VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Slovenský kras představuje přechodnou krajinu mezi panonskou pustou a karpatským horstvem. Představme si nejprve pustu jako prastarou, od neolitu využívanou travnatou pláň s mělkými vodními nádržemi, vahadlovými studněmi a charakteristickým rohatým dobytkem. Vzduch zde bývá zakalen jemným prachem, takže šedočervené východy a západy slunce nad plání tečkovanou osamělými stromy přinášejí zvláštní druh jemné nostalgie a pocit dávného řádu. Horizontální pláň roviny navozuje smířený klid. Je to stará krajina, ve které čas snad ani neplyne, ale jen se vlní, jako by se přeléval od břehu k břehu.

Druhým extrémem jsou karpatské horské scenerie, jak je známe třeba z hřebenu Nízkých Tater nebo zarovnaných návrší Velké Fatry. Tato krajina je o něco mladší. Výhledy jsou dramatické, počasí se mění během několika hodin, svěží vzduch má v sobě něco z nezdolné síly hor, slunce při svém západu zde neklouže do panonského oparu, ale dramaticky mizí mezi oblaky nebo na chvíli zazáří mezi šedavými mlžnými cáry. Na některých místech se dá doložit odlesnění, těžba mědi a pravěká pastva pocházející ještě z doby bronzové a výjimečně i starších období, tedy z té doby, kdy se stabilizovala i pusta. Hlavní kolonizace však přišla s valašskou vlnou až na sklonku středověku. Zatímco pusta má za sebou historii trvající šest tisíc let, vrcholové partie slovenských pohoří jen zhruba šest set let. A je to cítit - v pustě cítíme hlavně pozvolný, kultivující dotyk člověka a jeho stád, v horách hlavně les a síly přírody. Mírné nížiny znějí kravskými zvonci, ale v horách se rovněž ozývají sekyry dřevorubců, hukot bystřin a člověk se míval na pozoru před zvraty počasí, vlky a medvědy.

A někde uprostřed je Slovenský kras. Na severu se opírá o Slovenské rudohoří, na jihu přechází do kopcovité krajiny lemující Panonskou nížinu. Na severu je víc slovenský, na jihu víc maďarský. Mísí v sobě něco z Karpat i z nížin. Kdysi rozsáhlé bukové lesy, dolování hlavně železných rud, mlýny na potocích, systém uhlířských cest, zaniklých osad a milířových plošin odkazují k horám. Prastará pastevní krajina, vyšlapané průhony stád a poslední vahadlové studně připomínají nížiny. Ale navíc tu je tajemství. Slovenský kras je vůbec nejtajemnější slovenská a možná i středoevropská krajina.

Obklopuje jej systém výšinných hradišť jako nad Zádielem nebo na Drienovieckém vrchu. Člověk musí v této krajině nějakou dobu žít, aby si uvědomil, že mohutná pyramida Drienovieckého vrchu obehnaná pravěkými valy, které v sobě uzavírají hlubokou Veternou propast, tato kombinace hory mířící k hvězdné obloze a propasti padající do podsvětí, má nejblíž k fenoménu, který je v jiných krajinách popisován jako „přírodní chrám“. Taková uskupení krajiny působila na lidi stejně posvátně jako o tisíciletí později gotická katedrála. Nikde na celém Slovensku (snad s výjimkou mladší římské pohraniční oblasti mezi slovenským Děvínem a rakouským Carnuntem) nenalézáme takové soustředění pravěkých posvátných míst, kultovních jeskyní a zázračných vývěrů podzemních vod jako zde. Na Slovensku je mnoho krásných či z nějakých důvodů posvátných vrcholů, ale žádný jiný z nich nesestupuje zároveň do hlubin země. Navíc ve Slovenském krasu dobře cítíme, že toho víc nevíme, než víme, a že nás čekají další velké objevy. Jeskyňáři každým rokem pronikají do nových propastí a někdy, jako na Skalistém potoce, i celých nových jeskynních systémů protékaných podzemními říčkami.

Krajinu Slovenského krasu můžeme vnímat jako dvě velké síly působící proti sobě, ale po staletích zápasů již zklidnělé a navzájem se obohacující. Tou první je divočina skalnatých strání a smíšených, převážně listnatých lesů, které původně pokrývaly nejméně 90 % celkové plochy. Tou druhou silou je člověk, který kácel les a rozšiřoval travnaté plochy pro svá stáda. Za poslední tři tisíce let několikrát došlo k několika lesním a stepním vlnám, kdy les ustupoval na možná jen čtvrtinu celkové plochy krasu a pak, zejména ve vyšších partiích svahů, opět dobýval pastviny. Nikdy za posledních nejméně třicet století však neproběhly tak závažné změny jako po roce 1970, kdy se přestávalo pást, a zvláště po roce 1990, kdy se člověk-hospodář téměř úplně stáhl z krasových planin a zapomněl mnohé z dovedností, jež si osvojil při svém zápasu i přátelství s touto zemí. Nastává nová lesní fáze.

Hlavní příčinou je změna obhospodařování krajiny podmíněná společenskými změnami i globalizací, která způsobuje, že vlna či skopové maso z Nového Zélandu je na trhu lacinější než ze Silice (okres Rožňava). Dalších příčin je víc - všudypřítomné oxidy dusíku vytvářejí dusičnany, které padají s deštěm, hnojí jinak neúživné skalní stepi a ty pak zarůstají. Nedbalí pastevci mají najednou nadbytek pastevních prostorů, mohou přepásat a ničit travnaté porosty, které pak zarůstají buřinou a jalovcem. Dřív si každá obec žárlivě hlídala své pastviny, aby i v příštích letech poskytovaly dost píce pro stáda chudých lidí, kteří měli jen tolik mléka a masa, kolik si dokázali vytvořit. Mladí, schopní lidé víc sní o životě ve městě nebo v cizině, než aby v každodenní práci nuzovali na chudé zemi.

Po mnoha staletích ve Slovenském krasu mizí nejenom krajinný ráz staré pastevní krajiny, ale rovněž lidé a jejich vzpomínky. Jako by bez náhrady bledla paměť krajiny. Na jedné straně se zde nashromáždilo velké množství nových poznatků o jeskyních a vývoji krasu, ale na druhé straně se nám prakticky před očima a v rámci jediného života ztrácí kras, jak jsme jej - a generace před námi - znali a měli rádi. Ze světového či alespoň evropského hlediska to nejsou Vysoké Tatry, co je na Slovensku - alespoň ve velkém měřítku celých krajin - přírodně nejcennější, ale karpatské bukové pralesy a krasové planiny. Díky dobré propagaci zná celá Evropa maďarskou pustu, ale barvitější a tajemnější „ztracený svět“ vápencových planin zůstává prakticky neznám. Vysoká pohoří jsou krásná, ale podobají se jedno druhému, Slovenský kras je však natolik odlišný, že pokud jej s otevřenou myslí navštívíte, už nikdy na něj nezapomenete.

Možnosti rozvoje NP

Nejspíš ekoturistika, snad alternativní ekologické zemědělství a drobná řemesla. Na rozdíl od Aggtelecké části krasové planiny je její severní slovenská část mezi návštěvníky z domova i ciziny jen málo známá, přestože je větší, divočejší a celkově barvitější. Nezájem kras na jednu stranu ochraňuje, na druhé straně je obecnou evropskou zkušeností, že v chudnoucích regionech jde ochrana přírody stranou. Jsou tu možnosti rozvoje opatrné krasové turistiky - nejenom průvodcovské služby ve vybraných propastech a jeskyních, ale také pravěké turistiky - snad nikde není tolik posvátných a magických míst jako v krasových oblastech s jejich jeskyněmi a ponornými řekami. Slovenský kras je od všech ostatních slovenských hor a chráněných území odlišný - a není to v kráse či v krajinném půvabu, ale v tajemství. Člověk zde vždycky váhá mezi touhou ukázat a touhou neprozradit.

RNDr. Václav Cílek, CSc., (1955) pracuje v Geologickém ústavu AV ČR. Zabývá se zejména vývojem krajiny a společnosti. Je autorem několika článků a knih.