížku Co vyprávějí šumavské smrčiny s podtitulem Průvodce lesními ekosystémy Šumavy. Název napovídá, že chcete vysvětlovat, co se v lesích Šumavy děje. Máte nějaké doporučení, jak můžeme o Šumavě komunikovat, abychom se domluvili?

Na Šumavě je blok v komunikaci mezi obcemi a národním parkem, mezi obcemi a vědci. Já jsem si dlouhou dobu myslela, že vznikl tím, že národní park zpočátku málo komunikoval, málo vysvětloval a choval se někdy až arogantně. Když jsem se ale bavila s místními lidmi, tak mi došlo, že ten blok zřejmě vznikl už dříve. Před vznikem NPŠ na Šumavě hospodařily vojenské lesy, kterým se vznik parku moc nelíbil. Říkaly lidem, že se vznikem NPŠ přijdou o práci a budou vyhnáni. Nikdo je sice nevyhnal, ale oni dost často o práci přišli. I když primárně ne proto, že na území vznikl NPŠ, ale proto, že v naší společnosti probíhaly dost převratné změny. Vždyť NPŠ vznikl dva roky po sametové revoluci.

Pokud bych se měla vyjádřit úplně obecně, tak u nás je skutečně nedostatečná komunikace mezi vědeckou komunitou a společností. Je to ale hlavně tím, že chybí mezičlánek, který by popularizoval vědu. Vědec tohle všechno nemůže dělat. Vědec musí pracovat na vědeckých projektech a psát vědecké publikace, které jsou uveřejněny v mezinárodních časopisech a projdou přísnou zahraniční oponenturou. V neposlední řadě by měl učit a předávat své vědomosti studentům. Z této knížky nemám já ani moji spoluautoři prospěch, ale naopak nám chybí ta vědecká publikace, kterou jsme nestačili napsat. I když tvrzení, že z napsání knihy nic nemáme, není úplně pravdivé. Máme dobrý pocit a radost, když někdo řekne, že se kniha povedla.

V naší společnosti bychom potřebovali mezičlánek - lidi vzdělané v oboru, kteří by neměli ambici dělat vědu, ale měli nadání pro popularizaci. Ti by s námi komunikovali a to, co jsme jim vysvětlili, převáděli do jazyka srozumitelného lidem. My už se pohybujeme ve vědeckém světě a ztrácíme přehled, co je banální, a co už je něco neobvyklého. Když jsme knížku psali, tak jsme se snažili popularizovat. První verzi jsme dali studentům s prosbou, aby ji přečetli sami, dali ji rodičům a přátelům a označili vše nejasné. Pak jsme text znovu vzali, opravili a dali ho znovu přečíst studentovi elektrotechnické průmyslovky, který měl za úkol podtrhat všechna slova, kterým nerozumí. A ještě jich tam bylo spousta. A my jsme zase sedli, a vše zatržené přepisovali. A toto je hrozně těžká věc, ne každý to dokáže a my na to hlavně nemáme čas.

Co je nejdůležitější ve sporu o Šumavu?

Úplně nejdůležitější je, aby se spor o Šumavu přesunul z úrovně boje vědců proti lesákům a současnému vedení národního parku do úrovně vzájemné komunikace vědců z různých názorových táborů a komunikace mezi vědci, odborníky a správou národního parku. Je třeba, aby došlo k dialogu. Naším snem je, aby si všechny strany sedly k jednomu jednacímu stolu a debatovali nad kompromisním návrhem, který by byl akceptovatelný pro všechny strany a který by vedl k tomu, že NPŠ by byl národním parkem, který má zhruba 30 % prvních zón. Pak by splňoval mezinárodní kritéria. Chceme se posunout z fáze sporu do fáze dialogu a snahy vytvořit kompromis. To je poselství vědecké komunity. Teď musí přijít co nejdřív dialog a my se musíme dohodnout.

Během těch 20 let se tohle nedělo?

Příliš ne. Byla bych ale nespravedlivá, kdybych tvrdila, že na tom má vinu jen jedna strana. Vinu neseme všichni - možná jsme se v minulosti nenaučili diskusi a naslouchání. Celá situace je ještě komplikovaná sporem, kterému já soukromě říkám spor mezi starou a novou školou. Zdá se mi, že v rámci lesnické vědy dochází ke konfliktu mezi mladou a starou generací. Mezi lesníkem hospodářem a lesníkem ekologem. Lesník, který byl vychován v tom, aby pěstoval les, v lese vidí jenom hospodářský les, a když zemře stromové patro, tak je to pro něj mrtvý celý les, vznikne škoda a les ztrácí schopnost samoobnovy. On ale ten les není mrtvý. Odumře pouze stromové patro, ale podrost, půda a v ní spousta organismů stále přežívají. Je to pořád ještě živý ekosystém.

S tím souvisí celková společenská objednávka?

Ještě než začne jakýkoliv dialog, tak je důležité říci, zda chceme národní park nebo hospodářský les. Pokud se rozhodneme pro park, tak se musíme chovat jinak. Zákon nám říká, že „národní park je zřízen pro ochranu či obnovu samořídících funkcí přírodních systémů a má naplňovat vědecké a výchovné cíle a má být využit k turistice a rekreaci, která nezhoršuje přírodní prostředí, a tomu musí být podřízeno veškeré hospodaření v lese.“ To je vlastně základní premisa. My musíme akceptovat, že národní park je chráněné území a chceme tam mít přírodě blízké ekosystémy. Musíme akceptovat, že les v národním parku není proto, aby nesl peníze z prodeje dřeva.

Rozhovor připravila Dana Zajoncová