VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Parky jako součást evropské novodobé kultury

Historie parků nesahá tak daleko - buď za historicky první případ budeme považovat Yellowstone (1872), nebo rezervace střední Evropy z přelomu 18. a 19. století. Marně bychom podobný přístup obhajovali v Evropě 17. století a asi i ve většině světových kultur. Již dříve se chránily určité enklávy přírody z potřeby honitby pro krále nebo jako zdroje dřeva, ale jak se obejít bez zdůvodnění přímým materiálním užitkem? Snad bychom si mohli pomoci tabu či náboženským zákazem, ale nebylo by to matoucí? Naše pojetí je přece značně jiné, založené na svérázné kombinaci osvícenských a romantických ideálů (přírodovědeckého poznání až následně). Teprve v tomto období byl svým způsobem překonán ideál přírody člověkem nějakým způsobem upravené či kultivované - ať již v podobě pastorální idyly, utěšené krajiny vinohradů a polí či snad dokonce geometrických vzorců zahrad. Chránit něco takového jako Šumavu, temnou krajinu lesů a hor a bažin, aby se tam někdo jezdil jenom dívat, by bylo považováno za čiré bláznovství.

Až v průběhu 18. století se příroda ve své divoké formě stala hodnou zájmu. Lidé si začali cenit přírody, jak vzešla z Božích (?) rukou, a začali do ní chodit. Součástí evropské kultury se stala obliba v nepravidelné, neuspořádané přírodě velehor a lesů, která jednak připomínala předchozí stav Země, jednak začala vzbuzovat estetické zalíbení. To vedlo ke snaze taková místa chránit před člověkem, a to i tam, kde lidský vliv byl v menší míře patrný „odjakživa“, od paleolitu či alespoň mezolitu. Vzpomeňme jen vyhnání původních obyvatel - indiánů Ahwahnýčiů z území Yosemitů, kteří stejně jako naši mezolitici vypalovali les, aby se na takto uměle vzniklých travnatých plochách mohla pást stáda větších savců. Stav přírody v jejím ještě panenském, člověkem zcela nezasaženém stupni se stal postupně takovou hodnotou, že místo k ochraně přírody vedl k jejímu vytváření.

Příroda, park, nebo zoo

Na místech, kde se lidský a přírodní vliv vždy nějak prolínaly, začaly vznikat dva póly - jednak areály přírody s jakýmsi velkým P, jednak nová infrastruktura podnícená masovým turismem. Co nejméně porušená lesní a horská příroda je jednoduše mimořádnou hodnotou, a přivádí sem tolik návštěvníků z naší kultury, že je potřeba značných úprav. Jakkoli se určité území uvnitř parku skutečně přísně chrání, vzniká tlak ze strany návštěvníků (v případě KRNAPu jsou to doslova miliony) na zřizování sítě ubytovacích kapacit a dalších služeb. A nemusí to být ani uvnitř parku, ale klidně někde poblíž. Stále populárnější cyklistika vede k otevírání nových cyklotras, asfaltování cest, noví návštěvníci chtějí více občerstvení, pak zjistí, že jim udělá radost i nějaký nový adrenalinový sport. Roste nesoulad mezi public relations parků, které se přizpůsobují vkusu, populárním a didaktickým cílům, a managementem přírody, který míří úplně opačným směrem. Tomuto trendu jsou parky do jisté míry schopné se bránit. Spíše mi jde ale o to, jak to ovlivňuje pohled na přírodu samotnou a vztah člověka a krajiny.

Z národního parku se stane spíše než území přírody jakási turistická atrakce, svého druhu krajinné zoo. Tak jako v zoo jsou druhy ohrožené nebo atraktivní chovány v oddělených výbězích určených pro pohled zvnějšku, i zde jsou návštěvníci kanalizováni do cest vyhrazených k pohledu na zvířata-krajinu. Stejně jako v zoo se snaží zvířete-přírody nějak dotknout, vyfotit si ho. Ale být s ním by pravděpodobně nechtěli. Ani se na něj dlouho dívat - skutečné fronty jsou v zoo snad s výjimkou mláďat především před stánkem s buřty a pivem. Maximálně by ho chtěli využít jako tělocvičné nářadí - jak zajímavé by bylo svézt se na velbloudovi nebo se pustit na horském kole z nějakého vršku! A ti, kdo by chtěli vydat se mimo cesty a jednoduše jenom být s přírodou, mají vstup zakázán. Příroda se tu mění na svého druhu zábavní areál, kde je návštěvníkovi nabízena v „balení“, které je paralelní spíše zážitku ze zoo či galerie (jakkoliv vítr, déšť i měnící se roční doba pochopitelně tento odstup tlumí).

Uvidím v parku ještě přírodu?

Příroda má (alespoň se domnívám) hodnotu sama o sobě, ale my ji tímto „výstavnictvím“ do značné míry nerespektujeme, vytváříme z ní jakýsi divný a nedotknutelný prostor určený k vnímání z distance nebo ve stylu pouťové atrakce, jakkoli prezentované ve vědeckých pojmech. Vzniká zvláštní konglomerát zásahů a opatření. Tam, kde se ještě před stoletím procházela stáda krav či kácelo ve velkém dřevo, najednou nesmí člověk vkročit a současně zde slyšíme pily či křovinořezy upravující přírodu k jakési přírodě blízké podobě (zejm. v kategorii IV. dle IUCN), aby opodál praskaly ve švech asfaltové cesty plné pestrobarevných cyklistů i tlup holemi klapajících nordicwalkerů. Ale skutečně si zde užít přírodu? Nebo dokonce zažít něco duchovního, k čemuž vyzývá kupodivu i klasifikace IUCN, a to ještě před efektem vzdělávacím a vědeckým?

Kde je ideál?

Aby bylo zřejmé - nechci vůbec polemizovat s tím, že by se příroda měla v parcích chránit. Ale ve chvíli, kdy některé zóny běžný smrtelník nemůže navštívit a přitom jsou tolerována různá technologická „přiblížení“ a „pomůcky“, ztrácí se logika a smysl těchto přírodních úseků. Pokud chceme uchovat v parcích to, k čemu vedlo jejich zakládání - a to je obdiv k divoké přírodě a jejím silám - pak bychom neměli vyžadovat striktní zákazy vstupu, neboť člověk do přírody prostě v malé míře již nějakých těch pár tisíc let patří, a zároveň bychom měli být opatrnější se vstřícností vůči masové turistice.

V tom je třeba vidět i dědictví amerických zakladatelů prvních parků, kteří na jednu stranu obdivovali divočinu, na druhou stranu byli tolik naplněni dobovými představami o ideální přírodě, že o divoké přírodě nelogicky referovali jako o „parku v údolí“ s „umělými zahradami architektonicky řešenými“ (John Muir o Yosemitech). Snili o jakémsi zhmotnělém a idylickém ráji původní přírody, divočiny, která byla ovšem poněkud narušována indiány. Že tito původní obyvatelé, lidé (!), měli na svědomí opěvované krásné louky stejně jako že tam žili už po tisíciletí, si příliš nepřipouštěli.

Ještě panenštější příroda

Proč ale i dnes dělat přírodu panenštější než kdy byla? Nemluvě o tom, že stabilita v naší krajině, která se díky glaciálům a interglaciálům radikálně proměňovala, je něco iluzorního a těžko rozhodovat, který stav přírody je ten správný. Průchod pěšího poutníka, který i občas přespí, stejně jako průchod pradávného sběrače-lovce žádný fatální vliv nemá, naopak umožní přírodu zažít jinak.

K přírodě se naše kultura přece nevztahuje ani jako ke kabinetu kuriozit, ani k něčemu, co má odrážet domnělý lidský řád (byť zjištěný „objektivní“ vědou té které doby), ale k něčemu, co je svébytné, co je tu samo od sebe. Zachovejme stávající parky, ale pokusme se nechat přírodě i lidem - její součásti - trochu více svobody. Je zřejmé, že vliv člověka je na mnoha místech až příliš drtivý, ale jeho striktní odsun z některých enkláv je na pováženou a vede k vytváření podivných území, kde se chováme, jako by příroda byla v naší moci a v moci našich představ. Možná, že nejlepší je pro přírodu ochrana ve stylu vojenského území - sem tam sice dokonce vybouchne šrapnel či projede tank, i se pokácí strom, ale především je to místo, které je stranou zájmu masového turisty, a příroda si tu víceméně může dělat, co chce.

Mgr. Karel Stibral, Ph.D., (1971) se na katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity zabývá proměnami estetického vnímání přírody a dějinami biologie, karel.stibral(zavináč)seznam.cz