Čtení na tyto dny

Pobřeží

Slunce již hvězdy noční
roztříští v příboji
Noc stáhla se pryč chvatně
se všemi závoji
Bílá břicha ryb svítí
mrtvá jak touha má
rybářkám do jejich sítí
jen nechtíc
veplouvá…

(František Schildberger) 

 

Doporučujeme ke čtení

Pralesy Zakarpatí

Tomáš Koutecký, č. 4/2018, s. 5-9, pro předplatitele

Příroda Ukrajinských Karpat a její ochrana

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 5-11, pro předplatitele

Poloniny a pastevectví

Václav Štěpánek, č. 4/2018, s. 18-21, pro předplatitele

Jak vesnice k městu Brnu přirůstaly

Jan Lacina, č. 4/2018, s. 39

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Zpráva o ekofeminismu


Hana Librová, č. 3/1992, str. 18-19

V posledních letech k nám přijíždějí západoevropské feministky v roli misionářek. Jsou znepokojeny tím, že české ženy a dívky jsou vůči jejich učení, organizaci a aktivitám nepochopitelně imunní.

Musím se přiznat, že sdílím netečnost českých žen vůči tomuto osvobozovacímu hnutí. Skepsi vůči feminismu však odkládám, jde-li o jeho zvláštní variantu, totiž o ekofeminismus. Tomuto myšlenkovému směru a hnutí je věnováno celé letošní první číslo časopisu The Ecologist (Vol. 21, No 1-2). Najdeme tu texty ženských autorek, které jsou známé i z jiných souvislostí a z jiných ekologických časopisů - Val Plumwood, Pam Simmons, Vandana Shiva. Velký prostor, který věnuje redakční kruh slavného časopisu tomuto tématu, svědčí o významu, který má ekofeminismus v mnoha zemích západní Evropy. Jinak je tomu u nás. Ví-li se toho málo o feminismu, pak o ekofeminismu se neví téměř nic.

Co tedy je ekofeminismus? Je to hnutí a myšlenkový směr, spojující myšlenky feminismu a ochrany přírody. Navazuje na staré přesvědčení průkopnic žijících v 18. a 19. století o ponížení a útlaku ze strany mužů a doplňuje je paralelou útisku, který zažívá příroda. Příroda je ve vidění ekofeminismu spolutrpitelkou žen. (Našinec ze „zeleného tábora“, který zná neštěstí bezbranné přírody, neodolá, aby nepodotknul, že rozhořčené ekofeministky v této paralele svůj úděl přece jen dramatizují.) Společným jmenovatelem útlaku žen a přírody je mužská nadvláda a arogance.

Ekofeminismus je, důsledně vzato, jakousi kacířskou sektou feminismu. Klasickým feministkám jde totiž o to vyrovnat se mužům v oblastech, z nichž byly doposud vytlačovány - ze sféry politiky, vědy, z profesionálních pozic.

Když však pomyslíme na to, že to byl právě tento muži vytvořený svět, který zplodil riskantní civilizaci bezohledně přetvářející a utlačující živou přírodu, vidíme, že snaha přiřadit se k této „vykořisťující mužské elitě“ je z hlediska ekologických zájmů pomýlená.

Ekofeminismus tedy nemůže stavět na ortodoxním feminismu. Vychází z tzv. feminismu kulturního či radikálního. Ten neusiluje o proniknutí žen do dosavadního mužského hájemství, ale o prosazení kultury nové, založené na zvláštních ženských vlastnostech - altruismu, mírnosti, schopnosti vcítění. Pro radikální feministky jsou charakteristické slogany: „Budoucnost je ženská“, „Adam byl hrubý náčrt, Eva je lepší kopie“.

Ekofeminismus neměl při „zeleném“ modifikování tohoto typu feminismu velkou práci. Principy kulturního feminismu lze docela dobře ekologicky přeformulovat: Je to právě mužský svět jednostranné racionality, svět navenek zaměřené práce, soutěže, agresivity a rychlosti, který hrozí zničit tuto planetu. Pasívnější a citovější ženská kultura, vycházející z blízkosti přírodě, schopná soucitu a pokory, dává naději na odstranění lidského nepřátelství vůči Zemi.

Ekofeministky radikální orientace však neřeší základní potíž: jak mohou, jako nositelky oněch mírných vlastností, připravit arogantní a soutěživé muže o jejich nadvládu? Řešení snad nachází Val Plumwood v článku „Feminism and Ecofeminism. Beyond the Dualistic Assumptions of Women, Men and Nature“ (The Ecologist, Vol. 22, No. 1, 1992, p. 8-13). Formuluje názor, že není třeba střetu mezi pohlavími, že je naopak třeba zmírnit dosavadní dualismus ženského a mužského přístupu ke světu a také dosavadní myšlení v dimenzích „vyšší - nižší“, a to jak ve vztahu mezi oběma pohlavími, tak ve vztahu člověka a přírody. V mé (HL) interpretaci: žena by přestala být osůbkou věčně zabranou jenom do citových a oděvních problémů. Vzděláním by překročila bludný kruh osobních starostí o malém poloměru. Nejde o nic převratného: takovou ženskou kulturní tradici Evropa má, jakkoli je dnes zapomenutá.

Nemenší přerod by čekal na muže: své fyzické síly a mužské odhodlání by namířili jinam než ke konstrukci a ovládání těžkých a rychlých strojů, přijali by „ženské“ zacílení k altruismu a lásce. Takové mužské typy „ženského“ nasměrování přece již známe. Necháme-li stranou rytířský ideál starých příběhů nebo hodiny pohádek a kovbojek, co jiného jsou mužští příslušníci Green Peace nebo radikálové Earth First? Koneckonců, není třeba jít tak daleko, stačí pozorovat Mojmíra Vlašína, jak na svahu odchytává, proměřuje a potom zpátky do trávy vypouští čolka karpatského.

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu