VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Široké říční nivy zaujímají jen nízké procento území České republiky a většinou jsou intenzivně zemědělsky využívané nebo zastavěné. Jenom malá část se jich zachovala v přírodě blízkém stavu, jehož podstatným rysem jsou přirozená koryta dolních toků řek. Jedním z takových krajinných segmentů je Strážnické Pomoraví na jihovýchodní Moravě v okrese Hodonín. Za přírodní park bylo vyhlášeno v roce 1993. Má plochu pouze 28 km² a zasahuje do katastrů obcí Strážnice, Rohatec, Sudoměřice, Petrov a Vnorovy.

Plochá Dyjsko-moravská niva zde leží v nadmořské výšce 165-170 m. V levobřeží plynule přechází k úpatí Bílých Karpat, v pravobřeží je téměř po celé délce přírodního parku patrný řekou vymodelovaný krátký strmý svážek od nížinné pahorkatiny, tvořené písečnými přesypy. Strážnické Pomoraví zde totiž sousedí s Bzeneckou dúbravou, územím, které bývá též nazýváno Moravskou Saharou. Tak zachovalý přirozený kontakt „suché“ a „mokré“ krajiny jinde v naší vlasti nenajdeme.

Řeka „matróna“

Příroda nivní krajiny je závislá na fluviálních procesech, které zanikají regulacemi řek. Krajinný fotograf a ekolog Miloš Spurný (1922-1979) se hluboce zamýšlel nad ztrátou přirozených toků a v souvislosti se svým jedinečným filmem Sbohem staré řeky začátkem 70. let napsal: „Řeky v dolních tocích jsou vždycky majestátné, podsadité, životem poučené a vyrovnané matróny s širokými, hlubokými a někdy zlovolnými vodami. Pravý opak těch neposedných čiperek, hopsajících bláznivě přes oblázky a balvany v podhorských kaňonech. Takových máme u nás dost, ale matrón už mnoho není. Všechny jsme je zkanalizovali.“

Zkanalizována (tedy napřímena s úpravou břehů) byla v průběhu 20. století s vyvrcholením v 70. letech i řeka Morava. Vznešenou „matrónou“ zůstala tato erbovní moravská řeka pouze v délce zhruba deseti kilometrů v okolí Strážnice. Řeka zde volně meandruje, říční koryto široké za normálních průtoků 70 m je ohraničeno jak svislými nátržovými břehy, tak pozvolnými písčitými jesepy. Přitom se za povodňových průtoků neustále mění.

Jedinečnou ukázku takových dynamických změn můžeme pozorovat zejména v Osypaných březích v severovýchodní části přírodního parku, které byly po mnoha letech úsilí (upozorňoval na ně i Miloš Spurný) vyhlášeny roku 1999 za přírodní památku. Na ploše 76 ha jsou zde chráněny dva výrazné meandry, jejichž nárazové břehy se zahlodávají do vátých písků Bzenecké dúbravy. Začátkem 90. let studovali vývoj těchto meandrů brněnští geografové RNDr. Karel Kirchner a RNDr. Vítězslav Nováček. Zjistili, že spodní z meandrů se posouvá do boku i po proudu, ročně až o 7 m, přičemž se zužuje jeho šíje. Badatelé předpokládali, že se protrhne do 20 let. Skutečně se tak roku 2006 stalo a vytvořil se zde nový říční ostrov, obklopený zazemňujícím se starým řečištěm.

K projevům řeky „matróny“ patří povodně rozlévající se do široké nivy. Ta poslední katastrofická zde řádila v červenci roku 1997. Od té doby kalné vody Moravy vybřežily vícekrát alespoň do příbřežních částí nivy - naposledy v červnu roku 2010. Ještě na vrcholu léta byly na kmenech jasanů a dubů v lužním lese patrné okalové pruhy, dokumentující, že voda sahala i více než metr nad úroveň nivy. Bylinný podrost s převahou kopřiv zešedl kalem. V zátokách, depresích, ale i za kmeny staletých lužních stromů se nahromadila dřevní suť neboli spláví. Kromě větví i částí kmenů, včetně těch, které ohryzali a skáceli bobři, v ní byly nakupeny i stovky PET lahví a další odpadky. V divočině pohled nečekaný a obzvláště žalostný.

Zpěvné město Strážnice

Strážnice proslula svými folklorními slavnostmi. Roku 1946 je spoluzakládal profesor brněnské Masarykovy univerzity Vladimír Úlehla (1888-1947), vynikající rostlinný fyziolog a přitom stejně výjimečný folklorní badatel. Ve svém monumentálním díle Živá píseň (1949) shromažďuje a rozebírá lidové písně zejména ze Strážnice a okolí neobvyklým způsobem - chápe píseň jako organismus ve svém prostředí, tedy doslova ekologicky. Rozebírá „písňový porost“ obdobně jako botanik rostlinné společenstvo na dominanty, subdominanty, typy výplňové a průvodní. Srovnává migraci písní s migrací rostlin - písničky se odpradávna šířily podél formanských cest stejně, jako později putovaly cizí druhy rostlin podél železnice.

A jaké tedy jsou zdejší lidové písně, o čem se v nich zpívá? Samozřejmě, že o lásce, ale velmi často také - a to je typické - o vodě a lukách, tedy o určujících složkách zdejší krajiny. Třeba: „Okolo Strážnice voděnka se točí, / stojí nad ňú milá, že tam do ní skočí.“ Nebo: „Na strážnických lúkách našel sem tam dukát.“ A jiné verze téže písničky nás vábí na louky petrovské i vnorovské. Ve zdejších písních si laštověnku překvapivě namlouvá krahulíček švarný pták. Naopak samozřejmé nám připadá, že „dobře se seče za rose z rána zelená travička / dyž ně donese vínečka za mnú moja frajárečka“.

Louky a lužní lesy

Dnes ovšem už frajárečka svému milému do nivních luk vínečko nenosí. Mnohé byly rozorány, jiné zpustly, zbylé kosí traktory. Přesto je tu ještě několik pěkných zbytků květnatých lučních společenstev, na nichž rostou i vzácné druhy - například kosatec sibiřský, česnek kýlnatý či dokonce prstnatec pleťový. Na vnorovských loukách hnízdily do roku 2001 převzácné kolihy velké. Zbytky lužních lesů kolem Moravy a jejího levobřežního přítoku Veličky tvoří směs domácích dřevin, zejména jasanu úzkolistého a dubu letního s uměle zavedenými ořešáky černými, topolovými kultivary, ve spodní etáži je častý spontánně se šířící severoamerický javor jasanolistý. V bylinném patře dominuje kopřiva, na vrcholu léta vysoká převysoká. Roztroušeně zde však roste například i kosatec žlutý, ostřice pobřežní a podražec křovištní. V širokém pruhu kolem řeky se bohužel šíří invazní neofyty - celík obrovský, hvězdnice kopinatá a slunečnice topinambur, jejíž houštiny v příbřežních světlinách nedokáže položit ani povodňový proud. V džungli neofytů bizarně vyhlíží často se vyskytující tykvovitá liána štětinec laločnatý.

Zbytek starého luhu je chráněn od roku 1956 v přírodní rezervaci Oskovec. K původní části na pravém břehu Moravy o ploše 6 ha byly roku 1991 přičleněny další 3 ha lužního lesa na břehu levém. Je zde chráněna společná hnízdní kolonie volavek popelavých a čápů bílých. V nedávné minulosti zde však hnízdili i luňáci a dokonce raroh velký.

Se vzácnými živočichy se můžeme setkat i mimo rezervaci. Téměř samozřejmostí je častý průlet ledňáčka, na písčitých jesepech se objevují pisíci obecní a kulíci říční. V přeplavovaných píscích podél Moravy jsou četné stopy bobrů. Z vyšších částí břehů stahují k vodě nejen větve a kmínky vrb, ale i trsy plevelných bylin, nejraději severoamerický laskavec ohnutý. A k nečekaným, ohromujícím zážitkům patří, když se kousek před vámi ze stromu splaveného v řece na mohutných křídlech k obloze vznese orel mořský.

Pěšinky básníkovy

Strážnické Pomoraví je i krajinou básnickou. Vždyť se zde ve Vnorovech (tehdy Znorovech) narodil jihomoravský bard Jan Skácel (1922-1989). A třebaže zde prožil pouhopouhých pět let, vyznal se, že „z té vesnice si však pamatuji víc než z celého dalšího života“. Vzpomínal na řeku Moravu: „Za mého dětství rozlévala se zjara daleko do luk, na kterých potom rostla tráva tak vysoká, že se do ní schoval kůň.“ V básni Znorovy v noci vyjádřil v jedinečné zkratce hlavní rysy své rodné krajiny: „Na lukách mlhy rozvěsily prádlo / v dálce bukač volal / a křikem žab / se zelenala noc.“

V Malé recenzi na auto se pochlubil, že „v životě jsem neměl v ruce automapu, ale vím, jak se dostanete z Veselí do Strážnice loukami“. Stojí zato pokusit se najít pěšiny loukami a luhy Strážnického Pomoraví i dnes. Určitě se pak připojíte do společenství, které se již desítky let snaží zabránit realizaci vodní cesty Dunaj-Odra-Labe. Kanál místo vznešené řeky „matróny“ by totiž tuto krajinu nezhojitelně zranil.

Doc. Ing. Jan Lacina, CSc., (1944) - krajinný ekolog a geobiocenolog, působí na Ústavu geoniky AV ČR v Brně a na Lesnické fakultě Mendelovy univerzity v Brně