VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V jihomoravském luhu výrazně převažují různověké dubové porosty, o jejichž vzácné zvířeně mrtvého dřeva se již leccos publikovalo. Mnohem méně ale o druzích starého dřevního materiálu jiných stromů, zejména jilmů, habrů, babyk, lip, topolů či olší. A například k unikátním starým habrům se vážou mnohé vzácné druhy, které citelně postihuje frézování pařezů a likvidace torz kmenů.

Dircaea australis (délka těla 6 až 12 mm) patří k většině typicky pralesních zástupců čeledi Melandryidae. Tento ozdobný druh jsem jako nový pro faunu Česka zjistil na Pohansku v 80. letech. Žije v práchnivém dřevě různých listnáčů (i ovocných), přesto v luhu kolem soutoku Moravy s Dyjí byl zatím nalezen pouze v souvislosti s rozkládajícími se pařezy a torzy habrů. Všude v místech svého rozšíření se projevuje jako přísně stenoekní (vázaný pouze na jedinou kvalitu stanoviště). A tak zatímco v některých trouchnivých kmenech lze někdy zastihnout i jeho silnější populaci, v jiných, byť z lidského hlediska stejných, se neusídlí vůbec. Lesních porostů s vhodnými biotopy je dnes v české přírodě již poskrovnu.

Lichenophanes varius (Bostrichidae) (6 až 13 mm) je noční brouk, jemuž nejlépe vyhovuje prostředí pod již hodně prohnilou, plesnivou a mírně odstávající borkou na dávno odumřelých pařezech a zbytcích kmenů. Řidčeji se váže i na dub, hlavně na proplesnivělé hnijící nehroubí. Pro své vysoké požadavky na optimální mikroklima rozkládajícího se dřeva je považován za vzácný stenoekní pralesní relikt. Občasné hojnější nálezy nic nemění na sporadickém výskytu v celé oblasti přirozeného rozšíření.

Také bezezbytková rychlá likvidace nehroubí spálením či seštěpkováním má ochranářsky nezanedbatelná negativa. Jako neblahý příklad lze uvést zdejší zdecimování populací Opilo pallidus (Cleridae) (8 až 11 mm). Tento pestrokrovečník se v oblastech svého rozšíření (jižní a střední Evropa, sz. Afrika) váže hlavně na prosychající duby a všude je řídký. V celém luhu však před časem v souvislosti se silným rozmnožením brouků přenášejících spory grafiózy jilmů jeho populace výrazně zesílily právě při vazbě na touto chorobou napadené jilmy. Ještě v 60. letech byl překvapivě hojný na hromadách jilmového klestu, kam zjevně přesídlil, jestliže tu jeho další generace měly nadbytek potravy. Ale potom, co se s pálením klestu začalo po mýcení na větších plochách, takřka šmahem vymizel. Ačkoli grafióza ještě tenkrát nebyla na ústupu a hromady nehroubí jí napadených jilmů tu nadále byly běžné. Šlo o obvyklý nárůst početnosti jednoho z hmyzích predátorů při přemnožení škůdců. Jenže důsledná likvidace celého objemu klestu ničila rovněž podstatnou část vývojových stadií pestrokrovečníka, který se původně vázal na schnoucí větve stromů ještě před jejich poražením, tj. na pro něj běžné primární živné prostředí. Proto je pokaždé třeba alespoň část klestu na okrajích velkých vytěžených ploch ponechat, a tak vytvořit náhradní (sekundární) biotopy nejen pro tohoto brouka.

Co tedy v přírodně neobyčejně cenném jihomoravském luhu dělat, aby se zabránilo rychlému řídnutí populací význačných a na hospodářsky bezvýznamnou dřevní biomasu vázaných živočichů? I v budoucnu musí platit úplný zákaz frézovat vytěžené pozemky a částečný zákaz štěpkovat či pálit nehroubí. Jinak není daleko doba, kdy různé faunistické poklady, které u nás žijí zřejmě už jen v tomto luhu, brzy i v něm zcela vyhynou. Tak se to stalo v nyní již na rozmanitost drobné zvířeny chudobných lesích jiných zemí Evropy. Totéž se ovšem týká i ohrožené a chráněné flóry, jež po hrubém narušení půdy vymizí.

Ing. Mladen Kaděra
bývalý lesník Mendelovy univerzity v Brně