VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Přijde den, kdy hromada zelí vážně ohrozí město.
Zelináři se rozprchnou a lidé zanechaní na úpatí
hromady budou se zoufale krmit dnem i nocí.
- Tehdy nastane velké bratrství všech, kdož
prokážou skutečnou vůli.
                                           Miloš Macourek

Kam s ním, problém typicky lidský, který nemá v přírodě obdoby; je pro ni cizí. Vždyť tam je každý odpad součástí uzavřených koloběhů látek a energie v různých úrovních organizace hmoty, od nejsložitějších organismů přes nižší až k elementárním chemickým reakcím, na jejichž konci jsou minerální živiny připravené opět ke vstupu do nového potravinového cyklu.

Nemoc nazvaná odpad, smetí, zbytky, provázela lidstvo odedávna, držela se však ve skrytém, latentním stadiu. Industriální 19. a zejména 20. století však ztotožnilo pojem životní úrovně s růstem materiální spotřeby a vleklá choroba přerostla v epidemii. Člověk dostává do oběhu hmoty na Zemi asi 50 miliard tun látek ročně a spotřebuje 3 500 miliard tun vody (Moldan B., Pačes T.: Rok 2000 Konec věku plýtvání, 1984). Z těchto přírodních zdrojů se pro finální účel využívá jen malá část původního objemu surovin - zbytek se stává hmotou na obtíž, odpadem ve stavu pevném, tekutém nebo plynném, obsahujícím často nepřirozené množství látek v koncentracích, které ohrožují přírodní rovnováhu i samotného člověka. Obecné příčiny vzniku odpadů je možno shrnout do několika bodů:

1. Růst počtu obyvatel a celková změna způsobu života provázená koncentrací lidí ve velkých sídlech.

2. Exponenciální růst materiální spotřeby, která je používána jako měřítko rozvoje civilizace.

3. Neuzavřenost výrobních a spotřebních cyklů - výrobní procesy jsou zaměřeny na finální produkt, nejsou chápány jako celek, včetně vedlejších produktů a odpadů coby druhotných surovin.

4. Nadměrné vstupy surovin do oběhu - ani vysoká úroveň přeměny hmoty a energie uvnitř výrobních systémů nezamezí vzniku velkého množství odpadů.

5. Celosvětová ekonomika postrádá ekologickou a výhledovou dimenzi - hledisko dlouhodobého využívání surovin ve spojení se zájmem o předcházení devastaci krajiny těžbou, ukládáním odpadů, imisemi i znečistěnými vodami.

6. Výchova je stále vedena v antropocentrickém, nikoliv ekologickém duchu.

Neodvratitelný fakt, že odpady (jakkoliv je tento termín pro dobrého hospodáře nepřijatelný - lépe „surovina umístěná v nevhodném místě výrobního procesu“), existují a v nejbližší budoucnosti budou existovat, budou nadále vyvolávat potřebu jejich využití, častěji však, bohužel, jejich odstranění, likvidace. Člověk, svým založením optimista, věří, že se vždy najde řešení. Věří ve svoje technické schopnosti a spoléhá na regenerační schopnost přírody.

Bylo by však naivní se domnívat, že se situace nějakým zázrakem změní, pokud odpady nebudou separovány jako druhotné suroviny už v iniciálním stadiu svého vzniku. Když už výrobní proces nebo kuchyni opustí smíchány s ostatními zbytky, budou nalézaná řešení vždy opožděná za spotřebou, nákladnější a méně efektivní. Jako jsou normou stanoveny parametry užitných vlastností výrobků, tak by už před uvedením na trh měl být přesně určen způsob, jak bude předmět využitý, až nadejde čas jeho trvalé invalidity. Žádné „dáme ho do popelnice“, „vyhodí se“ apod.! Pěkně přesně, do detailu - co s obalem, kam zanést tu nebo onu součást a jak bude zpracována - jinak nebude jeho výroba povolena. Co na tom, že se všechno prodraží, stačí se trošičku zamyslet, kam se kutálejí výdobytky společenského nadproduktu.

Zkusme si na příkladu města Brna ilustrovat situaci v likvidaci pevných odpadů.

V následující tabulce jsou uvedena přibližná roční množství odpadů podle stavu z roku 1981 s charakteristikou původu a závadnosti:

Zajímavé je srovnání charakteristik dvou typů osídlení - městského a příměstského - z hlediska produkce odpadů:

Téměř třikrát vyšší objem odpadů na 1 obyvatele města oproti produkci venkovského osídlení je dán vyšším podílem průmyslu a investiční výstavby na celkové bilanci odpadů. Ještě výraznější rozdíl vyvstane přepočtem množství odpadu na jednotku plochy - takto je území města Brna zatěžováno více než třicetinásobně ve srovnání s okresem Brno-venkov. Z toho logicky vyplývá, že každé město, kde je daleko větší poptávka po volných plochách (pro bytovou výstavbu, průmysl, dopravu, rekreaci apod.), vyvíjí odpovídající tlak na umisťování odpadů mimo své území, do nejbližšího okolí v sousedním okrese. Pochopitelně pak vzniká jisté napětí mezi správami těchto území, jakási nevole venkova k rozpínavosti města, která má ovšem daleko hlubší kořeny než samotné odpady. Hranice okresů se někdy stávají bariérou k domluvě na řešení problémů dotýkajících se obou účastníků, ale přesahujících jejich individuální možnosti.

V krátkém článku nelze rozebrat celou „smetištní diagnózu“ o způsobech likvidace odpadů a brněnských skládkách můžeme konkrétněji napsat v některém z příštích čísel Veroniky. Využijeme však obecnější polohy tohoto příspěvku k úvaze o spalovnách. Jak už bylo řečeno v úvodu, čím se odpad dostane dál od místa svého vzniku, tím víc narůstá technická a energetická náročnost jeho eventuálního zpracování. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let byly vedeny sáhodlouhé diskuse o tom, zda spalovny nebo zpracovny odpadů. Domníváme se, že zastánci třídíren a zpracovatelských závodů na komunální odpad byli ve svých úvahách nedůslední. Zpracovat, využít každý odpad do poslední mrtě - ano, stokrát ano! Ale proč ho nejprve smíchat se vším možným v popelnicích, kontejnerech či na skládkách a pak z něj teprve s obtížemi separovat  znečištěné suroviny, které žádný zpracovatelský závod nechce? Navíc se třídicí linky tuhých odpadů ukázaly (kromě magnetické separace kovů) málo spolehlivé a neefektivní. Není proto divu, že v celostátních programech dostaly zelenou spíše spalovny, které nabízejí kromě podstatného snížení objemu po spálení (až na pětinu, a tím prodloužení životnosti skládek a zlepšení hygienické situace v jejich okolí), také podstatný energetický zisk a neuzavírají si cestu ani k separaci materiálů, zejména kovů, k dalšímu využití.

Jedna z nich se staví v Brně, v těsné blízkosti Zetoru Líšeň. Základní technické údaje jsou tyto: 3 kotle s válcovými rošty o spalovacím výkonu 3 krát 15 tun odpadků za hodinu. Výkon 3 krát 45 tun páry za hodinu. Ročně 165 800 tun spálených odpadů, z nich zůstatek škváry 31 000 tun za rok a železného šrotu cca 5 000 tun. Rozsah výhřevnosti odpadů 3 300 až 10 000 kJ/kg. Přídavné palivo - zemní plyn. Výška komína 125 m, vybavení účinnými odlučovači na popílek. Územní rezerva pro třídírnu odpadů a svozovou mechanizaci. Termín dokončení: říjen 1988. Dodavatel technologie - k.p. ČKD Dukla.

Spalovna byla projektována Hutním projektem Praha na základě dlouholetých zkušeností s podobnými zařízeními u nás i v zahraničí (nejbližší např. v Bratislavě, Budapešti, Berlíně) se snahou optimálně řešit jak ekonomiku provozu, tak dopady na životní prostředí. Tyto dopady nelze totiž zcela eliminovat u žádné technické stavby - můžeme je pouze omezit, minimalizovat. V případě brněnské spalovny se udělalo maximum pro odstranění nebezpečí emisí a zápachu, snad až na příliš nákladné a zatím nedořešené pračky plynných emisí. V rámci možností se počítá i se zušlechtěním kabátu spalovny. Bolestnější však byl výběr lokality. 125metrový komín spalovny akcentovaný dvěma stupni o něco nižších výduchů Zetoru přece jenom nevzbuzuje libé pocity u obyvatel blízkých sídlišť Juliánova, Líšně, či Vinohrad. Zkuste však vybrat místo vyhovující požadavkům ochrany životního prostředí tak, aby vyhovovalo alespoň zhruba všem technickým požadavkům (střed svozové oblasti, limitovaná délka parovodu, blízkost plynovodu, zájmy leteckého provozu vzhledem k vysokému komínu a další a jiné). Takové bezkonfliktní místo pro spalovnu v Brně neexistuje. A možná i samotná otázka je v principu špatně položená. Možná budeme brzy problémy formulovat trochu jinak. Víc z podstaty. A ekologicky.