VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Správa Krkonošského národního parku (KRNAP) si v loňském roce zvolila jako své ústřední motto jednoduché spojení: Člověk a příroda. Odkazuje k tomu, že česká i polská část pohoří jsou bilaterální biosférickou rezervací UNESCO (Man & Biosphere). Ale hlavně k faktu, že KRNAP byl před 48 lety založen na území, které mělo tou dobou za sebou 400 let hospodářského využívání a 15 let velmi intenzivní odborářské rekreace. Národní park byl vyhlášen v oblasti sice horské, ale ani zdaleka ne klidné.

KRNAP je učebnicovým příkladem takového kousku středoevropské přírody, který přes staletí hospodářského užívání nejen přežil v podobě, kterou stojí za to nějak chránit, ale dokonce se podařilo zachovat tu takové unikáty, které opravňují existenci Krkonoš jako národního parku (především arktoalpínská tundra a další glaciální jevy).

Kompletně vytěženy v 17. století

Lidé v Krkonoších žijí zhruba 800 let, ale skutečná kolonizace tu začíná někdy na počátku 16. století, a to osidlováním většiny Krkonoš německy mluvícím obyvatelstvem s cílem využít zdejší nerostné bohatství a velmi záhy i bohatství krkonošských hvozdů, především pro zdejší hutní a kovodělné provozy a jako výdřevy kutnohorských stříbrných dolů. Už v roce 1609 císařská komise po terénní obhlídce prohlašuje Krkonoše za kompletně vytěžené a dřevaře přesunuje do Orlických hor.

Když končila éra krkonošského „klondajku“ a těžba rud se přestala vyplácet, přešla většina z těch, kdo tu přes tehdejší krutou krizi zůstali, na budní hospodaření. Odešli do hor a tam v horských chalupách chovali pár kousků dobytka (krav a koz) a pěstovali to málo, co na kamenitých políčkách mělo šanci vyrůst. Život to byl hodně nuzný a drsný, ale právě jeho výsledkem jsou dnes tak cenné diverzitní květnaté horské louky.

Pozitivní impuls (a novou tradici kraji) dalo embargo na dovoz textilu z Británie a jejích kolonií na začátku 19. století. To byl začátek tradice krkonošského textiláctví, které dalo místním lidem na dlouhou dobu nějakou obživu a regionu množství tradic, pohádek a poudaček. A v druhé polovině 19. století začíná do Krkonoš vstupovat nový fenomén, kterým je turistika. Zprvu letní, v poslední dekádě předminulého století už i výrazně zimní. Turistika a sport určují největší část ekonomické aktivity regionu dodnes.

Ve výčtu historických momentů, které určovaly tvář krajiny Krkonoš, nesmí chybět období, kdy zdejší obyvatelé (region byl z více než 70 % německý až do roku 1945, na dnešní polské straně kompletně německý) podlehli demagogické Hitlerově a Henleinově propagandě a hned v prvních měsících po skončení 2. světové války následovalo jejich takřka bezvýjimečné vyhnání z rodné země do Německa (ti, kdo vyhnáni nebyli, přišli o většinu občanských práv). Region tak opustila naprostá většina dosavadních hospodářů, kteří měli po generace nabyté znalosti a schopnosti žít ve zdejší krajině a rozumět jí. Po nich přichází éra rekreace závodních výborů ROH a podnikových chat. Z podhorských lázeňských městeček se stávají přestupní stanice pro hordy rekreantů.

A nakonec nesmíme zapomenout ani na poslední z ekologických katastrof, které Krkonoše postihly, a tou byly imisní kalamity v 80. letech 20. století. Znamenaly další vlnu velmi rozsáhlého odlesnění hor. Do nápravy této katastrofy Správa KRNAP dodnes investuje značné finanční, lidské i časové prostředky.

Ochrana přírody, která by udržela společenskou objednávku

Proč ten objemný historický exkurz? Právě pro dokreslení toho, že pro pochopení Krkonoš, ducha hor, formování jejich krajiny, ale i druhové pestrosti je znalost alespoň základů společného soužití člověka a přírody na území našich nejvyšších hor klíčová. Proto Člověk a příroda, že bez drsné horské přírody by dějiny člověka na tomto území vypadaly úplně jinak a bez generací hospodářů by zdejší příroda vypadala také úplně jinak.

Mám za to, že si tyto souvislosti musí dnes a denně uvědomovat ochrana přírody. A jsou to právě tyto souvislosti, skrze které se naopak my snažíme ochranu zdejší přírody představovat veřejnosti. Bez souhlasu lidí (veřejnosti), jako svého zaměstnavatele a objednatele svých služeb, nemůže státní ochrana přírody dělat svoji práci dobře a hlavně v dlouhodobější perspektivě udržitelně. Zdaleka nejde jen o to, že když se lidé s pravidly ochrany přírody neztotožní, nebudou je dodržovat. Jde hlavně o to, že pokud ochrana přírody nebude schopna a ochotna pravidla a omezení nutná pro ochranu přírody trpělivě, věcně a pečlivě vysvětlovat, časem by mohla skončit ona společenská objednávka. A lidi rozhodně nepřesvědčíme, když jim nedáme možnost přírodu (jejíž ochranu si mají platit a sami k ní aktivně přispívat) na vlastní oči, uši, nohy, kola či lyže poznat. Nebude-li společnost přesvědčena, že ochranu přírody potřebuje a chce, pak…

Komunikovat a komunikovat

A z těchto předpokladů vycházejí i naše snahy a přístupy ke komunikaci s veřejností - jak s návštěvníky národního parku, tak s lidmi, kteří na jeho území (a území jeho ochranného pásma) žijí, pracují a podnikají. Nemá smysl vypočítávat všechny programy pro veřejnost, které nabízíme. Každý si je také může stáhnout z webu. Naší snahou je, v rámci možností, neminout žádný využitelný kanál, kterým jsme (za daných kapacitních podmínek) schopni oslovit kteroukoli z cílových skupin lidí, kteří na území NP žijí nebo se tu dlouhodobě pohybují.

Proto využíváme spolupráce s městy a obcemi a jejich svazky v distribuci informací o národním parku. Proto komunikujeme s obcemi, ale i se skiareály či sportovními asociacemi o tom, které sportovní aktivity jsou ve kterých lokalitách z hlediska ochrany přírody přijatelné a které rozhodně nikoli. Hledáme (a nacházíme) i partnery ze sféry byznysu. Snažíme se být maximálně otevření a aktivní v komunikaci s médii, zveřejňujeme maximum možného na webu a provozujeme oblíbené a informačně bohaté „denní zpravodajství“ na svých profilech na Facebooku.

Provedli jsme rozsáhlou dotazníkovou akci na našich infostřediscích. Respondenti netvořili reprezentativní vzorek, i tak ovšem výsledky přinesly řadu zajímavých informací. Snažíme se veřejnosti maximálně otevírat i samotný národní park. Samozřejmě s ohledem na to, co tu má národní park chránit, tedy s příslušnými pravidly, ale s vědomím, že pokud má mít člověk něco opravdu rád, pak to musí mít šanci alespoň vidět, ještě lépe poznat.

Veškerá zásadní rozhodnutí konzultujeme od počátku se samosprávami - ať už individuálně s jednotlivými obcemi, tak s jejich svazky a především s celokrkonošským Svazkem měst a obcí Krkonoše. Obce jsou rovněž velmi aktivními členy Rady NP a spolupráce (nejen) v Radě je velmi věcná, což samozřejmě věci jenom prospívá.

Ani tady není všechno růžové, ani my nežijeme a nepracujeme bez každodenních drobnějších i větších konfliktů. Ale věřím, že vědomí dobré vůle ke spolupráci na tom, aby Krkonoše zůstaly nejen turisticky atraktivní, nejen krásné, ale také přírodně hodnotné a unikátní, je obecně sdílené. A že se krůček po krůčku posunujeme od dob, kdy národní park byl pro místní něčím cizím („oni, KRNAP“), k tomu, že lidé v regionu budou považovat Krkonoše za „náš národní park“. A jako optimista věřím, že se toho dožiju.

Mgr. Jakub Kašpar (1975) - náměstek ředitele a vedoucí odboru vnějších vztahů Správy KRNAP, jkaspar(zavináč)krnap.cz