VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

V osmdesátých letech jsme se stali nedobrovolnými svědky zániku lužní krajiny dolní Dyje, krajiny, která se tisíciletí vyvíjela, aby pak, během několika málo let, byla na prknech projektantů změněna do podoby „důstojné člověka 20. století“, do „harmonického stavu, v němž je lépe uzpůsobena zemědělské výrobě“. Na stránkách Veroniky jsme se svárem mezi technokraty a ekology zabývali již mnohokrát. Myšlenka na úpravu dolního toku Dyje však svými kořeny sahá mnohem hlouběji než do poloviny dvacátého století. Podívejme se proto na ně. Mohou pro nás být poučné.

Až do poloviny 19. století viděli obyvatelé dyjského údolí i inženýři příčinu zdejších ničivých záplav především v řece samotné - v jejích nízkých březích, malém spádu, zaneseném řečišti, v klikatém toku s četnými meandry atd. Na vztah mezi zvětšováním rozsahu i výskytu záplav a mezi snižováním retenční schopnosti povodí poukázal ve svém návrhu na regulaci Moravy až ing. Podhagsky v roce 1877.

Plány na úpravu Dyje jsou starého data a sahají do 18. století, kdy vznikly také první podrobné mapy některých úseků Dyje. Vážněji se však úpravami Dyje počal zabývat až architekt Provinčního stavebního ředitelství v Brně Michael Schweder v roce 1830.

Předložil dva návrhy vedené odlišnými koncepcemi. Zatímco první do jisté míry respektuje starý tok řeky (i když jej co nejvíce vyrovnává a protíná všechny oblouky a meandry), druhý projekt je názorným příkladem čistě technického přístupu ke krajinným úpravám.

Navrhovaná linie regulace vůbec nerespektuje tok Dyje, pouze jej na několika místech protíná. Je to vlastně několikrát zalomená přímka hledající si co nejkratší cestu údolím. Zatímco původní meandrující řečiště Dyje od mlýna v Drnholci po soutok s Moravou měřilo asi 85 km, trasa regulace je zkracuje na 54 km. Tento projekt také odstraňuje z řečiště většinu jezů, aby nepřekážely rychlému odtoku velkých vod. Vzhledem k tomu, že většina území, jehož se měla dotyčná regulace podstatně dotknout, přináležela lichtenštejnským panstvím, pověřila knížecí dvorní kancelář okrskového inženýra svých velkostatků, Josefa Poppelaka, aby regulační projekt prozkoumal. Ten se s projekty až na drobné výhrady ztotožňuje. Ve své zprávě vyzvedává možnost rozorávání luk zbavených záplav a zvětšování rozlohy orné půdy. Doslova píše: „Bude se sklízet méně sena, zato však více pšenice, když kultura a průmysl povznese výnos krajiny bezpečné před záplavami.“ Na regulaci je v jeho práci nazíráno nikoli pouze z hlediska čistě praktického, ale také z ohledu jejího „civizačního poslání“, důležitého k vytvoření „zlidštěné“ krajiny, plně podřízené potřebám člověka, v protikladu s její starou, „barbarskou“ podobou. Jak vidíme, ve smýšlení určité části lidské populace se toho za posledních téměř dvě stě let pouze málo změnilo.

Největší škodu, kterou mohly lichtenštejnské zájmy utrpět, představovala ztráta velkých ploch půdy v luzích. Zde totiž patřila vrchnosti většina pozemků - především louky a téměř celá rozloha lužních lesů. Na lednickém panství zasahovala trasa nových koryt hlavního toku a náhonu i do lesních školek cizokrajných dřevin, které Lichtenštejni nejen nechávali od konce 18. století s úspěchem vysazovat pro vyšší produkci dřeva i jako okrasné stromy, ale ve velkém množství je i prodávali.

Zcela rozdílný je názor lichtenštejnských dominií. Vrchnostenský úřad sice uznává, že základní cíle regulace - zabránění záplavám - lze skutečně nejúčelněji dosáhnout vedením přímé linie řečiště skrz údolní nivu, ale to vyžaduje „neslýchané náklady“, navíc je tento podnik spojen s „obrovskými oběťmi na půdě a na rozsáhlých plochách krásného listnatého lesa“. Proto se břeclavské panství vyslovuje spíše pro rozšíření a prohloubení starého řečiště a ohrázování řeky v nejnebezpečnějších místech. K náhradě půdy zarůstáním opuštěných řečišť je správa panství velmi skeptická. Tvrdí, že řečiště by dlouho zůstala mrtvou, stojatou vodou, která by jen zhoršovala zdravotní poměry v krajině. O jejich zemědělském využití by se mohlo uvažovat až po mnoha generacích.

Námitky břeclavského panství se týkají i důsledků regulace pro vodní režim dyjské nivy, konkrétně pro vodohospodářské poměry v lužních lesích. I bez hlubších biologických poznatků se ve spise dokazuje čistě empiricky, že lesní porosty se staletými duby, jilmy a  jasany, vyrostlé ve vlhku a každoročně zaplavované, by musely nutně uschnout po tak podstatném odvodnění, jaké by regulace znamenala. I bez ní prý stačilo větší sucho v letech 1834 a 1835, aby mnoho poměrně mladých stromů uschlo a muselo být předčasně vykáceno. Tato výhrada svědčí o velké prozíravosti břeclavské vrchnostenské správy, uvážíme-li, že při vší snaze o zabránění povodním se ani odborníci Provinčního ředitelství, ani ing. Poppelak neobávali sucha, které by taková regulace rozhodně přinesla.

I na základě těchto poznatků byl nakonec Schwederův plán regulace Dyje zamítnut a i přes další, podstatně skromnější regulační návrhy v průběhu následujících čtyřiceti let k žádným zásahům na Dyji nedocházelo. Hledala se spíše cesta, jak záplavám zabránit přirozenějším způsobem. Roku 1858 proto vydal krajský úřad v Brně instrukci obcím a všem majitelům mlýnů a jiných vodních děl, aby častým záplavám zabraňovali čištěním koryta, těžbou štěrku a písku při nízkém vodním stavu, odstraňováním špicí zákrutů, vysekáváním stromů visících do vody apod. Instrukce prozíravě přikazuje, aby se bahno z koryta či náhonů nedávalo těsně ke břehu, ale spíše 3-4 stopy od něj, jinak je deště spláchnou zpět.

Dne 30. května 1869 byl vydán říšský vodní zákon; na jeho základě pak vyšel 28. srpna 1870 Zemský vodní zákon moravský. Až do té doby se na užívání vody vztahoval pouze mlynářský řád z roku 1814, jinak platila v případných sporech osobní smlouva nebo zvyk. Zákonem z roku 1870 byly vody rozděleny na soukromé a veřejné, přičemž ovšem soukromé vody mohly být vyvlastněny pro veřejné účely. Tím byla i otázka regulace řek zcela svěřena do rukou státu. Proto byl také 15. ledna 1872 přijat zemský zákon, nařizující úpravu Dyje jako záležitost zemskou.

Regulační projekty ze 70. let ovšem byly velmi umírněné. Pouze v úseku Nový Přerov - Pasohlávky, kde měl tok nejvíce zákrutů, byla trasa vedena v mírných obloucích přímo údolím, jinde jen vyrovnává extrémní meandry. Ani tyto úpravy ovšem nebyly realizovány, zejména díky odporu lichtenštejnských velkostatků, které se bránily ztrátám lesní půdy a zároveň znovu poukazovaly na to, že pravidelné záplavy již mají ve vodním režimu lužních lesů svoje nezastupitelné místo.

V historii úprav Dyje, či spíše jejich návrhů, je zcela nový požadavek zemského výboru z roku 1881, aby se stát a dotyčné země snažily zabránit záplavám v pramenných oblastech Dyje a položily těžiště své činnosti do tzv. horních staveb, které by omezily rozsah úprav v samotném údolí a nevzbuzovaly odpor interesentů.

Za zakladatele vědecké hydrologie na Moravě je považován ing. J. Podhagsky, v jehož studii z roku 1877 zabývající se regulačními úpravami Moravy a Dyje se již objevují názory, že oprávněná regulace je pouze taková, která zabraňuje vystoupení velkých vod letních. Jarní záplavy naopak svým hnojivým účinkem vegetaci prospívají. Příčinu záplav vidí Podhagsky v devastaci lesů v horních částech povodí, v zanášení řečiště, v rušení rybníků a nedokonalé konstrukci jezových staveb. Vyrovnávání toků a zahrázování doporučuje provádět citlivě, regulační práce pak rozdělit na dvě části, z nichž první by se měla týkat zalesňování strání a stavby nádrží na horních tocích.

Všechny plány i zákony však zůstaly většinou pouze na papíře. Teprve v roce 1885 se vytvořilo v Drnholci vodní družstvo pro úpravu Dyje od Nového Přerova k mušovskému mlýnu, které však narazilo na tuhý odpor obyvatel Mušova, kteří se obávali zhoršení záplav, neboť zrychlením průtoku v Dyji nad Mušovem by se její velké vody spojovaly s velkými vodami Jihlavy a Svratky.

Podle Mušovských dospěla velká voda v Dyji před regulací do Mušova za 2-3 dny, které však stačily k tomu, aby zatím opadla Svratka i Jihlava, takže Mušov ohrožovala jedině Dyje. Ta se však mohla rozlít i v četných tůních a jezerech. Po delších jednáních rozhodl soudní dvůr ve Vídni, že úprava řeky bude provedena jen na kapacitu koryta o dvě třetiny nižší, než se uvažovalo (180 m³.s^-1). S úpravou se začalo v roce 1888, pro finanční potíže však byla dokončena až roku 1902. V roce 1934 pak byla dokončena regulace části dyjského toku od Mušova po Dolní Věstonice i s vyústěním Svratky.

V letech 1888-1891 se jednalo i o úpravě Dyje od Mušova po Břeclav, jednání však opět ztroskotalo na odporu knížete Lichtenštejna a dolnorakouské vlády.

Větší a zhoubná úprava Dyje, kromě stavby přehrady u Vranova v letech 1933-1934 tedy náleží až naší době.