VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Systém ekologické stability byl inspirován, domyšlen a uveden v život v dobách, kdy stát odmítal jakékoliv komplexnější regulativy svého špatného hospodaření v krajině a kdy pojem krajinný plán vzbuzoval děs v nejvyšších řídících orgánech. Pro složky územního plánování, které si osobovaly právo na rozhodování o věcech územního rozvoje, byl lépe uchopitelný a stravitelný. Politikům skutečnost, že se „zapojíme“ do evropského systému, nevadila, spíše naopak; dodávalo to zdání kulturnosti jejich počínání. Biologové a krajináři byli spokojeni; když už nemohli rozhodovat o území ze stejných pozic jako hospodářská odvětví, měli alespoň možnost vymezit v něm plochy kvalitní přírody a požadovat jejich uchování nebo doplnění v zájmu fungování systému.

Etablující se obor územních systémů ekologické stability (ÚSES), u jehož zrodu stáli odborníci všech možných profesí, zavedl společný jazyk, názvosloví a zkratky, takže už jen básníci dnes mohou chodit alejemi, ostatní, zejména pravověrní, chodí v sousedství interakčních prvků nebo biokoridorů. V polistopadových dnech obor zbytněl přízní nejvyšších orgánů, precizoval většinu navržených praktických zásad do polohy budoucího vědního oboru a stal se z něho pojem, kterým se dnes ohání kdekdo. A tak lze např. slyšet staronové projektanty, jak při projednávání nových pozemkových úprav informují privatizující se rolníky, že jim z jejich pracně znovunabyté půdy bude odebráno 2-4 % půdy, aby se v katastru mohl „založit“ ÚSES.

Až potud je to místy k zasmání, ale vcelku v pořádku. To, že ÚSES dostane módní kabátek sice hrozí, ale asi k tomu nedojde pro velké množství jeho standardních rysů. Podstatnější hrozbu vidím v tom, že bude zaměňován s něčím, co v horní úrovni problémů snílkové jako např. Blattný nebo Šmarda nazývali biologickým plánem a co se nazývá dobré hospodaření v krajině v té úrovni, která má nejblíže k hroudě.

Otázku krajinného plánu ponechme stranou (jistě nebude zapomenut a v nějaké podobě ho v úrovni regionu budou řídící orgány potřebovat) a věnujme pozornost té úrovni blíže k hroudě. V této úrovni začíná mít potřeba komplexnějšího názoru na krajinu konkrétní rozsah a adresné hranice: katastr obce. V krajině tohoto katastru stále ještě probíhají negativní procesy jako důsledek špatného hospodaření v minulých 40 letech, v krajině tohoto katastru začíná hospodařit větší nebo menší počet soukromých rolníků způsobem, který z různých důvodů, především však pro nedostatek prostředků všeho druhu, bude mít daleko k ekologické a estetické ohleduplnosti a v krajině tohoto katastru co nevidět vybuchne ohňostroj nápadů od soukromých jatek po hotýlek s „Zimmer frei“ na krajinářsky nejatraktivnějších místech.

Tyto problémy jsou více nebo méně závažné a vyskytují se všude nebo místně. Jedním z hlavních, obecně se vyskytujících a potřebných tedy rovněž systematického řešení, je špatné hospodaření s vodou v krajině a s tím související potřeba protierozní ochrany.

V návrzích ÚSES v úrovni katastru, který jsem viděla, mezi potřebou protierozní ochrany a řešením ÚSES nebylo pojítko. Jako by jedno a druhé mohlo existovat nezávisle na sobě. Jako by průleh nebo mez v erozně ohroženém místě nebyl příležitostí pro systém a jako by navrácení louky do potoční nivy nemělo nic společného s kvalitou biokoridoru. Jako by se celý komplex prací, aby krajina se stala znovu všestranně a trvale funkční, esteticky a ekologicky vyvážená, zúžil na to, že je v ní vymezeno místo, kde roste koniklec, a že se hledá spojení tohoto místa s jiným podobných kvalit.

Je samozřejmě pohodlnější vyhledat ten koniklec než po 40 letech devastace navrhnout způsob nebo cestu k nápravě, ale obávám se, že biologickou frontu nikdo nezbaví povinnosti se k věci nápravy vyjádřit a podat tak pomocnou ruku lidem, na jejichž bedra padá stále větší odpovědnost za rozvoj obce.

S ohledem na tyto lidi navrhuji také uvážit, je-li vhodné aby „hantýrka“ oboru postihovala návrhy ÚSES až do úrovně katastrálního území. Exaktní terminologie tu podle mého mínění ztrácí smysl; v katastru jde o aleje, břehové porosty apod. Snad by stačilo vymezit tu koncovky systému regionálního jako něco nadřazeného kvalitě běžné přírody území a dál nazývat věci pravými jmény.

Návrh - a to je další věc - by neměl spočívat v tom, že existujícím prvkům je přisouzena nějaká role v systému a že je systém doplněn do celistvosti, ale také (a především) v tom, že je stanoveno, jakých opatření je třeba, aby jeho příroda zůstala nebo se vyvíjela k žádoucímu optimu.

Jestliže dnes panuje představa, že podle metodiky ÚSES jakýkoliv projektant vyprodukuje krajinu, jejíž realizace bude mít parametry krajiny barokní, je to představa mylná. Dokonalost naší barokní krajiny v estetickém, ekologickém a ekonomickém smyslu byla dána souhrou kvalitního obhospodařování s vyvinutým citem osvíceného feudála pro přírodu, její bohatost a krásu. Dnes, bohužel, takovou krajinu nemáme a cit pro ni, zejména v technických složkách, chybí úplně.

Proto se domnívám, že metodika ÚSES musí být rozšířena: v první fázi o zásady řešení těchto vzájemně souvisejících problémů:

- zásady ochrany proti vodní a větrné erozi,
- zásady ochrany půdy vůbec,
- zásady kvalitního hospodaření s vodou v krajině v zájmu jejího uchování v území a tak zlepšení všeho, co s tím souvisí.