Čtení na tyto dny

Babyka

Zatloukala jsi srdce slavíků
jak hřebíky,
pouhým zvednutím řas,
do kmene babyky.

Obouruč musel bych
z oblohy strhnout zpěv,
kdybych vyčíst měl živici
jízečky sladkých dřev.

(Jindřich Zogata) 

 

U nás vespolek


Lucie Černická, č. 2/2011, str. 24-25

Krajinou srdce bývá asi nejčastěji krajina, kterou jsme navštívili jako děti. Kde jsme začínali objevovat svět. Takovým místem je pro mě kus kraje na Třeboňsku. Od rozvodí na Starou a Novou řeku, přes Novořecké močály po vesnice Lutová a Žíteč (místně nazývanou Žíč). S vesnicí, které místní říkají Střípec a jmenuje se Stříbřec.

Je to krajina plná rybníků s hrázemi, starých dubů, luk a lesů. Můj otec si jako nadšený myslivec a plavec pořídil chalupu určenou k demolici, před kterou tokali tetřívci a zajíci konali své zápasy o samice, podzimní vítr trhal červené listí z dubů a o hráze se rozstřikovaly vlny jak na moři. Netušil, že mimo roční období, kdy chalupu koupil, tu jsou mraky komárů a pod téměř mořskými vlnami je spousta bahna, které znemožňuje koupání komukoliv jinému než kaprovi.

Jako malé, převážně v srdci dlící dítě si pamatuji na zázraky objevování hmyzího světa, kdy trávník byl džunglí, pavouci tygry a kobylky antilopami. Na úžasný rybník Podsedek, který začínal hned za naší zahradou hustými porosty jívy a krušiny, v nichž měla divoká prasata proražené tunely, jimiž jsem jako dítě s tlukoucím srdcem prolézala objevujíc nové světy. Tunely nečekaně vedly na malý palouk porostlý ostřicí (kde tančívaly rusalky rousalky), na druhé straně pokračoval tunel na další palouk, uprostřed kterého rostl stříbrný strom, který uměl mluvit s větrem a byl mou rozhlednou i útočištěm. Za dalším tunelem byl palouk s malým mechovým jezírkem, pak další s brusinkami… Jako dítě jsem v tu chvíli věděla, že ten tunel nikdy neskončí a na každém palouku na mě čeká malý zázrak.

Když jsem se vydala do středu rybníka, půda začala pozvolna houbovatět, stopy v hlubokém mechu se rychle plnily vodou. Olše a břízy rostoucí z mechu byly často mrtvé a příliš křehké k zachycení, když se nohy příliš začaly bořit a holínky nešly vytáhnout. Rostli tu kozáci s dlouhou nohou a sova pálená tu byla mým průvodcem. Rybník byl pro mě celým světem, světem mé duše a vše podstatné jsem našla tam. Vzpomínám na hry s osiřelými divokými selaty, jimž jeden místní chytrák zastřelil matku a která se rozhodla mě párkrát doprovázet při mých toulkách mokřady. Sama zůstala ve vysokém rákosí téměř nespatřena, ale vždy za mými zády, ať jsem se otáčela a běhala, jak chtěla.

Kouzelné palouky již na Podsedku nenajdete. V osmdesátých letech rybník zvětšili, stříbrný strom pokáceli, víly vyhnali a vytvořili „deponie - drapénie“. Dnes jsou z nich malé ostrůvky divokého života, avšak bez pozvolného přechodu do divočiny a podsvětí. Je jasně ohraničeno, kde je půda a kde vládne voda (s kapry) - účelně a užitečně posvěceno rozumem. A já z přírody odešla do školy.

Pamatuji si ranní šoulačky s tátou, kdy slunce protrhávalo mlhu, ze které byly vidět jen hřbety a hlavy větřících srn, a my se tiše plížili pryč, abychom je nevyrušili. Na spokojené mlčení a tiché návraty domů na snídani. Na večerní sezení na posedu u Farského rybníka, ze kterého na zápasící srnce nikdo nevystřelil. Na klíny divokých hus, jejichž volání pro mě už napořád bude znamenat příchod jara. Zimní cesty na běžkách s batohem sena do krmelce a zrní do zásypu pro bažanty. Zvířata však přestávala být moudřejšími bratry a stávala se předmětem racionálního zkoumání, etologického pozorování. Začala jsem časem více vnímat hodnoty krajiny ovlivněné lidskýma rukama a práce, kterou je třeba v tomhle chladném kraji věnovat, aby něco vyrostlo a dalo plody.

Při toulání krajinou jsem objevila pětimetrové zbytky zdí bývalého mariánského poutního kostela u Lutové. Lehávala jsem na nich s výhledem do krajiny a na aleje jabloní podél farní cesty, četla a snila o dobrodružství. Přečetla jsem takhle kdeco od Jacka Londona, Setona, Hemingwaye, Brehmova atlasu zvířat až po Prišvina, Hubálka a Jaromíra Tomečka.

Po letech ve školách a ve městech jsem se s dětmi do kraje svého dětství vrátila. Pozoruji objevy svých dětí v přírodě, ale nevím, zda také cítí to, co kdysi já - jistotu a sílu lásky a života, kterou jsem našla na ostřicových paloucích Podsedku. Chci vracet, co jsem dostala a co dnes krajině málokdo dává. Chodit skrze ni, žít v ní, a když nic jiného, alespoň trochu pečovat o staré ovocné aleje podél cest v krajině, které zakládal Mikuláš Ruthard, stavitel zdejší rybniční soustavy.

Od srdce k rukám

Našlo se pár lidí, kterým tato krajina není lhostejná, mají ji rádi, vnímají její estetické nebo ekologické hodnoty a jsou ochotni najít si čas a věnovat krajině svou práci. Občanské sdružení Vespolek za pomoci místních rodin s dětmi i jednotlivců (za což jim patří veliké poděkování) v loňském roce vyřezalo nálety ze tří alejí ovocných stromů podél historických cest v krajině na Chlumecku. S podporou CHKO Třeboňsko jsme ošetřili a zaevidovali 107 starých jabloní a hrušní. Letos na volná místa do alejí vysázíme okolo stovky vysokokmenných ovocných stromů starých odrůd a z jablek vyrobíme místní Lutovský mošt. Výsadby podpořila Nadace Partnerství a Jihočeský kraj.

Dalším úkolem občanského sdružení Vespolek je vytváření alternativy k výchově a přístupu k dětem, zejména raného a předškolního věku. Domníváme se, že umožníme-li dítěti v raném věku plnohodnotný a častý kontakt s přírodou, dítě se bude harmonicky vyvíjet a vytvoří si k přírodě pevné citové i rozumové pouto, které ho bude provázet i v dospělosti. Zejména malé děti mohou citovým a smyslovým poznáváním přírody, pobytem a pohybem v ní získat dovednosti a znalosti jinak nenahraditelné. Kromě ekologické výchovy rodin s dětmi a ve školách provozujeme montessori ekovýchovné rodinné centrum, obnovujeme zaniklé tradice regionu (Stříbřecký masopust, Tříkrálová koleda) a řemesla (zejména zpracování vlny z místních ovcí). Vydáváme ekovýchovné montessori výukové pomůcky (Cesta chleba, Ze života včel, Cesta vlny, Potravní řetězce). Jsme členem dobře fungující krajské sítě environmentálních center Krasec. Státní fond životního prostředí v rámci svého operačního programu OPŽP PO7 finančně podpořil náš investiční projekt na vybudování pobytového vzdělávacího střediska ekologické výchovy a denního rodinného ekovýchovného centra Mlýn Radouňka u Jindřichova Hradce. Věříme, že se nám zde bude dařit k vnímání světa srdcem děti přivádět.


Mgr. Lucie Černická (1974) - zakladatelka a předsedkyně o.s. Vespolek, vystudovala IZV UK a HEN na FSS MU, waldorfský a montessori seminář pro učitele, žije na samotě mezi rybníky Třeboňska, vespolek(zavináč)ecn.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu