VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Není mnoho mladších lidí, kteří viděli v přírodě živého raka. Přitom nejen z odborných publikací, ale i z vyprávění pamětníků a dokonce z románů se můžeme ubezpečit, že raků bylo ve většině našich vod velmi mnoho. Sám to mohu potvrdit z povodí řeky Bečvy. V řece protékající Vsetínem byl rak pod každým větším kamenem a při lovu pomocí světla jsme v některých potocích nacházeli běžně pět raků na 1 m² dna. Na Valašsku se v letních měsících raci lovili a konzumovali jako pochutina. Kdyby byl lépe organizován export, jistě by zisk nebyl zcela zanedbatelný.

Již koncem minulého století však byl v Evropě zaregistrován tzv. račí mor a hromadné hynutí populací. Byl zavlečen z Ameriky a vyvolává jej plíseň Aphanomyces astaci, jejíž vlákna prorůstají račím pancířem a napadají vnitřní orgány. Poněvadž se jedná o zavlečeného parazita, nemají proti němu evropští raci vypěstovánu žádnou imunitu a hynou.

Nemoc se postupně šíří přímým stykem s nakaženým jedincem. Podle literatury došlo u nás k velkému hynutí raků již začátkem tohoto století, ale v povodí Bečvy byli raci postiženi až mnohem později. U Vsetína vyhynuli převážně v r. 1938; v r. 1940 jsme ještě raky lovili asi o 20 km výše proti proudu a v r. 1942 vyhynuli i v pramenné oblasti pod Javorníky. Vzhledem ke způsobu šíření nemoci se raci udrželi v potůčcích a malých nádržích, které jsou od hlavního toku víceméně odděleny - např. v nebeských rybnících, kde je spojení s tokem pouze za dešťů, či v potůčcích, které se za nízkých průtoků ztrácejí ve vlhké louce. Díky tomu raci u nás nevyhynuli zcela a byli a jsou nacházeni na řadě lokalit, někde resp. někdy dokonce ve značném množství.

Výskyt raků ovšem trvale ohrožují nebo zcela znemožňují i další faktory, hlavně znečišťování vod a nevhodná regulace. Ty zbavují raky nezbytných úkrytů. Velkým nepřítelem raků je také úhoř (i mník, méně jiné druhy ryb); bylo prokázáno, že po jeho vysazení, např. do rybníka, podstatně ubylo raků. Na rozdíl od račího moru je však v našich silách tyto vnější faktory řešit. Navíc se ukázalo, že raci jsou sice nároční na obsah kyslíku ve vodě, ale méně na některá specifická znečištění. Např. v řece Svitavě pod Letovicemi žijí raci přesto, že voda bývá zbarvena odpadními vodami z textilek. Raky jsem v letech 1982-85 příležitostně nacházel v Labi od Nymburka níže, hojní byli pod jezem v Brandýse n. L.

Rozšíření raků se u nás věnovala malá pozornost, a proto se hlavně na základě vlastních pozorování pokusím zhodnotit současnou situaci a perspektivy.

Na území naší republiky žije pět druhů raků:

Nejznámějším a stále nejrozšířenějším je původní rak říční. Měl a snad zase bude mít i určitý hospodářský význam. Celkovým vzhledem velmi podobný a také původní je rak kamenáč. Je značně menší (max. 10 cm bez klepet) a také vzácnější. Dává přednost menším méně úživným potokům, obzvláště lesním. Od nás je z poslední doby doloženě uváděn pouze ze dvou oblastí, ale domnívám se, že vzhledem k podobnosti je často zaměňován s rakem říčním.

Rak bahenní byl podle literatury dovezen do Podunají z Haliče v r. 1892 a pak byl vysazován i jinde, hlavně do rybníků. V některých ho nacházíme stále. V padesátých a začátkem šedesátých let jsem tyto raky ojediněle nacházel v dolním toku řeky Dyje, hojně pak v Moravě pod Dyjí (hraniční úsek). Při kyslíkových deficitech za cukrovarské kampaně vylézali půlí těla na břeh a v některých úsecích jimi byly břehy doslova lemovány (podobně se chová i rak říční). Pak jsem dlouho neměl možnost jejich výskyt sledovat, až v posledních letech jsem je zjistil v Dyji pod Novomlýnskými nádržemi. Díky podstatně zlepšené čistotě vody zřejmě vytáhli z dolní části povodí a zdá se, že se dost rozmnožili. Vlastí raka bahenního je i Balkán a naskýtá se otázka, zda v dolní Moravě nejsou tyto populace původní. Od prvých dvou ho snadno rozeznáme podle štíhlých klepet. Kvalita masa není taková jako u raka říčního a také pro malá klepeta nedosahuje větší konzumní obliby.

Na přelomu století byl do Evropy dovezen rak americký. Z výsadby v Německu se k nám asi dostal do Labe kolem Ústí n. L., kde byl v poslední době zjištěn. Více se o jeho výskytu zatím neví. Pro malou velikost a horší kvalitu masa nebude mít význam a rozhodně by neměl být v našich vodách rozšiřován.

Jako náhrada za ubývajícího raka říčního byl do Evropy importován další americký druh, rak signální. V roce 1980 byl vysazen v Čechách, pak i na Moravě. Je odolný vůči račímu moru a dorůstá konzumních velikostí. Je přizpůsobivější a také agresivnější než náš rak a více se rozmnožuje. Vedle toho, že do našich vod nepatří, plyne z jeho rozšiřování velké nebezpečí: vykazuje značkou imunitu vůči račímu moru a i zdánlivě zcela zdravá zvířata mohou být nositeli této parazitické plísně, pro naše raky zcela zhoubné. Proto jej např. v Německu nejen již nevysazují, ale snaží se jeho výskyt potlačit.

Rak říční je u nás v seznamu chráněných živočichů a rybářský řád zakazuje jeho lov ve všech vodách. Chránit raky musíme, ale zda všude a vždy, není tak jasné, když uvážíme místní periody jejich nadměrného rozmnožení a následný hromadný úhyn. Uvedu příklady, které jsem měl možnost sledovat. Raci se rozmnožili v řadě nově vybudovaných údolních nádrží (např. Opatovice, Landštejn, Křetínka, Domanín), obzvláště pak v Líšeňských nádržích u Brna. Raků zde bylo rok od roku více, ale stále se zmenšovala jejich velikost. Posléze se vůbec nenalezli raci konzumních velikostí, ale i za slunečných dnů se dalo nachytat vlastně libovolné množství např. na čerstvé ryby. Nakonec během jednoho roku však raci vymizeli (vyjma malý rybníček na začátku údolí). Jak je to v přírodě obvyklé, při nadměrném rozmnožení nějakého druhu se dostaví zeslabení, náchylnost k nemocem a následující úhyn. Proč vymizeli raci v Líšeňských nádržích, se nezjišťovalo, ale příčina byla asi podobná, jak uvedeno výše. I v dalších zmíněných nádržích ubylo raků po počáteční explozi, i když většinou nevymizeli zcela. Podobně v některých poříčních tůních na jižní Moravě.

Rozšíření raků se u nás v posledním období blíže nesledovalo. Uvádí se, že zjištění jejich přítomnosti je - vzhledem k noční aktivitě - obtížné. Kdo lovil raky, však potvrdí, že to vyžaduje jen určitý čas a zkušenosti. O výskytu raků svědčí již typické díry v jílovitých březích; není problém je ulovit na čerstvou návnadu (nejlépe ryby) pomocí hůlek či sítěk a nejlepším obdobím je červen až srpen. Noční lov pomocí světla by byl k vědeckým účelům jistě také povolen.

Na základě vlastních poznatků soudím, že se přinejmenším areál výskytu raků začíná rozšiřovat. Příčinou je jistě zlepšení kyslíkových poměrů a též snížení maximálních teplot vody hlavně v tocích pod hlubokými údolními nádržemi. Zjistil jsem např. raky v Jihlavě pod Mohelnem a ve Svratce pod Vírem. Vedle lokalit uvedených v předchozím odstavci jsem našel raky v několika potůčcích Českomoravské vysočiny, stále jsou na Boskovicku a dokonce přímo v katastru města Brna a jeho okolí. Znovu a stále hojněji se raci objevují v povodí Vsetínské Bečvy. Lokalit bych mohl jmenovat více, ne všechny slovní údaje jsem si však mohl potvrdit.

Co by - vedle nejdůležitějšího pokračujícího zlepšování kvality vod - vedlo k dalšímu rozšíření raků? V prvé řadě je nutné zmapovat výskyt raků na co nejšiřším území, se současným zjišťováním co největšího počtu životních faktorů. Statistické vyhodnocení nám pak ukáže, co je pro výskyt raků nejdůležitější. Do vytypovaných vhodných lokalit se pak vyplatí raky vysazovat. Taková zhodnocení u nás zatím chybí, dají se aplikovat některé poznatky např. z Bavorska. Rak říční se zdržuje na poměrně velmi malém prostoru a špatně se zabydluje na nových stanovištích. Nepomůže proto vysazovat jednotlivé kusy na delším úseku (pak třeba vůbec nenajdou partnera k rozmnožování, poněvadž vzdálenost ve které se raci pohybují se udává v rozsahu do 20 m), ale vždy větší počet na jednom místě a vysazování se musí opakovat. Při kontrolách zjišťujeme nejen počet, ale také velikostní či věkové složení populace, poměr mezi samci a samicemi a nezapomínáme na parazity. Nejdůležitější vlastnosti charakterizující zdravou račí populaci jsou známy.

Potíže budou se získáváním násadového materiálu. Umělé odchovy se většinou nedaří podle představ, jsou nákladné a rybáři, kteří je provozují, nemají dostatečné prostředky na krytí ztrát. Naskýtá se však možnost využít případné přemnožení populace k odchytu části raků a jejich přesazení do vhodných lokalit. Prospěje to i přemnožené populaci. Zvýšené pozornosti a péče si rozhodně naši raci zaslouží.