VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsem v minulém srpnu letěl do Bahrainu, poprvé jsem uviděl obrovský mrak černého dýmu. Bahrain prožíval nejstudenější zaznamenané léto. Západ slunce byl o hodinu dřív.

Výprava Greenpeace přijela do Perského zálivu pracovat: Vědecký program měl zhodnotit škody způsobené válkou na mořských a  suchozemských ekosystémech, měl vyčíslit obrovské škody zapříčiněné největším světovým rozlivem ropy (4-8 mil. barelů), změřit  znečištění ovzduší z požáru sedmi set naftových vrtů. Práce na studiu ovzduší, na níž jsem se podílel šest týdnů v Saudské Arábii a Kuvajtu, jsme prováděli s mobilní laboratoří. Věděli jsme však, že získané výsledky mohou být pouze dílčí.

V Kuvajtu jsme naftová pole navštívili třikrát. Pokaždé v jiné atmosféře. Za větru bylo vidět téměř měsíční, neživou, zraněnou krajinu. Jednoho odpoledne jsme však za bezvětří vstoupili do těžkého, hustého kouře, obklopujícího hořící vrty. Američané, specialisté, bezmocně konstatovali: „Nemůžeme pracovat. Nevidíme.“ Byla jedna hodina odpoledne, nesnesitelné vedro, slunce bylo vymazáno z oblohy, horko sálalo tak, že hořela i ropná jezera. Středem této apokalyptické krajiny vedla silnice, pás bezpečí zbavený min, jediný kus země, kde se dalo přežít bez rizika upálení či roztrhání na kusy. Při odběru vzorků vzduchu, půdy a rostlin byly pro nás zdrojem světla jen požáry. Oranžová zář se nám odrážela na čelech, ale bylo to světlo zlé, o nesmírné síle, přicházející z hlubin země. Po chvíli nám husté saze zbarvily vlasy, z očí tekly slzy - nic nemohlo upozornit lépe na sílu, jíž je příroda schopna. Uvědomili jsme si znovu, že my, lidé, jsme součástí přírody, kterou neovládáme. Vraceli jsme se do města mlčky, vyčerpaní, otřeseni, s vědomím neskutečného zážitku.

Když byly koncem minulého února zapáleny ohně, většina odborníků se domnívala, že lidskému zdraví mohou uškodit především látky obsažené ve vzduchu, látky již známé, zejména oxid siřičitý a vysoký obsah sazí ve vzduchu: látky, které byly příčinou mnoha úmrtí při smogovém kolapsu Londýna v padesátých letech. Bylo proto překvapivé, že obsahy oxidu siřičitého ve vzduchu jsou mnohem nižší, než jsme očekávali. Nejlepším vysvětlením je snad (přes vysoký obsah síry právě v kuvajtské ropě) fakt, že kouř z ohňů stoupal vlivem vysoké teploty vzhůru velmi rychle a mnohé z ohňů v blízkosti města byly koncem září již uhašeny.

Kromě oxidu siřičitého však byly ve vzduchu další látky, zejména různé těžké kovy a polyaromatické uhlovodíky, velmi karcinogenní. Měřit jejich koncentraci v atmosféře je velmi obtížné, znalost dlouhodobých účinků na živé organismy je velmi omezená. Svým způsobem se stal Kuvajt krutým pokusem, právě jako kdysi Hirošima a Nagasaki. Kuvajtská vláda bohužel, zdá se, nepovažuje tyto otázky za nejdůležitější a nepodniká téměř nic pro systematické sledování zdraví své populace. Údaje, které získalo ministerstvo ochrany životního prostředí, byly cenzurovány, pracovní kuvajtská skupina byla vládou zakázána.

V současné době je nejisté, zda se někdy dozvíme, jestli kouř vyvolal vzestup úmrtnosti, zda přímo nezvýšil dýchací potíže. Kolega výzkumník Yousaf Abdal mi řekl: „Snaží se předstírat, že se všechno vrátilo do původního stavu.“

Kdo měl a neměl pravdu. Kdo vyhrál a kdo prohrál? Na jaře v Kuvajtu poušť obvykle rozkvétá kobercem květů, který na krátký čas překryje písek. V posledním jaru poušť nekvetla.

Nollan Fell se zúčastnil jako odborník na životní prostředí práce týmu Greenpeace lnternational v Perském zálivu. Tento článek zpracoval mimo své pracovní úkoly.

Překlad Jiřího Úlehly, redakčně upraveno