VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Od samého počátku potřeboval vlastník lesa zaměstnance, aby získával a hájil užitky z tohoto majetku. Jako zástupci ve výkonu vlastnického práva působili lovčí, což byl důležitý úřad, lesní (hajní), reprezentující buď velmi důležitou, anebo naopak sluhovskou funkci. Majitel potřeboval také lovce, střelce, sokolníky, psáře, ohaře, holoty, vlkovyjce, bobrovníky, včelaře atd., poněvadž myslivecké zájmy byly velmi dlouho nadřazeny hospodaření. Kromě lovčích hráli později významnou roli polesní (Waldbereiter) a jen hrstka privilegovaných měřičů lesů, měřících lesy při kolonizaci, prodeji, sestavování urbářů atd.

V 16. a 17. století se vylepšovala a vyhraňovala lesní administrativa, a to nejdříve v královských, horních a církevních lesích. Došlo k rozlišení myslivce a lesního a nejprve na komorních panstvích se objevili (vrchní) lesmistři. Dále byli připomínáni lesní písaři, oborníci, bažantníci, mládenci, hlídači a sluhové. Povinnosti, působnost a podřízenost obsahovaly panské hospodářské instrukce. Byl taky nejvyšší čas, neboť potřeba dřeva šlechtickými provozy ve vlastní režii byla obrovská. Zmiňované kategorie personálu neměly vzdělání a ani nemohly mít, neboť dosud nebylo skutečné lesní hospodářství. Až do 18. století se výnos lesů zúčastnil na celkovém výnosu panství maximálně 10 %. Malému zisku odpovídala mj. i malá péče.

Myslivci pečovali o les, zvěř, ptactvo, hranice, zabraňovali požárům, vybírali dříví pro panské provozy, registrovali jeho prodej, dohlíželi na tenata a sklizeň sena a otavy z pasek, pobíjeli „škodnou“, odváděli kůže, ale pečovali i o rybníky, louky a potoky. K zajištění lepšího výkonu služby byly mezi ně rozdělovány pokuty. Mladí adepti - sedláci osvobození od robotních povinností, synové myslivců, dřevorubci a místní zemědělci - se vyučili, jak je nám známo od 16. století a povinně od 2. poloviny 18. století, u zkušeného myslivce. Šestnáctiletý mladík byl nejprve psovodem, musel umět troubit, rozeznávat stopy zvěře („stopoznalství“), střílet, stavět plachty, sítě, železa a tlučky. Znal rušení zvěře, ale i oblíbené myslivecké příhody a průpovídky. Pak byl mysliveckým mládencem a po 3 letech sám řídil hon na jelena. Poté obdržel velmi ozdobný diplom s podpisy zkušených myslivců a byl slavnostně ozbrojen. Vyučenci zpravidla odcházeli na zkušenou do okolních zemí. Myslivci byli často označováni za tajnůstkáře, samotáře až čarodějníky, a tak je instrukce vedle výčtu pracovních povinností nabádaly k řádnému a křesťanskému životu. Jejich povolání se dědilo z otce na syna v obdivuhodně dlouhých generačních řadách.

Zatímco do 1. poloviny 18. století byl lesní personál omezován ve své pravomoci vrchními úředníky - hejtmany a purkrabími, ve 2. polovině 18. století se prosadily kompetence vedoucích lesníků, lesmistrů, nadlesních či polesných, přibyli i lesní kontroloři, adjunkti a personál se postupně jasně rozlišil na správní (hospodařící) a ochranný (výkonný). Lesnictví leckterých velkostatků mělo značnou autonomii, takže skutečně velká dominia (liechtensteinská, schwarzenberská, fürstenberská, kinská aj.) zřizovala i několik samostatných lesních úřadů, kdy počet veškerého personálu málokdy přesahoval 4-5 osob. Nad nimi bylo ústřední ředitelství, sídlící někdy i v cizině, a pod nimi revíry, složené z hájenství. Velkou roli dosud hrály instrukce. Státní správa nařídíla po r. 1773 imatrikulaci hospodářských úředníků (lesmistři, pojezdní, písaři) při Vlastenecko-hospodářské společnosti a krajské úřady vybíraly nejschopnější examinátory. Na Moravě a ve Slezsku zavedl r. 1844 H. C. Weeber zkoušky pro lesnický dorost.

Dále od počátku 70. let 18. století vznikaly mistrovské školy (Horní Blatná u Chomutova, Zlatá Koruna, Lednice, Nové Hrady, Plasy, Křivoklát, Mikulov, Klášterní Hradisko u Olomouce, Dačice atd.), ale bez podpory většinou záhy zanikaly. Lesnickou vědu přednášeli hospodářským úředníkům na pražské univerzitě, posléze na tamější polytechnice a některých hospodářských školách. Soustavnou pozornost věnovala dorostu jen některá velká panství. A mnoho posluchačů z českých zemí odcházelo studovat do Mariabrunnu (od r. 1813), na vídeňskou lesnickou fakultu (od r. 1875) a zahraniční školy (Jena, Halle, Frankfurt, Ilsenburg atd.). Významnou roli sehrály od 50. let 19. století školy v Úsově a Bělé pod Bezdězem. Ta byla r. 1904 přeložena do Zákup a úsovská r. 1867 do Sovince a r. 1896 do Hranic. Od r. 1885 se lesnická výuka konala i v Písku, Jemnici, Českých Budějovicích, Chebu, Příbrami aj.

Pouze vyučené lesníky mnohý velkostatkář ve 2. polovině 19. století vyměňoval za odborníky s řádným či vysokoškolským vzděláním. A vybíral si skutečně ty nejlepší. Ke konci 19. a počátkem 20. století bývali lesmistři často pověřováni i správou celého velkostatku. V ústředním ředitelství byli (vrchní) lesní radové, lesmistři či ředitelé, jednotlivá oddělení (provozní, kontrolní, zařizovací aj.) vedli většinou lesmistři. Revírníci a hajní byli rovněž postupně nahrazováni vzdělanými pracovníky s možností složit odbornou zkoušku.

Vláda, vědoma si bouřlivého rozvoje kapitalistické společnosti a lesnictví, si podle nařízení č. 63/1850 a § 22 patentu č. 250/1852 ř. z. vyhradila právo stanovit rozsah odborné způsobilosti samostatných lesních hospodářů, nemající v jiných odvětvích obdoby, kterou dále precizovala nařízeními z l. 1889 a 1903. Státní zkoušku mohli u zemského úřadu vykonat absolventi lesnického odboru vídeňské Vysoké školy zemědělské, lesnických škol v Bělé a Sovinci, ale i gymnázií a reálek po předepsané lesnické praxi, odstupňované podle lesnického vzdělání. Byli od ní osvobozeni zájemci s vykonanou zkouškou pro státní lesní technickou službu (ministeriálka - 1907) nebo pro lesní technickou službu u orgánů politické správy (1913). Takoví odborníci mohli působit rovněž jako znalci. Lesní personál měl řádně plnit povinnosti podle zákonů a ve službě byl považován za ozbrojenou veřejnou stráž (vykázání z lesa, zabavení nástrojů a plodin, zatčení a stíhání podezřelých osob). Vedoucí hospodář s nižší kvalifikací byl pod dohledem cizího kvalifikovaného lesníka.

Důležitá byla i přísaha, známá již z 13. století a později z panských hospodářských instrukcí, tzn. braní Boha za svědka pravdomluvnosti, čímž byl zároveň vykonán při slavnostní příležitosti morální a sankční nátlak na přísahajícího. Podle § 52-58 patentu č. 250/1852 ř. z. přísahal všechen lesní personál, v soukromých službách pak na žádost majitele. Dělo se tak u příslušného okresního politického úřadu, který o tom vydal certifikát. Podle nařízení z r. 1857 měly být vzaty do přísahy pouze „zachovalé osoby“ v lesní a myslivecké službě buď s nižší státní zkouškou pro lesní ochrannou technickou službu, nebo které dosáhly věku 20 let, bez fyzických, psychických a mravních závad.

Zemské zákony rovněž určily minimální výměry lesů, v nichž bylo povinné ustanovit samostatné lesní hospodáře (a nižší personál): Čechy (r. 1911) - 700 (a 120-350 ha), Morava (r. 1873) - 575, případně 288 ha (a 115-345 ha), Slezsko (r. 1907) - 500 ha (a podle volné úvahy).

Je jasné, že počty zkoušených a přísežných zaměstnanců utěšeně vzrůstaly. Motivace ke zkouškám byla dána vysokým platem a sociálním pojištěním a dále byla posílena možností ztráty zaměstnání. Za poznamenání rovněž stojí pracovníci státního dozoru nad lesy. Nebylo jich sice mnoho, ale svou práci systematicky vykonávali po r. 1784. Byli řazeni do zvláštních funkcí, podmíněných zkouškami, a jen do r. 1913 se řídili 17 říšskými a 7 zemskými speciálními zákonnými předpisy, což bezesporu nebylo projevem řehtajícího šimla starého Rakouska, ale snahy po dokonalé kontrole a pochopení mimořádné úlohy lesního hospodářství pro společnost.

Stavovsky a profesně se nejdříve organizovali zřízenci. Jednoty vyvíjely i vzdělávací činnost, stejně jako časopisy, Vlastenecko-hospodářské společnosti, nahrazené později Zemědělskými radami, celozemské a regionální spolky, byly pořádány vycházky do lesů atd.

Podle platů a výše naturálií úředníků, podúředníků a zřízenců za 1. republiky, a konec konců i tzv. protektorátu, lze snadno usuzovat, jakou hodnotu mělo vzdělání a jaké se těšili prestiži.

Jemnická škola byla r. 1920 přenesena do Hranic. Hranická, písecká a zákupská škola byla po r. 1922 státní vyšší školou lesnickou. Novým typem byly hájenské školy (Nasavrky, Jemnice, Domažlice, Cheb) a lesnické fakulty po r. 1919 (Praha, Brno). Podle předpisu č.132/1931 Sb. z. a n. skládali vysokoškoláci při správě Státních lesů a lesotechnické službě hrazení bystřin tzv. ministeriální zkoušku a podobnou pak i pracovníci lesnického výzkumu. Rovněž státnímu dozoru nad lesy přibyly mnohé nové úkoly nejen v souvislosti s pozemkovou reformou.

Za protektorátu musely mít všechny lesy odborného lesního hospodáře. Okupanti uzavřeli vysoké školy a zlikvidovali i školu v Jemnici a Hranicích.

Za socialismu se naposledy setkáváme se zákonem o přísežných hajných z r. 1949. Horší však bylo, že často svévolná kádrová politika a mnohé mzdové předpisy opomenuly základní atributy způsobilosti - nejvyšší dosažitelné vzdělání, délku praxe, speciální vědomosti a schopnosti, morální kvality atd. Mnozí odborníci byli vyměněni za politicky ‚vyspělé‘, zasloužilé, spolehlivé a socialismu oddané osoby. Dělničtí ředitelé, THP bez předepsaného vzdělání byli oprávněni řídit složitý systém lesního hospodářství a vést značné rozlohy lesů. Zkouška pro samostatné lesní hospodáře byla zrušena r. 1972 po halasném rozruchu těch, co ji neměli, a stejně pozbyla svou váhu. Ba co víc, do r. 1972 se na lesnických fakultách realizovalo zkrácené 3leté studium pro vybrané kádry, které předtím absolvovaly jednoroční střední školu. Mnozí z nich se pak stali nejen např. řediteli a hlavními inženýry, ale i docenty a profesory s vědeckými hodnostmi. Dálkové (od r. 1957), mimořádné a postgraduální (od r. 1960) formy studia nemohly pro věk a zaneprázdnění zúčastněných splnit svůj účel. Řádné studium bylo naplněno marxistickými propedeutikami, ruštinou a společensky záslužnou aktivitou, byť bylo v l. 1956-1982 pětileté.

Po r. 1945 nastaly zmatky ve středním školství, výmluvně odtrženém až do konce 70. let od praxe. Hájenské školy byly zrušeny a učňovské školy vychovávaly často hochy bez motivace a na nábor, kteří pak zastávali technické funkce. Problematické byly, tak jako v jiných odvětvích, maturity na středních školách pro pracující a formální pomaturitní studium (od r. 1974). Pomiňme raději Ústřední dělnickou školu ministerstva lesů a dřevařského průmyslu, připravující v 6-20 měsíčních bězích v l. 1949-54 novou lesnickou inteligenci. Teprve r. 1976 vznikla v Benešově u Prahy Správa pro výchovu a vzdělávání pracovníků lesního a vodního hospodářství a do té doby i podnikové školy při krajských podnikových ředitelstvích Státních lesů, a to jako náhrada za závodní školy práce.

Státní dozor nad lesy se spokojil jen s pasívním výkaznictvím trvalých a „dočasných“ vynětí součástí lesního půdního fondu.

Ruprichovy, Kalouskovy, Semrincovy a Bartuňkovy výzkumy mj. prokázaly, že vzdělání jednoduše nebylo dostatečným důvodem k diferenciaci v pracovním zařazení, a to zvláště u vysokoškoláků, a tendence vývoje kvalifikační struktury se částečně opožďovala za tendencí vývoje celého národního hospodářství. Všechny disproporce vedly mj. k degradaci prestiže lesnického povolání a havarijnímu stavu našich lesů. Vše ovšem mohlo dopadnout ještě daleko hůř.

V dnešní době plné prohlášení, memorand, koncepčních elaborátů, kritik, návrhů, zásad strategie, programů, ekologizace atd. se nestmí vytratit to, že stát musí mít právo a povinnost stanovovat závazné předpisy a bariéry, jak tomu již kdysi bylo, týkající se rovněž odborně kompetenční péče o lesy bez ohledu na kategorii držby a jejich fungování. Lesníci musejí novou způsobilostí stvrzovat svou odbornost, odpovědnost, samostatnost, a to cestou nejvyššího dosažitelného vzdělání, přísných atestačních zkoušek, zaváděním pozitivních zahraničních poznatků, abychom se vyhnuli některým pro les negativním úskalím tržní ekonomiky, a - navázat tak na staré české lesnické tradice.