Čtení na tyto dny

Předjaří

krajina strmí tichem snu
bílá a hnědá a zurčení
červenohnědé siluety nahých strážců zimy
jež neuhlídali
a ze studně studu krčí rameny

tak téměř bez pohybu hyne epocha

krom poškubaných cárů kdesi pod nebem
se tichem nese
už jen kovově černý rozsudek havrana
ukládající toliko
co sněhy odkryly ztrápeno
budiž do třikráte sedmi dnů
potaženo zelení
proti čemuž
není odvolání

(Miroslav Sedláček) 

 

Doporučujeme ke čtení

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Je hospodaření s půdou udržitelné?

Milan Sáňka, č. 1/2018, s. 2-5, pro předplatitele

Obrazy vonící hlínou

Jan Lacina, č. 1/2018, s. 31-33, pro předplatitele

Několik životů Jana Čeřovského

Jan Plesník, č. 1/2018, s. 42-43

Chvála bláznovství Antonína Bučka

Miroslav Kundrata, č. 1/2018, s. 44-46

Za přáteli na Kvildu


Leoš Oliva, č. 1/2011, str. 18-19

Tajuplnost Šumavy mě - od narození trvale bydlícího ve vsi u Brna - přitahovala od dětství. Vstupní branou se stal Český Krumlov, kam jsem 1. září 1975 nastoupil na vojnu a odkud jsem byl po krátké době převelen do Prachatic. Tam jsem se po skončení vojny v roce 1976 každoročně vracel - především k rodině V. H., přítele a spoluhráče z městské kapely, jejímž členem jsem se během vojny stal. V osmdesátých letech se rodina přestěhovala do Šumavských Hoštic.

Šumavské Hoštice (neplést s Hošticemi u Volyně, spojenými s Michalem Tučným) jsou naší nejčastější zastávkou při cestě na Kvildu dlouhé 275 km a čtyři a půl hodiny. Do malé šumavské vísky se školou, kostelem a přáteli odbočujeme z vimperské silnice; dříve než zvoníme u H., shlédneme „kýčovité obrázky“, což znamená, že u jižního okraje fotbalového hřiště zastavíme, vypneme motor a kocháme se pohledem do údolí Cikánského potoka, na Včelnou pod Boubínem a na Boubín. Jihozápadně je obec Buk a za ním tušíme Pravětín.

Pravětín je malá obec u Vimperka, v níž jsme na bývalém statku u kamaráda J. až donedávna pravidelně začátkem listopadu pořádali setkání pod názvem Boubínská burčáková. Hlavní náplní byla kromě burčáku z Moravy sobotní celodenní vycházka podzimní Šumavou: první rok osamělou podzimní přírodou na Boubín, kde jsme na nové rozhledně připíjeli na zdraví Kubovy Hutě (která se o ni zasloužila), druhý rok ve sněhové vánici na Svatou Maří s křížovou cestou a rozhlednou (a blouděním při cestě zpět ve sněhové vánici), třetí rok na Libínské sedlo, rozhlednu, Křišťanovický rybník, Drslavice s tvrzí, a čtvrtý rok na Popelnou s výstupem na Obří hrad s keltským hradištěm a potom z Nicova kolem Královského kamene na Javorník s návštěvou rozhledny, kterou pamatuji ještě v původní výšce nepřesahující okolní stromy. V Pravětíně na horním konci je Dům klidného stáří sv. Zdislavy; nedávno jsem se dočetl, že tam po letech strávených v nuceném exilu již čtyři a půl roku žije s manželkou pan L., kterému při útěku přes hranice pomáhal Král Šumavy.

Kvildu a její okolí jsem poprvé navštívil koncem sedmdesátých let, za hluboké totality (čemuž odpovídala i tamější nevlídná atmosféra) a pak až v roce 1991, kdy tam přátelé začali provozovat penzion U Pily, kolem něhož musí projít či projet všichni směřující na Bučinu nebo k pramenům Vltavy. Od té doby se Kvilda a zejména Pila, jedna z mála normálních šumavských hospod, kde se dá hrát a zpívat, staly druhým trvalým bydlištěm a místem pravidelných setkávání přátel z nejrůznějších koutů Čech a Moravy. V průběhu bezmála dvaceti let se vytvořil dokonce jakýsi návštěvní pořádek zahrnující „dolyžnou“ koncem března, dovolenou v srpnu, nohejbalový turnaj v září a Staročeské Vánoce v prosinci.

Řada přátel z Kvildy pracuje v lese a díky jejich pracovním výjimkám (povolením k vjezdu a pohybu v I. zóně) jsem poznal řadu míst pro běžného návštěvníka nedostupných, např. skutečný pramen Vltavy ve stráni na Černé hoře (nyní už přístupný), sváděný potrubím z PVC do jezírka. Jeden letní den jsme s P. na Černé hoře počítali kůrovce v lapačích, což jsem předtím nikdy nedělal. Vydaná instrukce zněla spočítat je a rozdělit na samice a samičky podle „prdýlek“ (což byla samozřejmě legrace). Na to počítání rád vzpomínám, bylo pěkné počasí a svůj kvalifikovaný odhad jsem vždy zapsal s datem do tabulky na lapači; největší dřina byla hledání toho posledního asi 24. lapače po svahu Černé hory nahoru a dolů. Jindy jsme na různých jiných místech, např. ve stráních nad Horskou Kvildou a Filipovou hutí, stavěli malé oplocenky na ochranu vysazených listnáčů proti okusu.

Hezký pohled na Pilu a část Kvildy včetně pramenské a bučinské cesty je ze stráně od tzv. Balážky, chaty, o jejíž koupi snil (marně) kamarád T. z Prahy. Cestou kolem ní si na něj vždy vzpomenu, zejména na oslavu jeho padesátin v penzionu U Pily před 10 lety (9. 12. 2000), z pozvánky pak na motto „Skutečného mládí dosahujeme ve zralých letech“ a verše Františka Kašpara pod rytinou kvildského kostela: „… jen třemi barvami / kraj velebnosti dosáh / les černý, stříbrošedá ves / a luhů zeleň v rosách.“

O dovolené na Kvildě navštěvujeme dosud neznámá místa; na řadu z dosud poznaných se však rádi vracíme, jako např. k Hauswaldské kapli za Srním (Mechovem) s pramenem živé vody, na hrad Rabí a tamější židovský hřbitov, Svatobor s rozhlednou nad Sušicí (na novou rozhlednu Sedlo jsme loni bohužel zapomněli, tak určitě příště), sušický krásný a čistý poutní Andělíček s výhledem na město a stráně Javornické hornatiny, a pak se vracíme se zastávkou ve Strašíně přes Javorník, Stachy, Zdíkov a Babůrek do Kvildy. Loni jsme měli ze Strašína radost, neboť tamní poutní kostel dostává konečnou úpravu a má již hotovou fasádu z vchodové strany. Proto jsem si s velkou radostí ve 41. čísle Katolického týdeníku přečetl dvoustranu o strašínském knězi a básníku Františkovi Danielu Merthovi, třech (z původních osmi) kostelních zpěvačkách a strašínské aktivistce J. S. z Albrechtic; Strašín a jeho okolí je tam popisováno jako „Šumava rozkvetlých luk i zasněžených strání, ale především hájemství ticha“.

Rád se vracím i k opravené kapličce na Bučině a pokračuji dál přes Knížecí pláně (se zastávkou u novodobými barbary zničeného kostela a hřbitova) do Borových Lad a Svinných Lad k jezírku Chalupské slatě (přes jejíž močály převáděl Král Šumavy); na Kvildu pak jede autobus.

Kdysi byla na Pile diskuse, zda Borová Lada je plurál nebo singulár, přičemž většina místních tvrdila, že jezdí hrát fotbal „do Borový Lady“. K dotazu mně tehdejší starostka J. H. odpověděla: „Občany na Kvildě vůbec neberte vážně, mají co dělat, aby zvládli vidličku (my se tak s panem starostou do sebe navážíme). Správně je v Borových Ladech. Lada se skloňují jako města. Zdravím do O. (já pocházím také z Moravy - z H., to je u U. H. a v B. jsem studovala.“ Pěkný příklad pronikání Moravanů na Šumavu.

Občas se zamýšlím nad tím, proč jezdíme na Kvildu, a nikoliv do Kvildy; patrně proto, že cesta na Kvildu, zejména po odbočení U Sloupu před bývalými vimperskými kasárnami, vede stále do kopce a také že „na Kvildě“ se vyslovuje lépe než „v Kvildě“.

Uplynulých dvacet let svobody na Šumavě bylo pro její obyvatele i návštěvníky velkou příležitostí, která zjevně nebyla promrhána. Je to však stále krátká doba pro obnovu po staletí vytvářených a totalitními režimy zničených společenských struktur (zejména v obcích původně osídlených z větší části německým obyvatelstvem) - onoho hayekovského vývojem a přirozeným výběrem dlouhodobě vytvářeného spontánního řádu. Šumava potřebuje svobodu, čas a stabilitu; prázdný kulturní prostor se postupně zaplňuje. Jsem rád, že jsem u toho nového začátku mohl být.


JUDr. Leoš Oliva (1951) - asistent soudce Ústavního soudu, žije v Ořechově u Brna, uolivy(zavináč)volny.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu