VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Veronica: Pane ministře, vy jste už dávno před listopadem 1989 neopomněl v žádné své přednášce zopakovat, že nejprve je třeba změnit systém a potom je možno radikálně řešit otázky životního prostředí. Zdá se, že situace je o něco složitější, než se jevilo tehdy…

Josef Vavroušek: To jistě, ale základní diagnóza byla nepochybně správná. Bez zásadní změny politického systému nebylo možné řešit žádný klíčový problém. Jiná věc je ale toto konstatovat a druhá věc je nový systém zavést. Mě především nikdy nenapadlo, že bych se také já měl na tom osobně podílet. A teď jde o to nejenom systém změnit, ale co jiného zavést. A to by měl podle mě být pluralitní politický systém a sociálně a ekologicky orientované tržní hospodářství.

Veronica: K takovému pojetí je nutná konsistence vlády a těsná spolupráce resortů. O té však těžko můžeme mluvit a je obecně známo, že ani ministerstva životního prostředí příliš nespolupracují…

Josef Vavroušek: To záleží vždycky na lidech. Byl jsem si od začátku vědom toho, jak důležitá je koordinace a spolupráce. I když jsem věděl, že to přinese problémy, trval jsem na vzniku Federálního výboru pro životní prostředí jako kolektivního orgánu, který umožní zatáhnout republiky do hry. A dlouhou dobu se to dařilo - vedle hospodářské a finanční rady to byly jediné koordinační orgány, které se na federální úrovni scházely. Bohužel i sem se začaly promítat kompetenční spory a lidské neshody. V současné době není spolupráce dobrá, s tím souhlasím.

Veronica: Teď všichni jako na spásu čekají na daňový zákon. Ze signálů, které se dostávají na veřejnost, se zdá, že environmentální aspekty v něm hrají okrajovou úlohu…

Josef Vavroušek: Není tomu tak. I já osobně jsem se už dávno před listopadem zabýval tím, jaké daňové systémy ve světě existují, a z podobných zkušeností jsme teď sestavili jakousi maximalistickou verzi, kterou jsme se snažili a snažíme „propasírovat“ do daňových zákonů. Musím říct, že se z toho po těžkých diskusích s ministerstvem financí značnou část podařilo prosadit a ve všech federálních daních jsou aspekty životního prostředí zohledněny. Jestliže se to někde nepodařilo tak, jak jsme si představovali, stála v cestě obvykle nějaká technická překážka. Například tomu, aby daň z přidané hodnoty byla operativní daní a aby zároveň taxativně zvýhodňovala všechny ekologicky příznivé výrobky, brání relativně málo podrobný celní sazebník odvozený od evropského „harmonizovaného systému“, který neumožňuje odlišit jednotlivé druhy zboží. Některé věci byly zatím odloženy, než se dosáhne dohody v rámci Evropského společenství, a to bude ještě nějakou chvíli trvat. Například v Německu daňový systém zdaleka neobsahuje tolik environmentálních aspektů, jako u nás. Tím samozřejmě netvrdím, že jsme vyčerpali všechny možnosti. Mohu zcela konkrétně říct, kde jsou díry, kde se s tím dá něco dělat, ale odmítám tvrzení, že je to prohra. To prostě není pravda.

Veronica: Já mám velké obavy z toho, že v daňovém systému nebude prostor na to, abychom mohli dělat účinnou regionální ekologicky orientovanou politiku. Například v územích, která jsou z ekonomického hlediska marginální a přitom nesmírně hodnotná z hlediska biodiverzity nebo krajiny jako celku, hrozí sociální kolaps a další vysídlování v důsledku paušálně prováděné politiky „zmrazování“ zemědělské půdy. Tyto regiony mají k prosperitě nesmírně daleko a budou potřebovat stimulující a flexibilní daňový systém k tomu, aby hospodaření v nich bylo možné vůbec udržet.

Josef Vavroušek: To je pravda, ale to je záležitostí republikových daní, celého ekonomického systému a také vztahů mezi federálními a republikovými institucemi. Republikové orgány se někdy chovají podle systému „co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není“. Zpětná vazba mezi federálními a republikovými ministerstvy není dostatečná. V tom je zádrhel s psychologicky snadno vysvětlitelnou příčinou: „Já jsem jednou ministr, tak copak mně má nějaký jiný ministr do něčeho povídat!“ Ovšem to je nepochopení věci, protože federální vláda jako celek má smysl jenom tehdy, má-li v oblasti vymezené ústavou hierarchicky nadřazené postavení. Republiky mají samozřejmě konečné pravomoci všude tam, kde jim to určuje ústava - do toho jim federace nemá co povídat. Ale může to fungovat jen v případě, platí-li to i obráceně. Republikové instituce tuhle jednoduchou pravdu někdy odmítají uznat. Ale chyba je zřejmě i na úrovni federace - možná se chováme arogantně. Musíme se učit vzájemné toleranci.

Veronica: Chybí nám propracované alternativní scénáře k dosud extenzívnímu rozvoji řady odvětví, která výrazně zatěžují životní prostředí a na žádném z ekologických ministerstvech se na takových alternativách, pokud vím, nepracuje. Mýlím se?

Josef Vavroušek: Z toho se stalo politikum v tom smyslu, že řada ekonomických ministrů systematicky odmítá dělat věcnou strukturální hospodářskou politiku. Československo nemá koncepci v energetice, v metalurgii, nemá ji ve strojírenství, v chemii, nemá ani pořádnou zemědělskou politiku. To vyplývá z víry, že citlivé balancování makroekonomických nástrojů všechno vyřeší samo o sobě. Nevyřeší, příklady jiných zemí, třeba Japonska, to ukazují zřetelně. Federální výbor zatím nemá informačně ani kvalitou a množstvím lidí na to, aby dělal propracovanou ekologicky orientovanou koncepci ekonomiky, která by mohla být symetrická vůči tomu, co dělají hospodářské resorty. V rámci státního programu péče o životní prostředí se proto snažíme postupně pokrývat alespoň nejvýznamnější oblasti. Problémy nastávají, když se ekonomika nahrazuje politikou.

Veronica: Já si přesto myslím, že by bylo rozumnější vzdát se části úředníků třeba u Vás na FVŽP a dát ty peníze do mladého, byť nezkušeného týmu, který by v kontextu světového vývoje zpracovával koncepční podklady pro ekologickou politiku, která by mohla oponovat alespoň některým průmyslovým zájmovým skupinám.

Josef Vavroušek: Ale to se postupně děje. Program péče o životní prostředí obsahuje projekty, které zasahují do všech oblastí národního hospodářství. Ale vůbec není snadné získat mladé lidi do takového týmu. Většina těch schopných dává přednost vydělávání peněz.

Veronica: Mechanismus výběru a financování těchto projektů je však hodně těžkopádný.

Josef Vavroušek: Musíme se to všichni naučit. Není vůbec jednoduché vybrat například z 1200 projektů 200, jako tomu bylo v roce 1991, navíc když jsou projekty většinou zpracovány špatně! Ale tohle je jediný směr, který si dovedu představit. Jako bývalý strojní inženýr, který prošel spoustu fabrik, mám dosti jasnou představu o tom, co by se mělo s ekonomikou z pohledu životního prostředí udělat, a to je zhruba obsaženo v našem programu. Teď jde o to, ten projekt konkretizovat. Nestačí říci alternativní zdroje energie, ale musím vědět, jak na to půjdu, co s tím budu dělat. A o to se snažím.

Veronica: Pane ministře, jste na cestě do Oslavan, které patří v brněnském regionu k nejvíce znečištěným územím. Nyní se vedou velké polemiky nad záměrem přestavět dožívající elektrárnu na spalovnu průmyslových odpadů. V podtextu řady podobných investičních záměrů (z jihomoravského regionu například skládka toxických odpadů z galvanoven v oblasti těžby uranu u Rožínky) je patrná tendence umísťovat takové problémové provozy do již devastovaných území. Je to záměr?

Josef Vavroušek: Já myslím, že na to je jediná odpověď. Žádné nové provozy nesmějí škodit nad míru přípustnou na základě zákona - všude se musí respektovat kritická ekologická zátěž území. Takové provozy se pochopitelně nemohou stavět ve výjimečně cenných přírodních oblastech. Stejně tak by se neměly stavět ve vysoce poškozených oblastech, kde i malá kapka může znamenat přetečení a ekologickou katastrofu, ale k těm Oslavany naštěstí nepatří. Ovšem to teprve ukáže procedura „vyhodnocování vlivu na životní prostředí“ (EIA - Environmental Impact Assessment) předepsaná zákonem o životním prostředí pro všechny „ekologicky rizikové“ stavby, a mezi ty spalovna nebezpečných odpadů rozhodně patří.

Veronica: Je tady i problém psychologicko sociální.

Josef Vavroušek: Psychologický problém chápu, ale v tom smyslu se cítí všichni lidé v Čechách i na Slovensku stejně špatně. Já nyní dost často jezdím po republice, ale nenašel jsem místo, kde bych si mohl říct: „Tak tady je to s životním prostředím v pořádku.“ Od Vysokých Tater přes Slovenské rudohoří až po Šumavu jsem bez přehánění takové místo nenašel. Takže není žádný reálný důvod, proč by se občané Oslavanska měli cítit více ohroženi, než lidé z mnoha jiných koutů našeho státu. Ostatně EIA občanům zaručuje možnost účastnit se celého procesu vyhodnocování negativních ekologických důsledků spalovny na prostředí.

Veronica: Děkuji za rozhovor.

Otázky kladl Miroslav Kundrata