VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když vyjdu ze svého bydliště do polí, začínám vnímat změny v naší krajině. Kam oko dohlédne samá monokultura, žádná mez a žádná strouha. Nic, kde by se mohl objevit malý kvítek, kde bych mohl spatřit odpočívajícího motýla. Prostě, kde nic tu nic. Dal jsem se tedy do pátrání, co z krás přírody by se u nás dalo ještě najít. Při kontrole porostu hořčice seté jsem zpozoroval kruhové mýtiny o průměru přes dva metry. Že by zde byla schovaná příroda? Uprostřed této plochy byl nápadný vchod do nory křečka polního (Cricetus cricetus). Na ploše jednoho hektaru jich bylo devět. Když připočtu jednu přímo v polní cestě a další pod mladým jasanem, mám na poli značně překřečkováno. Pokusil jsem se obyvatele nalezených nor vyfotografovat. Často při smrákání jsem nehnutě čekal u nory… a čekal a čekal… Zvěčnit křečka se mi nepodařilo. Byl to marný boj. V čase stráveném ve večerní krajině jsem objevil hnízdo ježka, při cestě domů jsem si všiml netopýra, který spává v dutině staré lípy u kostela. Čas plynul a můj zájem opadal. Musel jsem se smířit s tím, že mi křeček žere hořčici a zjevně mu chutná.

Novým impulzem byla sklizeň hořčice, která po celou sezonu skrývala křečkovo království. Sláma byla rozmetána po poli. Moc jsem toho neviděl, ale co mi přišlo víc než divné, byla hromada žlutice, která na našich černozemích značně bije do očí. Při bližším ohledání místa činu bylo jasné, že je to dílo křečkovo. Pro jistotu jsem zkontroloval nory objevené již na jaře. Vchod v polní cestě byl zcela zničen. Zde už nikdo nebydlí. Překvapující byla vyšlapaná cestička od jasanu do sousedovy zahrady, kam určitě chodil na hrušky.

Nové skutečnosti mne pobízely k hledání nových informací. Čerstvě zasetá pšenice na sousedním pozemku poskytovala svědectví o tom, kteří křečci přežili řádění zemědělců. Skoro každých sto metrů byl vchod do nory, dozajista obydlený. Při cestě domů mě čekalo překvapení. Uprostřed naší zahrady se rýsovala nápadná nora. Člověk často musí nachodit několik kilometrů, aby objevil to, co má přímo pod nosem. Nora se zdála opuštěná. Vzal jsem zahradní hadici a pustil kohoutek. Netrvalo to dlouho a voda přestala téct. Šel jsem se podívat, co se děje. Přišel jsem k sudu a uviděl dno. Kam se podělo 550 litrů vody? V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Je to až hrůzostrašné, jaký podzemní labyrint nor a chodeb zvládl křeček vyhloubit. Kdyby se skládal pouze z chodeb, dosahoval by délky asi 110 metrů. Bude-li mít křeček hnízdo, spižírnu a podle literatury i něco jako záchod, bude délka jeho chodeb o něco menší, ale vliv na celkový objem doupěte to nemá. Objemnost nor by mohla být důležitá pro prevenci následků přívalových srážek. Z tohohle zjištění nebude křeček nadšený.

Jednou v neděli mě mamka poslala pro mrkev do polévky. Při snaze najít tu nejlepší jsem našel vchod do nory. Byl vzdálen tři metry od domu, což dokazuje, že se v tom roce křečkům dařilo. Možná je to způsobeno monokulturním hospodařením, při kterém je potrava buď v nadbytku, nebo v nedostatku a zvláště jedinci z posledních vrhů jsou nuceni hledat zásoby v potravně pestřejším prostředí, v blízkosti lidských zahrad. Velikost loňské populace dokazovala i méně veselá fakta jako množství křečků, kteří nepřežili střet s dopravním prostředkem. Nemohl jsem v klidu poobědvat, aniž bych přemýšlel, jak nezvaného přistěhovalce odstěhuji. Voda byla nachytána a pomalu jsem ji začal lít do nory. Po nalití 80 litrů se škůdce ukázal. Byl zřejmě překvapen, protože nebylo zas tak složité ho chytit a umístit do připraveného kbelíku. Člověk, který se s tímto poměrně velkým hlodavcem ještě nesetkal, neuvěří, jaké jsou jeho obranné, možná by se dalo říct útočné reakce. Postavil se na zadní nohy, přičemž ukázal krásně černé bříško. Začal skřípat zuby a při nafukování lícních toreb funěl tak, že jsem si chvílemi myslel, že mám v kbelíku krávu, a ne křečka. Chvíli jsem vydržel u pozorování rozčíleného křečka a navečer jsem ho šel pustit za dědinu. Podle mého odhadu se jednalo o mládě a myslím, že měl hodně práce, aby si stihl vybudovat novou noru s dostatečným množstvím zásob na zimu, které by mohly dosahovat až 15 kilogramů zrní.

Uplynul týden a bylo na čase začít se sklizní mrkve. Při pohledu na poškozenou zeleninu mě napadlo zkontrolovat noru, do které jsem před časem napustil celý sud vody. Nestačil jsem se divit. Byl tam. Ráno v devět hodin si vesele vyhrabával hlínu z nory. Při této činnosti se mi ho povedlo vyfotografovat. Nevím, kde byl schovaný, když jsem mu do nory pouštěl vodu, ale byl jsem strašně rád, že to přežil a vesele si hrabe dál.

Myslím, že moje poslední setkání s křečkem v roce 2010 bylo v druhé listopadové sobotě. Vrátil jsem se domů a díval se z okna na dvůr, kde se válelo žluté listí. A co nevidím. Křeček si pochoduje přes dvůr. Já koukal jako blázen. Co může chtít u nás na dvoře? Potom jsem na to přišel. Zapomenuté kukuřičné klasy ve stodole skýtaly poslední možnost při doplňování zimních zásob.

Můj závěr z hledání přírody v našich monokulturách je ten, že křečkovi to vůbec nevadí. Spíše je nadšený, když mu každý rok zasejeme přímo před noru neuvěřitelné množství potravy. Letos budu na svém políčku pěstovat pšenici, a tak přeji křečkovi dobrou chuť.

Antonín Kintl
student agroekologie Mendelovy univerzity v Brně