VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

České Švýcarsko je synonymem pro divokou a romantickou krajinu, která ohromí návštěvníka svou jedinečnou členitostí, strhujícími skalními vyhlídkami i množstvím tajemných zákoutí v hlubokých roklích. Více stranou zájmu veřejnosti zůstává fakt, že 97 % národního parku pokrývají lesy, jejichž převážná část z důvodů daných historickým vývojem vyžaduje značnou péči.

Staletí intenzivního lesnictví

Tvář lesů, tak jak ji známe dnes, má jen málo společného s porosty, které zde nalezli kolonisté pozvaní ve středověku českými panovníky za účelem využití do té doby divokého a jen řídce obydleného kraje. Ti záhy zjistili, že největším zdejším bohatstvím jsou právě lesy. Velká spotřeba dřeva spojená se středověkými lesními provozy, jako byly sklárny, smolárny a další, si časem vynutily zakládání porostů nových. A protože lidské potřeby naplňují nejlépe lesy, které rostou relativně rychle a produkují pokud možno rovné, dobře zpracovatelné kmeny, zvítězily celkem pochopitelně jehličnany, které nahradily původní listnaté či smíšené porosty. Tyto nové lesy se staly zcela závislými na péči člověka a jakékoli další pochybení z jeho strany vyúsťovalo v katastrofy s bolestivými následky. Poslední takovou kalamitou bylo přemnožení bekyně mnišky v roce 1923, které vedlo k úhynu jehličnanů na zhruba 60 % dnešního území národního parku. Lidé se však příliš nepoučili. Holá území zalesnili opět převážně smrky, případně si leckde vypomohli také cizokrajnými dřevinami, které pro svůj živelný růst způsobují dnešním lesníkům vrásky na čele.

Bezzásahovost versus rozum

K největším problémům národního parku patří otázka, jakým způsobem dosáhnout bezzásahovosti na většině jeho území. Pokud ve vývoji lesa nemá dojít k extrémům, jsou citlivě plánované těžební zásahy nutné. Lidskou rukou založené smrkové monokultury jsou v Českém Švýcarsku stanovištně nepůvodní. Nacházejí se v příliš malých nadmořských výškách a ve prospěch smrku nehovoří ani pískovcové podloží, kvůli kterému rychle vysychá půda. Snížená obranyschopnost stromů způsobená nedostatkem vláhy nahrává namnožení škůdců, které by při nečinnosti s jistotou přerostlo v kalamitní stav.

Těžby jsou nevyhnutelné také z důvodu vysokého věku řady porostů. Pokud by přestárly, došlo by k plošnému rozpadu lesa a vzniku holých ploch. Proto správa parku smrkové monokultury prosvětluje a podporuje tak růst původních dřevin, kterými jsou jednak listnaté druhy, jako např. buk lesní, dub, jeřáb obecný, olše lepkavá či jilm horský, ale také jedle bělokorá, která byla v minulosti hojně zastoupena. Tam, kde se původní dřeviny v podrostu nevyskytují, probíhá výsadba sazenic vypěstovaných ze semen sebraných z místních stromů.

Samostatným tématem jsou geograficky nepůvodní dřeviny, kterým zde vévodí borovice vejmutovka, pocházející ze Severní Ameriky. Vzhledem k rychlému růstu, bohaté produkci semen a intenzivnímu shozu jehlic by brzy opanovala zdejší lesy, aniž by jiným rostlinám ponechala prostor pro růst. Určitý potenciál k invazi mají i modříny nebo duby červené. Proto jsou z porostů postupně odstraňovány a nahrazovány dřevinami původními. Vždy však s důrazem na to, aby nevznikaly zbytečně holé, nezalesněné plochy.

Překvapená veřejnost

Práce spojené s těžbou v lesích národního parku jsou pro mnohého návštěvníka překvapením a někdy vedou až k rozhořčeným reakcím. Vždyť komu by nebylo líto vzrostlého a zdravého smrku, který padl - jak se mnohý problematiky neznalý návštěvník mylně domnívá - jen a pouze kvůli své dřevní hmotě. Nemluvě o faktu, že jakákoli, byť sebecitlivěji provedená těžba je spojena s řadou pro návštěvníka nepříjemných průvodních jevů od opticky viditelných stop po kácení přes skládky dřeva v blízkosti cest až po nutně zvýšený provoz techniky na lesních komunikacích. Proto je většina zásahů plánována mimo turistickou sezonu, na zimní měsíce, kdy je také díky mrazivému počasí výrazně nižší riziko poškození půdy. V sezoně jsou řešeny pouze nahodilé těžby v případě polomů či porostů napadených kůrovci.

Dlouhá cesta k pralesu

Cílem lesnických zásahů je uvedení porostů do takového stavu, aby v budoucnosti lidské působení nebylo nutné. Vznikne soběstačný les ponechaný dalšímu samovolnému vývoji, les podléhající pouze přírodním zákonitostem. V době vzniku národního parku přírodě blízké porosty pokrývaly méně než 3 % jeho rozlohy. Ve výhledu příštích deseti let se takové porosty budou nacházet již na zhruba 20 % plochy. I přes relativně rychlý postup je přeměna druhové skladby lesů v národním parku České Švýcarsko během na dlouhou trať.

Nutnost budoucího bezzásahového území přitom není pouze rozmarem ochrany přírody. Aby národní park nebyl degradován na pouhou marketingovou značku pro lákání návštěvníků, musí podle mezinárodně uznávaných kritérií dosáhnout bezzásahovosti na alespoň třech čtvrtinách rozlohy. Jedině tak může plnit své poslání, kterým je udržení a poskytnutí životního prostoru pro druhy, které se před expandujícím lidstvem nemají již kam uchýlit.

A že národní park takovým místem je, opakovaně potvrzují nejen trvalé výskyty vzácných druhů, jako je například čáp černý, ale také úspěšné návraty druhů v minulosti zde vyhubených nebo na pokraj vyhubení přivedených, které symbolicky zastupují sokol stěhovavý nebo nedávno potvrzený rys ostrovid. Zdravě se vyvíjející les je přitom základní podmínkou pro to, aby tomu tak bylo i nadále.

Tomáš Salov (1974) - tiskový mluvčí Správy NP České Švýcarsko, t.salov(zavináč)npcs.cz