Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Žádné barvě se nevyhýbám. O kořenech s Alešem Lamrem


Aleš Lamr, č. 2/2011, str. 22-23

Aleš Lamr (1943)

pochází z rodiny usazené po několik generací v Litovli, z rodu kamnářů a keramiků, kteří jsou v tomto oboru dodnes činní. V letech 1960-64 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu, oddělení prostorového výtvarnictví v Brně, u prof. J. A. Šálka. V letech 1964-66 mohl v době vojenské služby pracovat jako výtvarník. Potom byl krátce na Barrandově u filmu jako asistent režie. Od roku 1968 registrován v tehdejším SČVU, nyní v Unii výtvarných umělců jako volný výtvarník. Významnější cesty do ciziny uskutečnil v letech 1969 do Švédska, 1975 do Francie, 1979 do USA, potom častější cesty po západní Evropě. Je činný jako malíř, grafik, sochař a keramik, realizoval řadu významných prací v architektuře. www.lamr.cz


Kontakt s Vámi Veronice zprostředkoval Jan Steklík. V 70. letech jste na Potštejně společně realizovali několik akcí v krajině. O co tehdy šlo?

70. léta byla dost obtížná, výstav bylo poskrovnu, většinou se odehrávaly v klubech nebo v Praze v makromolekulárním ústavu nebo na Opatově v kulturním středisku. A jelikož umělec touží se nějak prezentovat, s Honzou Steklíkem, který za mnou jezdil do Potštejna, jsme vymysleli, že uděláme výstavu na louce. Někdy v říjnu jsem vyvezl celé dílo, co jsem za léto udělal, a rozestavil jsem ho jako stan, kdy se opřely vždy dva totožné formáty. Vylezli jsme nahoru na hrad a z pláten jsem udělal „el“ jako Lamr. A zjistil jsem, jak z ptačí perspektivy vlivem oblohy - jak jsem vlastně ničím v té přírodě. A jak byly barevné, slily se v bílou. A Steklík, jak rád improvizuje, otočil má plátna rubem ven a udělal si tak vlastní výstavu.

Malá geometrie byla geometrie pro mého syna. Steklík mu vyřezal z polystyrenu trojúhelník, kruh a čtverec a syn je hodil do náhonu potoka. A kromě ní byla geometrie s velkými formáty a ty jsme házeli my do řeky. A jak pluly, různě se měnily, různé peřeje, kameny, zastavily se a posunuly. A tak ta geometrie měnila různě seskupení.

Další rok jsem vysekal trojúhelník na louce, z něho čtverec a nakonec kruh. Bylo to někdy na jaře. Pak přišla senoseč, tady už ovšem vyrostla nová mladá travička a tam bylo strniště. Tak se to měnilo až do podzimu. Až do podzimu tam pořád ten kruh byl cítit. To byla Geometrická senoseč.

Později jste dělal věci, které jsou na krajinu vázané úplně jinak. V roce 2001 jste se podílel na obnově křížové cesty na Starou horu nad Horním Maršovem v Krkonoších. Předloni jste ilustroval moderní překlad bible. Protnutí biblického příběhu, současného umění a české krajiny. Co Vám to dává dohromady?

Já jsem věřící člověk, takže krajinu akceptuji jako stvoření boží. Na křížovou cestu přišli hoši z Veselého výletu. Oslovili mě a mě to zaujalo. Už dřív jsem si říkal, že bych takový úkol rád dělal. To samé i bible. Je snem každého umělce ilustrovat bibli. Takže mi to Pán Bůh dal. Hospodin opatří, jak se říká.

Vandalové ji shodili ze stráně dolů, ale naštěstí se všechny kameny našly. Až na první zastavení, které někdo ukradl, je to původní křížová cesta. Šlo ale o to, jak tam dát nějaké obrázky. Ty z 18. století, malované na plechu, už byly dávno pryč. V KRNAPu používají naučné cedule na smaltu, což je technologie, která vydrží nápory počasí. Požádali jsme smaltovnu kousek od Prahy v Českém Brodě a oni nám vyšli vstříc. Udělal jsem to takovým jednoduchým způsobem. Na smaltu se nedají moc dělat detaily, musí to být lapidární jako Alpa. Myslím reklamu na Alpu z první republiky.

Jaké jsou na to ohlasy?

Tradičním katolíkům se to ze začátku pochopitelně moc nezdálo. Babičky jsou zvyklé na sdělnost - Kristus pod křížem, jak skutečně pod ním padá. Plačící jeruzalémské ženy musí být plačící ženy. Já bych to tak nerad dělal, a ani by to nešlo. Ale v zásadě mám fůru velice dobrých ohlasů. Slepci tam chodí, má to trošku strukturu, protože je to stříkané, má to vystouplé fazety, a když se toho dotknou, tak to cítí.

Napadalo nás to i v souvislosti s obálkami Veroniky, které letos ilustrujete. Velice abstraktní umění a časopis s tématem příroda a krajina. Bude to čitelné, jde to dohromady? Jak to vnímáte Vy?

Já říkám, že abstrakci nedělám. Není to abstrakce, vždycky vycházím z přírody. Tvořím z toho, co mě oslovuje. Nevzniká to jako nějaká dekorativní konstrukce. Vždy to má nějaký obsah, nějakou reflexi. Jestli to někdo zahrnuje do abstrakce, no tak může, já se tomu nebráním. Ale já to abstrakcí nenazývám.

Došel jste k tomu svou tvorbou nějak postupně?

Samozřejmě. Po studiu jsem přešel od reálných věcí až ke zjednodušení. To je logické. V podstatě je to i věkem. Člověk, jak se vyvíjí, tak se mění. Nechápu, když někdo přijde na nějakou věc a pak ji dělá celý život. To musí být strašná nuda. Kdežto já se rád vyvíjím. Mě zajímají i různé nové technologie. Třeba rád sáhnu ke smaltu, nedávno jsem dělal smaltované objekty. Nebo dělám litografii, dělám sochy. Prostě všechno možné. Technologii obměňuji a to vždycky člověka obohatí.

Snažila jsem se uhádnout - barevné plochy, linky a struktury - jestli to má nějakou inspiraci třeba v tropických krajích.

Jistě, já rád jezdím ven. Mám rád třeba Maye, aztéckou kulturu, nebo Inky, za tím jezdím do Jižní Ameriky. Takže to je taky jistým způsobem zdroj inspirace. Navíc můj dědeček kdysi dávno ve 30. letech procestoval celou Jižní Ameriku, vyprávěl mi o tom a mě to tak zaujalo, byl to vlastně můj sen se tam dostat. V jeho stopách.

Máte i nějakou odbornou znalost? Je za tím i něco načteného, nebo třeba pohled do mikroskopických struktur?

Tak hluboce a odborně se o to nezajímám. Jako věřící člověk to přijímám tak, jak to Bůh stvořil. A respektuji, jak to Bůh udělal, a trápí mě právě, když se to ničí. Ale že bych se tím zaobíral nějak hlouběji - já myslím, že není potřeba. Pro někoho to jistě je potřeba, ale pro mě ne.

Realizoval jste i mnoho děl spojených s architekturou, keramické instalace. Je pro Vás důležité místo? Konkrétní místo někde v krajině, v přírodě, na Zemi, na světě…

Každé místo má svůj genius loci. Potštejn měl svoje, svoje prostředí, žili tam kultivovaní lidé. Kdežto teď jsem se ocitl v Sudetech. Němečtí obyvatelé, kteří tady žili staletí, přírodu v podstatě budovali. Pomáhali jí, zušlechťovali jí, hnojili stráně, pásli krávy. Pak přišli lidé, kteří, i když tam bydleli 40 let, pořád byli cizinci. A dodnes jimi jsou. Bude trvat generace, než se to změní. Pořád jsou jako přivandrovalci, kteří zde jen přežívají. Když jsme se přestěhovali z Potštejna do Orlických hor, najednou to byl tvrdší život i pro nás. Sudety jsou prostě traumatické území, historie je tu cítit pořád, jsou tu bunkry, obrovská opevnění, Adam, Hanička, které příroda úžasným způsobem pohltila, jako by zmizely. Je docela zajímavé, jak si s tím příroda poradila.

Je to problém vykořenění?

Přesně. Tihle lidé přišli zvenku, převážně z východního Slovenska. Někteří z nich neumí dodnes česky nebo mluví s přízvukem. I když se domy staly jejich majetkem, neměli pocit vlastnictví a podle toho se chovali, všechno zdevastovali. Většinou to chalupáři zachránili, jinak by všechno skončilo úplně katastrofálně. Chalupáři zachránili vlastně celou oblast Sudet. V Krkonoších, Jizerských horách, Orlické hory i dole na Šumavě.

Kde máte Vy kořeny?

To je podobná situace. Jsem z Litovle od Olomouce a už skoro 50 let žiji v Praze. A občas potřebuji vypadnout z města. A protože jsem v podstatě venkovský člověk, rád trávím určitý čas na venkově. Je to taky hodně důležité pro moji práci, pro niž tady nacházím klid. Přece jenom Praha je rušivá, mnoho návštěv, telefonů, e-mailů…

Máme dlouholetou rubriku Krajina mého srdce. Máte takovou krajinu?

Na chalupu na okraji Orlických hor jezdím prakticky 30 let, stala se krajinou mého srdce. Mám k ní vztah. Mám ji celou prochozenou a proježděnou, je tam úžasná přehrada Pastviny. Nádherná krajina. Proto se bojím, aby ji nezničili.

Svoje díla dlouhodobě poskytujete do benefiční aukce, výtěžek z ní přerozděluje Nadace Veronica na různé malé projekty pro občanská sdružení pro přírodu. Co z toho máte Vy?

Já to rád podpořím. Mě to pochopitelně zajímá, když to jde na dobrou věc. Ať je to příroda nebo postižené děti.

Jako malíř jste známý barevnými plochami, linkami, strukturami. Použití barev asociuje život. Souvisí to s přírodou, nebo s těmi vnitřními věcmi?

Se vším. Prostě Bůh mi dal talent, tak se snažím ho naplnit. Nepromarnit ho. Každý dostane od Boha talent. Teď jde o to, aby na to přišel, to je podstatné, a pak ho zúročil. A Bůh stvořil barvy, tak proč je nepoužívat. Já používám všechny! Žádné se nevyhýbám. A ještě mi jich je málo. Potřeboval bych ještě nějaké navíc. (smích)

Málokdy se potkávám s tím, že by se v někom natolik svobodně skloubila tradice se současností.

Já jsem z keramické rodiny, takže jsem byl obklopen uměním od dětství. A každému říkám: obklopujte děti hezkými knížkami, hezkými věcmi. Ať mají podněty pro život. Je velmi důležité, čím je člověk obklopen, v jaké rodině vyrůstá. Zase to pak předává dalším. Moje děti taky vyrůstaly pořád mezi uměním. Pochopitelně většina z nich se tím dnes zabývá, protože si už nedovedou představit, že by žily jinak, než obklopeny uměním.

To je i princip ekologické výchovy. Děti se odmala vedou ke vztahu k přírodě hrou na zahrádce nebo v lese.

Můj dědeček byl entomolog. Z otcovy strany byli keramici, z maminčiny strany byl dědeček cestovatel, entomolog. Šli jsme na procházku a on viděl věci, které my jsme neviděli. Najednou viděl kuklu nějaké můry, asi lišaje. Vzal ji domů a on se z toho vyklubal smrtihlav. Dědeček tím zásoboval školy, přírodovědecké kabinety. Vývoj motýla, to bylo zajímavé. K přírodě jsem měl vztah od dětství, k umění taky. A když v tom člověk vyrůstá, tak to pochopitelně předává dál. A žije tím.

Rozhovor připravila Dana Zajoncová

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu