VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Beseda v Zeleném domě

Rok 1995 má být evropským rokem biodiverzity. Česká republika podepsala v červnu 1993 po ročním váhání mezinárodní konvenci o ochraně biodiverzity, která byla většinou účastníků světového summitu v Rio de Janeiro ratifikována v červnu 1992 (viz článek Jana Káry ve Veronice č. 3/92). Rok je krátká doba na to, aby se význam ochrany druhové rozmanitosti dostal do povědomí naší veřejnosti. Veronica chce k přípravě takové osvětové kampaně co nejvíce přispět.

Celý program na ochranu biodiverzity by byl neúplný, kdyby nezahrnoval i kulturní genofond. To je jeden z důvodů, proč jsme v prosinci 1993 pozvali do Zeleného domu ČSOP v Brně na předvánoční besedu k tomuto tématu jihomoravské protagonisty filmu „Ohrožené dědictví“.

Téma pro film

„Kolotoč průmyslového věku se roztočil tak rychle, že nestačíme vnímat změny, které se kolem nás dějí. Kolik lidí dnes zajímá, že na poli neuvidí obyčejnou modrou chrpu - kvítí čítankových básní, koukol - symbol biblických podobenství, či proso - skrovnou potravu hrdinů českých pohádek!

Arogantní 20. století vyhubilo stovky druhů rostlin i živočichů žijících jak ve volné přírodě, tak v hospodářské symbióze s člověkem a v mezinárodních obchodních dohodách typu GATT není prostoru pro rozmanitost nestandardních krajových odrůd.

Pouze hrstka nadšenců se věnuje zachování genového bohatství a jen pomalu se rozvíjí účinná mezinárodní spolupráce. Motivace těchto aktivit jsou různorodé, ale zdaleka to není jen staromilství či poučenost ze slepých uliček vývoje civilizace. Tradiční odrůdy a plemena jsou nenahraditelným zdrojem pro další šlechtění, nedílnou součástí naší kultury a krajiny.“

Tolik úryvek z komentáře k filmu „Ohrožené dědictví“, který pro Ministerstvo zemědělství České republiky natočil v roce 1992 Ivan Stříteský.

Námět pro tento film jsem si odnesl ze společného natáčení předchozího Stříteského snímku „Alternativní zemědělství“. Když jsme pro něj v rakouském Waldviertlu dělali rozhovor s Nancy Arrowsmith, tamější sběratelkou místních odrůd, zaujalo mě to téma svou barevností i mnohovrstevností. S Nancy jsme diskutovali mimo jiné i o riziku, které pro zachování místních, tržně nestandardních odrůd znamená přijetí GATT - Všeobecné dohody o obchodu a clech (Nancy potom napsala pro Veroniku článek - byl publikován v č. 1/91).

Samotný film začal vznikat z poměrně chudého scénáře, založeného na ovocnářských tradicích moravsko-slovenského pomezí, na zkušenostech ing. Václava Tetery ze skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm a na několika málo typech z oblasti chovu domácího zvířectva. Při natáčení se však sbírka odborníků i amatérů, pro něž je zachování tradičního krajového genofondu více koníčkem než povoláním, utěšeně rozrůstala. Zjištění, jak mnoho lidí různého věku i vzdělání se tomuto oboru věnuje, patří k nejmilejším přínosům našeho filmu.

Ohrožené dědictví

Motto:

Chudobný Janíčku, kdože ťa vychoval,
keď nemíval chleba,
čím si sa živíval?
Planýma hruškama, drínky, oskeruchy,
len z velikých zim míval strachy

(Píseň pana Jagoše)

„Naše mapování zachovalého genetického bohatství zaznamenalo mnoho bílých míst. Variety, které popisují zemědělské učebnice ještě po válce, jsme už na území Československa nenašli. Potkali jsme však mnoho iniciativních chovatelů a pěstitelů, kteří svůj život zasvětili uchování genetického dědictví po předcích. Chceme vám je alespoň stroze představit.“

Tolik z úvodního komentáře filmu. Profesor Mácha z brněnské Vysoké školy zemědělské ilustruje v našem dokumentu situaci čísly:

„V dnešní době je ohroženo asi 250 plemen hospodářských zvířat. Z toho je asi 80 plemen skotu, 70 plemen ovcí, dále asi 50 plemen koní, také 30 plemen prasat, 12 plemen koz a další plemena drůbeže, slepic a hus. Tato zvířata jsou nositeli specifických genů, které zajišťují jejich vysokou adaptabilitu, plodnost a určitou rezistenci vůči chorobám - tedy vlastností, které novodobí kříženci ztrácejí…“

Profesor Mácha často apeluje také na sociální stránku kulturního genofondu:

„Zachování našich tradičních plemen v původním stavu není jen otázkou hospodářskou, ale také kulturní a historickou.“ Ekonomický tlak je natolik silný, že zemědělská výrobní sféra za socialismu neměla, ale ani dnes nemá zájem na zachování tradičního genofondu. Pozice ekologů v tomto rezortu je stále velmi slabá a v celém oboru zaostáváme (viz například dlouhodobé působení společnosti „Pro specie rara“ v západní Evropě). Alespoň záblesk na lepší časy však pan profesor na besedě mohl konstatovat: „Starokladrubský kůň byl vyhlášen národní kulturní památkou, a to za přítomnosti ministra Luxe, který uchování genových rezerv přislíbil podporu.“

„A jak to vidíte s šancemi na přežití u místních odrůd drůbeže, pane profesore,“ zněla otázka. „Máte na mysli nedostatek vajíček?“ zažertoval předvánočně profesor Mácha. Ale vážný tón převládl: „Víte, my vysokou produktivitu hybridů potřebujeme, to je v pořádku. Ale musíme proto zachovat to základní - původní plemena, abychom do nich mohli kdykoliv sáhnout. Všechny drůbežářské firmy, které nás zavalily především brojlery z Francie či Anglie, dneska hledají v asijské části bývalého Sovětského svazu a v Číně původní plemena. Šlechtěním orientovaným pouze na produkci totiž zvířata ztrácejí dvě základní vlastnosti: adaptabilitu a schopnost reprodukce. A ty je možné obnovit pouze s pomocí původních plemen - proto jim říkáme genové rezervy.“

Genetická banka Valašska

Součástí Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm je i projekt uchování genového bohatství valašské dědiny - krajových odrůd ovocných stromů, obilnin, ale i plevelů, hrnkových květin a domácího zvířectva, včetně pokusu o zpětné křížení již vymizelé ovce valašky. Spiritus agens většiny těchto programů (v tradičním folklorním pojetí muzea však bohužel paběrkují) byl ing. Václav Tetera. Mapování a uchovávání valašského genofondu věnuje celý svůj život a některé ze svých zkušeností publikoval i ve Veronice (č. 2/91).

V jeho sbírkách je zaznamenáno na 300 místních valašských názvů pro jabloně a z celé České republiky jich zaznamenal více než 6 000. I při naší besedě si pečlivě zapisoval.

Ve filmu „Ohrožené dědictví“ se ing. Tetera prochází pokusnými políčky rožnovského skanzenu, bere do rukou klasy starých odrůd a nostalgicky komentuje:

„Na dnešních polích už neuvidíme dříve pěstované druhy obilnin jako je pšenice dvouzrnka, gengel, špalda, což jsou vlastně nahé ječmeny, které mají daleko větší nutriční hodnotu než dnešní běžně pěstované odrůdy. Prakticky neznámý je bér vlašský, málo se pěstuje křibice, jen občas vidíme proso a snad už vůbec se nepěstuje luštěnina cicer - cicer beraní…“

Marus floribunda č. 821

Ing. Václav Tetera přinesl na besedu ukázky jablíček, která byla vyšlechtěna k rezistenci vůči chorobám, hlavně proti strupovitosti a padlí (nikomu neušla úvodní informace o tom, že jonatany, které kupujeme v obchodech, jsou stříkány nejméně 18x za sezónu).

Jeho příběh se jmenoval Marus floribunda č. 821 - to je název krásného červeného, ale malého a nejedlého jablíčka, které bylo v americkém státě Illinois v roce 1947 selektováno coby druh jabloně odolný vůči strupovitosti. Z něho se po 25 letech práce podařilo vyšlechtit první konzumní odrůdu jabloně, jejíž plody jsou proti této chorobě rezistentní. Jablko dostalo název PRIMA a celý program stál tehdy Američany 12 milionů dolarů. Zaplatil se však v krátké době. Licenci kupovaly školky v celém světě a PRIMA se stala genetickým základem pro šlechtění dalších odolných odrůd.

Také ing. Tetera skončil svůj vstup na besedě posteskem nad tím, jak náš stát nedoceňuje hospodářský a kulturní význam genových rezerv.

Spíše soukromé iniciativy

Ivana Jongepierová je botaničkou Správy CHKO Bílé Karpaty. Je aktivní i na své mateřské dovolené a přijala naše pozvání do Brna. Na otázku, co dělají státní orgány pro zachování kulturního genofondu v Bílých Karpatech, odpověděla: „Správa nedělá v této oblasti téměř nic. Iniciativa vychází z Českého svazu ochránců přírody, konkrétně z naší ZO ČSOP Bílé Karpaty ve Veselí nad Moravou. Někdy v roce 1988 nebo 1989 za mnou přišel do kanceláře pan Jagoš. Přišel kvůli něčemu jinému, ale nedalo mi to moc přesvědčování a domluvili jsme se na spolupráci při mapování starých odrůd ovocných stromů na Horňácku. Stejným způsobem se mi později podařilo přesvědčit i pana Tomčalu z Velké nad Veličkou. Zpočátku jsme byli schopni krýt jen ty nejnutnější materiální náklady, ale v roce 1991 se nám podařilo získat od ministerstva životního prostředí grant na založení sadu krajových odrůd ve Velké nad Veličkou. V současné době má sad 3 hektary a vykupujeme další pozemky k jeho rozšíření.

Nezůstáváme jenom na Horňácku, ale od letošního roku probíhá mapování i na Kopanicích. V oblasti Vápenic a Vyškovce ho zajišťuje pan Husařík.“ (O projektu psala Ivana ve Veronice č. 1/92 a 4/92).

„Do sadu krajových odrůd ve Velké nad Veličkou jsou přenášeny zmapované sorty nejohroženějších dřevin z Horňácka a Strážnicka. Tento materiál bychom chtěli vracet zpět do krajiny, a to nejenom do sadů, ale i k cestám a do nově vznikajících mezí a větrolamů,“ vysvětluje Ivana ve filmu.

„Z mapování krajových sort ovocných dřevin a zakládání školek vyrostl perspektivní celosvazový program ČSOP,“ přepisuji ze záznamu Ivaniny výpovědi na besedě. Chce připomenout ještě jeden program ZO ČSOP ve Veselí nad Moravou, který má význam pro zachování biodiverzity v Karpatech: „Podařilo se nám, snad až na dva druhy, sesbírat semena všech původních plevelů, které se dříve na políčkách vyskytovaly, naklíčit je a postupně je chceme vracet do přírody.“

Dalším projektem této malé organizace, ale i dalších ZO ČSOP v oblasti Bílých Karpat, je obnova původních květnatých luk. „Sbíráme osivo z těch nejkvalitnějších stanovišť, abychom vytvořili alternativu zalučování monokulturami. Tento původní materiál je důležitý jak pro obnovu ekologické stability, tak pro začínající ekologické zemědělství…“

Kam se poděla místní ekonomika?

„Kdysi byly v Buchlovicích stovky starých stromů - hrušní, říkali jim václavky. Všechny přebytky tam vykupovali židovští obchodníci a vyváželi je. Komu pár desítek takových stromů patřilo, byl na tom líp než sedlák,“ dával na besedě k dobrému pan Jagoš.

„Když jsem po škole pracoval na Velehradě, viděl jsem ty hrušně kácet. Pak jsme pořádali v roce 1954 velkou ovocnářskou výstavu. Sešlo se na ní na tisíc pět set vzorků jaderničky moravské, která jako jedna z mála je schopna konkurovat na trhu. Má potřebné kyselinky, je vhodná na uskladnění, vynikající pro mošty a džemy. Vozívala se do Vídně, kde se dělila o odbyt s poněkud větším a na kyseliny bohatším tyrolským rozmarýnovým…“

„Pan Jagoš má pravdu, když říká, že tyrolské rozmarýnové, úředně rozmarýnové bílé, a jadernička se střetávaly,“ doplňuje ing. Tetera. „Ve vsetínském archivu jsem našel záznam z minulého století, že židé vozili jaderničku do ‚Vídňa‘ a tam ji vydávali za tyrolské rozmarýnové.“

Pan Jagoš vytahuje z koše svých vzpomínek i další obchodní artikl: „V Praze jsme po válce za přítomnosti profesora Laviny, profesora Úlehly a dalších osobností porovnávali ovocné lihuprosté šťávy - i odrůdově čisté. Tehdy to byla avantgarda, kterou nám záviděli Švýcaři; dokonce tam poslali špicla! Pak se začaly dělat druháky a třeťáky a na našem trhu jsme žádnou ušlechtilou lihuprostou šťávu neviděli!“

Je skutečně absurdní, že u nás nedostaneme obyčejný jablečný, hruškový či vinný mošt. Přestože všude v okolních evropských zemích je to výborný artikl, zdá se, že český člověk dá přednost konzervovaným bublinkovým „šmejdům“ v plastikových lahvích. Nebo je to jenom neschopnost našich ovocnářů? Co myslíte, čtenáři?

Komentář našeho filmu se ptá: „Kdo z mladší generace, odchované uniformitou obchodních domů, pamatuje rozmanitost jablek či hrušek, které nabízely sady našich otců, dnes vyklučené a v lepším případě nahrazené krátkověkými a přešlechtěnými zákrsky či čtvrtkmeny?“

Nato vzpomíná Jan Michalec, ovocnář a pošťák ze Starého Hrozenkova: „Ovoce bylo důležitým zdrojem obživy místního obyvatelstva. Prodávalo se buď přímo na trhu, ale hlavně se sušilo v domácích sušárnách, které stály téměř u každého domu. Sušily se švestky, jablka i hrušky. Z těch odrůd na sušení byly známé třeba jablka tzv. masné a celá řada dalších. Nejznámější odrůdy hrušek na sušení byly hýle, dule, jakubjarky, cisárky, byly tady osienky, jačmienky, medovky a různé odrůdy, ani vyjmenovat se všechny nedají.“

Brambory, které nevyhovovaly mechanizaci

Pan inženýr Sixta se do Brna na besedu nemohl dostavit - je mu přece jen k osmdesátce. Jeho keřkovské rohlíčky však do filmu rozhodně patřily: „Některé dovážené odrůdy brambor u nás zdomácněly, dostaly tu krajová jména, např.: viktorky, modroočky, šestinedělky, višňovské rohlíčky, a právě tyto višňovské rohlíčky u nás byly základem nově vyšlechtěné odrůdy brambor, keřkovských rohlíčků, výborné salátové odrůdy podlouhlého tvaru, vlastně světové rarity. Právě tento tvar byl jednou z příčin, proč se tato odrůda ve velkovýrobních podmínkách přestala pěstovat: nevyhovovala svým tvarem mechanizaci při sklizni ani při třídění. Teprve po 25 letech se tato výborná salátová brambora dostává zase ke spotřebiteli.“

Unifikace trhu

Pan Tomčala se ve Velké nad Veličkou stará o tříhektarový sad starých odrůd ovocných stromů. Na besedě upozornil na další významný faktor: „Víte, náš pohled se reklamou ohromně zúžil - na jablko se dnes kladou jen dva požadavky: musí být pěkné a chutné. Když chodím po Horňácku a mluvím s lidmi, tak oni často nevědí, jak se ta odrůda správně jmenuje, jaký je její hospodářský význam. Ale ti staří lidé rozumí jejímu biologickému významu; oni to ovoce užívali jako byliny. Mám tady před sebou třeba oskeruše. Každý na Horňácku ví, že oskeruše je dobrá na průjem. Pan Prachař v Hrubé Vrbce má nějaké skoré hrušky, říká jim makůvky - ten strom má aspoň 150 let. Když jsem ho škádlil, proč ho neporazí, rozčílil se a vyložil mně, že makůvky jsou vynikající proti žaludečním potížím. Nebo jablka, třeba toto grafštýnské, víte, proč se mu říká drahule? Onehdá mi někdo vysvětlil, že je to drahé jablko - stromy málo rodí, ale plody krásně voní a dávaly se do truhlic a do skříní.“

„Já si myslím,“ uzavírá pan Tomčala, „že ty staré odrůdy zachováme - nějaké peníze se vždycky najdou. Ale já mám obavy z toho, že my už nebudeme vědět, k čemu ty odrůdy sloužily! Tak jako ze stolních hroznů nikdy neuděláte dobré víno, tak jablka vhodná na jídlo nemusí být dobrá na mošty, džemy či na sušení. Někdo se musí věnovat těm biologickým vlastnostem odrůd.“

Milí čtenáři, chceme uveřejnit seznam lidí, na něž jsme při filmování aktivit kolem tradičního genofondu narazili. Rádi tento adresář rozšíříme a rádi také budeme publikovat Vaše příspěvky a zkušenosti z péče o genofond, jemuž říkáme kulturní. Napište nám.