VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Francouzská federace asociací pro ochranu přírody přijala nedávno ke svému názvu ještě zkrácené heslovité označení France Nature Environment (Francie - příroda - životní prostředí). V rámci struktury Federace pracuje tvůrčí skupina pro problémy zemědělství a za její činnost odpovídá paní Germaine Ricouová.

Na přelomu let 1989 a 1990 zpracovala tato skupina pod vedením G. Ricouové materiál, kterým Federace zveřejnila své stanovisko k prosazování zájmů ochrany životního prostředí v zemědělské politice. Dokument si jistě zaslouží naši pozornost. Aby při jeho interpretaci nedošlo k redukci myšlenek na zhuštěná strohá sdělení, bude této tematice věnován prostor ještě v příštím čísle. Komentované teze této politiky mohou být inspirativní i pro analogickou aktivitu našich nevládních ekologických struktur.

„Systém“, který je stěží ospravedlnitelný

Politika intenzifikace zemědělství ve Francii sice umožnila zvýšení a v současné době nadprodukci potravin, ale zcela selhala z hlediska udržení zemědělské populace a zvýšení důchodu průměrného zemědělce. Tato politika, která nahradila lidskou práci kapitálovými vklady, není už ospravedlnitelná na sociální a ekonomické úrovni. Zvyšování dalších vstupů materiálu a energie vede vlastně k snižování efektivnosti produkce (v pravém hodnotovém smyslu tohoto termínu) již po dobu posledních deseti let. To vede k nesourodosti zemědělské politiky a k umělému udržování systému, který se přežil. Americký model postrádá pro Francii jakýkoli smysl; je ostatně v naprostém úpadku.

Z ekologického hlediska byla tato politika pouze destruktivní. Její selhání vyžaduje rychle reagovat a nejdříve ze všeho znovu dosáhnout profesního postavení zemědělců. Dostali se totiž do područí průmyslu, který neustále zvyšoval ceny vstupů do zemědělství (mechanizace, průmyslových hnojiv a pesticidů), místo toho, aby využívali forem vlastní produkce v zemědělství. Nakonec průmyslu svěřili i celkové zpracování a distribuci svých produktů (např. mléčný průmysl).

Znovunalezení identity zemědělské profese je předpokladem k pozitivnímu ekologickému vývoji směrem ke snížení znečištění nitráty a pesticidy, zamezení tvrdým úpravám v krajině, jako třeba odvodňování mokřadních zón, snížení destrukce biologického rostlinného a živočišného bohatství.

Protichůdné tendence při uvádění půdy do klidu a opouštění zemědělské půdy

Jsou to „absurdní důsledky absurdní politiky“ - vyčleňování půdy z produkce nemůže být z pozice zemědělské profese bráno jinak, než podezřele. Deník „Le Monde“ oprávněně upozornil na pochybnost opatření, které bude Evropské společenství stát 4,2 miliardy franků ročně. Zemědělská půda nebyla totiž příčinou přebytku produktů, jsou to naopak vstupy do zemědělství, které je způsobují. Zmrazme proto průmyslové vstupy a nikoli zemědělskou půdu!

Co ovšem znamená pro Francii „zmrazení“ programovaných 200 000 hektarů oproti opuštění 5 milionů hektarů, kterým hrozí osud ponechání napospas. Ale jaký osud?

Takový, jaký už vnímáme z pozice zemědělství, ale který ještě neposuzujeme z hlediska zabydlenosti venkovských území. Již v roce 1979 napsal E. Chassagne: „Francouzská pustina je Daleký západ Evropy“, poušť se všemi znaky v důsledku exodu do měst, jejíž Indiáni „už nejsou tolik zajímaví od doby, co mají televizi“.

Je to ovšem pustina draze zaplacená, protože dotčená půda se jen obtížně navrací do kulturního stavu. Její využívání, nebo restaurace je v obecném zájmu, ale legislativní nástroje jsou v tomto smyslu jen málo účinné. „Je to přitom jediná doména, kde podle zákona může být zemědělství deklarován veřejný zájem.“ Vykupování venkova cizinci z hustě osídlených zemí Evropy, které nedávno enormně zesílilo, o tom jistě každého přesvědčí, dříve než administrace ukončí diskuse o desertifikaci! To by mohlo znovu přispět k rovnováze, protože „je stále více lidí bez půdy a zároveň půdy bez lidí“.

O jaké snížení přebytků se jedná vzhledem ke „zmrazení“ půdy? Ve velkých hospodářstvích nížin budou veškeré úhory kompenzovány intenzifikací zbývajících kultur, protože dotační příspěvek 2000 franků na hektar půdy v úhoru nepostačí na krytí enormních stálých nákladů v hodnotě 4000 franků. „Zmrazení“ 20 % půdy může snížit produkci jen o 5 %. Navíc v málo produkčních zónách jsou nevyužívané půdy „zmrazeny“ samy od sebe a většina hospodářů už odešla.

Bylo by spíše třeba změnit využívání pozemků, které jsou intenzívně kultivované v zónách, kde představují zvlášť vysoké riziko pro znečištění podzemních vod, kde dochází k prudkým povrchovým odtokům a kde les nebo jiná vegetace by byla účinnější proti erozi půdy. Bude důležité takové zóny vytypovat, získávat zkušenosti přímo na místě a studovat možnosti příznivých finančních řešení u dotčených hospodářů.

Takto by inundační zóny podél velkých řek měly být vybrány pro „zmrazení“ před ostatními, nebo převedeny na jiný způsob zemědělského využívání. Je třeba opustit nesmyslný systém: financování přehrad - pěstování kukuřice místo travních porostů - větší potřeba závlahy, naopak bychom měli zvýšit poplatky za závlahovou vodu.

Asociace pro ochranu přírody požadují zastoupení v komisích zemědělských struktur v departmentech, které zřizují prefektury k tvorbě návrhů opatření. V úvahu přichází také uzavírání smluv s institucemi ochrany přírody (např. Conservatoires du patrimoine naturel) v případě biologicky zajímavých stanovišť se zavedením sešitů nákladů, dotací (prémií) a kontrol, stejně jako poradenské činnosti zemědělcům zajišťované institucí ochrany přírody.

Diskuse kolem opuštění půdy a ekologických následků jsou matoucí. Je třeba udělat závěr, že evoluce ekosystémů je úzce spojena s jejich stadiem v době opuštění, s dobou jejich setrvačnosti, s přechodnými stadii různé délky před dosažením konečného stadia. Jejich typizace vyžaduje znalost fungování ekosystémů, vědeckou disciplinu, ve Francii neznámou do prvních výsledků Mezinárodního biologického programu.

Úkol tedy musí být řešen případ od případu. Určité systémy musí být udržovány uživatelem, jiné mohou zůstat jako úhor, protože jsou schopny najít rovnovážný stav během dlouhého vývoje a nedegradují zarůstáním nebo biologickým ochuzováním.

Zemědělství postupovalo proti těmto principům. Prostorné partie regionů jsou zbaveny stromů, živých plotů a keřů. Jsou abiologické a je nanejvýš potřebné v nich znovu založit zóny stabilních refugií. „Zmrazení“ půdy může být základem restaurace těchto zón, lze-li v tomto smyslu problém takto interpretovat.

Popisovaná francouzská situace začíná stále více připomínat poměry našeho „moderního a velkovýrobního“ zemědělství. Jejich snahy o rehabilitaci zemědělské krajiny jsou analogické naší koncepci územních systémů ekologické stability krajiny.

V roce 1985 přijala Rada evropského společenství direktivu ke zlepšení efektivnosti zemědělských struktur jako doporučení k aplikaci na národních úrovních jednotlivých států. V jejím článku 19 je pojednána pomoc zemědělství v citlivých zónách z hlediska životního prostředí s cílem přispět k zavedení takových praktik v zemědělství, které by byly v souladu s požadavky na ochranu přírodního prostředí a zároveň zajistily zemědělcům adekvátní příjmy. Členské státy byly pověřeny zavést speciální národní režimy v ekologicky a krajinářsky cenných oblastech.

Ministerstvo zemědělství nejdříve odmítalo veškeré diskuse k aplikaci tohoto článku, a teprve nedávno povolilo provést pokus ve třech mikroregionech: v bažinách Charante-Maritime, v rovině Crau a v pohoří Vercors. Je třeba se zajímat o reálný přínos tohoto pokusu, ale nezůstat jenom při něm.

Federace prvořadě navrhuje pro aplikaci článku 19 definovat „přírodní zóny ekologického, floristického a faunistického zájmu“ (ZNIEFF), které budou pod kontrolou ministerstva životního prostředí, ještě předtím, než budou tyto biologicky pozoruhodné biotopy zlikvidovány obcemi, které se jich budou chtít zbavit při revizi plánu využití území. Jedna z těchto zón již byla částečně zničena zemědělskými úpravami financovanými z prostředků v rámci smlouvy státu a oblasti v Charante-Maritime ve zjevném protikladu smyslu této smlouvy. Z území Crau zbývá jen 11 000 hektarů oproti původním 60 000 hektarům, kde jsou rychlým tempem cenné plochy měněny na intenzívní sady, štěrkoviště, industriální zóny a rychlodráhy.

A to všechno navzdory programu životního prostředí ohlášeného ministerstvem zemědělství v lednu 1990.

Politika Federace byla vždy v opozici vůči „podvojnému“ zemědělství, s rozsáhlými intenzívními zónami na jedné straně a na straně druhé s rezervacemi v podobě „poštovních známek“ sloužícími jako výkladní skříně k ospravedlnění zón stále více intenzifikovaných.

Jak potvrzuje F. Terrasson, máme „rezervace v rezervacích! Rolníci archaického typu je nepotřebují, protože oni zabezpečují gesci celého svého teritoria. Věřit, že jsme vyřešili problém ochrany zřízením rezervací znamená definitivně přijmout tezi, že člověk a příroda nemohou koexistovat. Že člověk, aby mohl produkovat, nemůže tak činit, leč v ekologické nerovnováze. Že příroda, aby přežila, není schopna nás integrovat jako součást ekosystému. Prekérní apartheid!“

Protismyslnost produktivismu: zemědělská vodohospodářská zařízení

Skutečně „gigantický zmatek“ - pozemkové úpravy (arondace) srovnaly celé regiony, zbavily je stromů a živých plotů, které byly spáleny na hromadách. Po tomto destruktivním nadšení následovala mírnější koncepce typu pozemkových úprav doplněných dalšími zařízeními. V určitých regionech přinesla jejich aplikace dobré výsledky, ale v jiných zůstaly metody vzdáleny modernímu pojetí, jako např. likvidace zeleně v centrálně-západní části, nebo betonová úprava posledních potoků v přirozeném stavu na severu, která probíhá ještě v současnosti.

Zemědělské vodohospodářské úpravy zůstávají stále na této první fázi entuziasmu. Jejich původní zájem se přesunul z pozemků přímo na vodní zdroje. Stejně jako jsme nikdy principiálně neodsoudili pozemkové úpravy, ale propagovali jejich racionální podobu, nestavíme se zásadně proti odvodnění a závlahám. Je to otázka politiky péče o vodní zdroje: neodvodňovat mokřadní zóny, ale jen zamokřené pozemky případ od případu, což je zásadní rozdíl. Dále neprovádět čerpání podzemní vody tam, kde hrozí snížení hladiny z důvodu její zranitelnosti.

„Malé vodní hospodářství“ musí být odděleno od „velkého“, které na jedné straně vysušuje bažiny a na druhé straně staví velké přehrady pod záminkou zmnožování vodních zdrojů, které ale ve skutečnosti zajišťují minimální průtoky z důvodu provozu hydroelektráren, a spotřeby vody velkých měst. Obnovme doslouženou drenáž na kvalitních pozemcích, aby mohly být mechanizačně využívány, ale považujme za neospravedlnitelné soustavně drenážovat údolní vlhké louky, které jsou přirozenou nasávací houbou pro potřebné zadržení vody. Je potřeba, aby vrchovinné rybníky zadržely vodu a umožnily závlahu několika hektarů polykultur s tím, že jen závlaha vymezených malých hospodářství je odůvodnitelná. Nicméně musí být dány limity soukromé iniciativě při stavbě těchto rybníků a vrtání studní k závlaze.

Nesourodost spočívá ve velkých programech odvodnění a závlah určených k posílení produkce, kterou se na druhé straně snažíme snížit, třeba takovými malými opatřeními jako „zmrazení“ půdy. Poskytnuté subvence až na úrovni departementů nesmí sloužit k podpoře takových scestných programů, jako např. vysušení západních bažin, které jsou nenahraditelným biologickým bohatstvím.

Je zcela nesmyslné prosazovat kultury náročné na vodu v oblastech s rizikovými suchými periodami. Jinak minimální průtoky nepostačí ke krytí deficitu a území se pokryje přehradami, jak se to stalo na jihozápadě. V hlubinných spodních vodách povodí Garonny-Adour je již pro závlahy odčerpáváno o 19 % nad přirozené doplňování, dalších 20 velkých přehrad je v tomto povodí projektováno.

Projektování musí předcházet striktní zonace území, aby se předcházelo zúrodňování jakékoli půdy za jakoukoli cenu pro jakoukoli kulturu, máme-li se vyhnout finančním omylům klasického typu: subvencování ovocných sadů (jabloní), subvence závlahového systému, subvence k likvidaci nadprodukce jablek, subvence na vytrhání jabloní…

Zdá se, že podobnost s naší jižní Moravou a jejími Novými Mlýny není nikterak náhodná…