VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Reaguji na článek Davida Částka (Veronica 4/91) a na inspirativní III. konferenci o bioetice, pořádanou ve dnech v srpnu 1991 newyorským „The Hastings Centre“ v Praze. Zmíněná instituce sdružuje americké filosofy, kteří se zabývají filosofickými a etickými aspekty současné ekologie. Její členové sdílejí obavu, že ekonomické prostředky na řešení globální ekologické krize lze získat pouze tlakem státu na ty instituce, které v tržním hospodářství získávají značné finanční a jiné prostředky a zdají se být jediným reálným zdrojem tzv. ekologických investic. Zásah státu do liberální ekonomiky by však mohl ohrozit demokratické systémy a uvrhnout společnost do tenat totalitního režimu.

Jako úvod do diskuse o daném problému můžeme použít příklad tzv. „tragédie družstevníků“ (The Tragedy of Commons): Řekněme, že se deset farmářů sdruží při společném užívání pastvin. Každý z nich považuje za „racionální“ pást co největší počet svých krav. Stáda ohrozí reprodukci úživné hodnoty pastvin, jejich schopnost uživit všechen dobytek je ohrožen a výdělky farmářů poklesnou. Tuto modelovou situaci je možno použít při posuzování řady způsobů hospodaření se zdroji.

V (naší) současné ekonomice se těší značné popularitě představa, že důsledky uvedeného přístupu ke zdrojům je možné korigovat pomocí technicko-ekonomického růstu, zvýšenou produktivitou přírody a současnou snahou o snižování rozsahu destrukce její ekologické struktury (například pomocí tzv. ekodesignu, alternativním zemědělstvím, recyklováním, jinými ekologicky příznivými technologiemi).

Existuje také představa, že regionální, státní nebo nadnárodní instituce (EHS apod.) musí přinutit „jednotlivce“ (občany i právnické osoby), aby se přizpůsobili mezím růstu. Tento názor je v liberálních demokraciích málo oblíben, promítá se však do řady právních ustanovení (např. do různých ekotoxikologických norem apod.). Přes výhrady k takovému postupu je zřejmé, že ekonomická činnost neomezovaná zákony není schopna vyvodit z „tragédie družstevníků“ důsledky.

Nabízí se třetí přístup, který vychází z předpokladu, že každý jednotlivec (včetně kompetentních „vůdců“) změní své nazírání na přírodu a její zdroje. Zde se spoléhá na tzv. „lidský faktor“, který by měl zajistit „únosnost“ lidské společnosti jako součásti ekosystému naší Země. Toto pojetí je obvykle prezentováno jako „etické“ či „filosofické“. Protože právě v něm lze vidět perspektivu lidstva, měli bychom se na ně podívat podrobněji. Výrazným prvkem přístupů, které vycházejí z této koncepce „ekologicky únosné společnosti“, je její antropocentrismus: o tom, co Země je nebo není schopna „unést“ pro nás i pro naše potomky, má rozhodnout člověk. Pozorování a hodnocení ekologických změn je proto posuzováno výhradně z hlediska potřeb člověka, zejména jeho zdraví. Příroda je nazírána jako zdroj pro uspokojování lidských potřeb. Problém je ovšem v tom, že „potřeby člověka“ jsou v rozporu s potřebami jiných živých bytostí (biologických druhů). Ekosystém Země se pod tlakem potřeb lidské populace a jejího růstu nezvratně mění, navzdory tomu, že zde nejsme sami a přestože ke svému životu nutně potřebujeme existenci jiných biologických druhů, kteří produkují kyslík, absorbují dusík atd. V zachování těchto funkcí přírody právě spočívá právo příštích generací. Pro tento ryze funkcionalistický přístup je například charakteristický názor, že decimovaný tropický prales je třeba zachránit jako zdroj poznatků a látek, využitelných ve farmacii, zemědělství i jinde, tedy jako banku genetických informací. Ty údajně představují podstatu živé přírody a spása se hledá ve využití genetických informací při konstrukci biotechnologických postupů, které by umožnily kompenzovat nenávratné mizení druhové pestrosti.

Mezi tyto „funkcionalistické“ koncepce je také možné zařadit tzv. systémově-kybernetické pohledy. Ty vnášejí do tradice představ o liniovém řetězení příčin změn přírody prvek vzájemné propletenosti zpětných vazeb (původce změny vždy pocítí důsledky svého počínání, které se k němu vrátí jinou, nečekanou cestou). Přes tento přínos však i v jejich rámci zůstává člověk „pánem“ přírody, který má určovat její užitečnost a funkčnost. Systémové představy vrcholí například v tzv. „syntetickém“ zemědělství: Bez mikrobů lze chovat mikrobiálně sterilní prasata a jiná užitková zvířata bez nutnosti je očkovat, dávkovat antibiotika atp. Tento funkční model „únosné“ lidské společnosti vyúsťuje opět do technokratickomanipulačních představ o „únosných“ technologiích, založených na možnosti kontrolovat a manipulovat průběh přírodních procesů, poznaných experimentální přírodovědou.

Chceme-li se vyhnout bludným kruhům technických manipulací přírody, musíme hledat zcela jiné, partnerské pojetí „únosné“ lidské společnosti. To, na rozdíl od výše uvedeného přístupu, není antropocentrické: vychází z představy, že příroda je sama o sobě svébytnou hodnotou, nezávisle na potřebách a nazírání člověka na její existenci. Člověk si může v přírodě zaujímat „mimořádnou“ pozici, může mu to však být k užitku pouze tehdy, bude-li respektovat ostatní živé bytosti jako své partnery, protože s nimi sdílí Zemi jako svůj domov. Při takovém přístupu se cílem člověka nestává ochrana přírody kvůli člověku, nýbrž kvůli celé „mimolidské“ přírodě - všem živým bytostem. Tento pohled není funkcionalistický, vychází z uznání práva na život obecně, nikoli pouze pro člověka. Přírodní zdroje jsou nazírány jako podmínka důstojného života všech živých bytostí, „pokrok“ ve využití zdrojů nabývá zcela jiného smyslu. Příroda je chápána jako neustále se měnící systém vývojových možností vzájemně propojených bytostí - partnerů.

Takový způsob nazírání znamená zásadní zlom v myšlenkových tradicích evropské vědy a kultury. Představa, že člověk by měl vnášet řád do neuspořádaného chaosu přírodních sil, vtělená do pojmů „monitoring“, „ekologický management“ atd. je nahrazena důrazem na princip spontánnosti, „seberegulace“ vývoje přírody namísto snahy o jeho „řízení“ člověkem. Snaha o „souhru“ s přírodou je podmíněna opuštěním snahy o technickou manipulaci a přijetím faktu vlastní vývojové logiky, nezávisle na člověku a jeho vůli. Tento myšlenkový krok našel svůj výraz v „přírodě blízkém“, „organickém“, „ekologickém“ či „biodynamickém“ zemědělství a lesnictví, v jehož rámci se lidská činnost chápe jako podpora samovolně probíhajících přírodních procesů.

Ve světle těchto úvah je třeba se hluboce zamyslet nad významem pojmu „ekologie“. Teoreticky vzdělaný ekolog trne, když vidí, že mnozí zaměňují ekologii za ochranu jednotlivých biologických druhů (zejména člověka), ze které vymizela snaha o ochranu složitých sítí vazeb v ekosystémech a krajinných celcích. Snaha o „ochranu životního prostředí člověka“ opomíjí fakt, že vedle populačního růstu lidstva existuje také další mezní činitel vývoje lidského druhu. Tím je značně rozšířený „manažerský“ pohled na ekologickou problematiku, který vychází z předpokladu, že je možné dosáhnout přerozdělování zdrojů ve prospěch účinné ochrany přírody. Ta v demokratických systémech zůstane ještě dlouho doménou spíše nevládních institucí, které nebudou schopny přivodit zásadní obrat pravidel rozdělování zdrojů. Priority současné politické reprezentace v Československu jsou toho zřetelným příkladem. Přijetí takových politických opatření, která by byla úměrná současnému stupni devastace přírody, je vzhledem k jejich možnému dopadu na vývoj spotřeby málo pravděpodobné.

Jejich předpokladem by byl obrat v myšlení o přírodě. Komenský kdysi odmítl racionalistický obraz světa René Descarta. Tušil, že svět není možné poznat pouze jeho umělým rozčleněním na částice propojené pouze mechanickými vztahy. Jasnozřivě vytušil existenci takových souvislostí pohybu kosmického celku, které se vymykají analýze specialistů, a byl proto oprávněně skeptický vůči tomu pohledu na svět, který dnes nazýváme „profesionální deformací“ čili „fachidiotstvím“. Právě jednostrannost specializovaných pohledů mnoha lidem brání akceptovat partnerský pohled na živou přírodu, a je proto překážkou takovému rozdělování zdrojů, které by vycházelo ze zájmu společenského celku na zachování svébytných hodnot přírody.