Čtení na tyto dny

Chalupy

Nedoslýchavé chalupy
v soumraku
a povídají si
měděnkovými hlasy něco zšeřelého,
už velmi dávno zapomenutého.

Na plotě zvlhlá vůně léta visí -

Za humny chlad
a netopýr.

Přes obzor safírová pšenice se řine
z natrženého pytle tajemství - 

(Josef Suchý)

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Malíř velkých drobností


Jaromír Zemina, č. 1/2011, str. 22

Na jedné fotografii z roku 1967 sedí Jiří John ve svém pražském ateliéru před obrazem veliké zářivé kapky rosy. Není to náhoda. Tématem vláhy se zabýval často, jako malíř i jako grafik. V RoseRose s listem, v KrůpějiKapce, ve Spánku travin, v Rozbřesku, všude tam se stala těžištěm kompozice troška vody zformovaná přírodními zákony do dokonalé pravidelnosti, kterou autor někdy prozářil tak, že vypadá spíš jako kus žhavé astrální hmoty vynořující se z vesmírné temnoty.

John viděl všechno na Zemi takto spojené s univerzem, a proto se mu i drobnosti jevily velce. Jeho krajinná „zátiší“ nereprezentují určitou krajinu, ale přírodu jako celek vytvořený nedílnou součinností živlů a ponenáhlu, nepozorovaně se proměňující v koloběhu ročních dob. I tento důraz na základní přírodní děje a elementární tvary učinil Johna umělcem moderním.

Jeho nejbližším živlem byla od mládí, prožitého na Českomoravské vrchovině, země, zemská hmota, a hned za ní oheň, nejčastěji v podobě slunečních paprsků, které na sklonku zimy zázračně probouzejí v semenech rostlin nový život. Ale jak se v půli šedesátých let k umělci začala blížit smrt, v jeho obrazech se stále častěji objevoval chladnoucí jas slunce podzimního, v němž na polích dohasínají osamělé lidské ohýnky. A potom přišly první mrazivé noci, avšak i temně šedá jitra času adventního, připravujícího přírodu a lidi na slunovrat a posilujícího víru nemocného umělce v obrat k lepšímu. Ten však v jeho životě nenastal…

Vodu jako živel si John poprvé uvědomil roku 1964, kdy v rumunské Konstanci uviděl moře, a potom k němu opětovně zajížděl ať do Rumunska a Istrie, nebo do Normandie a Bretaně. To, co se z těchto zážitků dostalo do jeho díla, je příznačně johnovské: voda se tam vždycky stýká se zemí. Tak vzniklo Pobřeží, a to hned v několika variantách, Mořské dno, Odliv a hlavně jemná i velkorysá Voda a země (kde se John asi nejvíce přiblížil k Josefu Šímovi, malíři mu obzvlášť drahému) a stejně mistrné ilustrace Majáků Saint-Johna Perse. V té době však vytvořil také Obnaženou krajinu, obraz přírody, jíž se vláhy nedostává, a která proto postrádá i porosty. V čase, kdy v Čechách slovo ekologie bylo ještě skoro neznámé, John jako by byl už tušil, že jedním z nejtíživějších problémů 21. století bude pro lidstvo problém vody - umělec i v tom projevil více citlivosti a prozíravosti než většina ostatních lidí.

Výstava Johnovy malířské, grafické a kreslířské tvorby uspořádaná roku 2004 v pražském Mánesu ukázala její cenu a rostoucí potřebnost s přesvědčivostí vskutku úchvatnou. Navštívilo ji mnohem víc lidí než podobně rozsáhlou retrospektivu v Jízdárně Pražského hradu roku 1992 a někteří se tam vraceli. Také proto se vraceli, že John, vzácný člověk a jeden z největších českých malířů a grafiků 20. století, chápal přírodu jako málokdo jiný a zobrazil ji moderně, ale bez křečovitosti dnes tak časté. A objevoval její krásu tam, kde ji druzí nevidí.

Jiří John se narodil 6. listopadu 1923 v Třešti, zemřel 22. června 1972 v Praze.


PhDr. Jaromír Zemina (1930) je historik umění, kreslíř, fotograf, esejista a básník. jaromir.zemina(zavináč)volny.cz

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu