VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Když jsem v červnu 1989 po dvacetileté přestávce konečně mohl zvednout kotvy a dočasně opustit rodné lány, táhlo mě to do rakouského Innsbrucku. Tamní muzeum se tehdy sice ještě nemohlo pochlubit už proslulým „sněžným mužem“ - Ötzim, zato však novými budovami, které mu byly přiděleny, když několik let předtím stačil jediný letní příval na drobném levostranném přítoku Innu smést během několika minut budovu starého habsburského arzenálu - prozatímní sídlo muzea. Byl to teprve počátek drobných katastrof - sesuvů alpských svahů na stále přibývajících lyžařských sjezdovkách - neodvratné daně bezhlavému odlesňování.

Táhlo mě do Innsbrucku něco jiného. V mé databázi se od roku 1954 nahromadil pozoruhodný materiál zhruba 80 druhů masařek z našich Karpat, reprezentovaných desetitisíci jedinci. Zvláště pozoruhodný se zdál soubor z vápencových Fater, z Belanských Tater, Muráňského a Slovenského krasu ve srovnání s podobnými soubory z Moravy (Chřiby, Moravský kras apod.). Napadlo mě vyjet za stejným účelem srovnávání do vápencových Alp. V muzeu městečka Lunz am See u Mariazell jsem zcela neočekávaně objevil několik krabic masařek (kolem dvou tisíc kusů) vzorně vypreparovaných a dokumentovaných - všechno z konce minulého a počátku našeho století, zhruba v rozpětí let 1895-1915. Alpského materiálu tam bylo málo - to bylo jediné zklamání, protože jinak šlo o reprezentativní série z dolnorakouského Podunají mezi Kremží a Vídní, z Moravského pole a ze Znojemska. Materiál sbíral známý rakouský dipterolog-amatér F. Wachtl. Masařky byly jen zčásti uspořádány, a tak jsem věnoval hezkých pár hodin jejich spíchání do čtyř velkých krabic v úmyslu vrátit se při první příležitosti k určení taxonomicky nezpracovaného materiálu. Ta se naskytla teprve v říjnu 1993, když jsem zcela neočekávaně dostal pozvání k měsíčnímu studijnímu pobytu v Zoologische Staatssammlung v Mnichově za tímtéž účelem - totiž určit tam nezpracovaný materiál této nesnadné skupiny vzhledově značně jednotvárných much. Mezitím mně kolegové z Innsbrucku dopravili do Mnichova svůj materiál a já, nerušen, jsem v klidu pracovny proseděl desítky dnů. Určování netradičních skupin hmyzu patří k nejromantičtějším zážitkům entomologa.

Chci se podělit se čtenáři Veroniky o ty nejvýznamnější poznatky ze studia, tím spíše, že dokládají, jaký kus cesty, bohužel dosti žalostné, urazila naše středoevropská příroda za posledních sto let. Studium materiálu především ukázalo, že Wachtl sbíral (na rozdíl od dnešních cílených metod založených na poznání etologie hmyzích skupin, které umožňují nasbírat statisticky reprezentativní a především kvantifikovatelný materiál) v intencích tehdejšího pozdně romantického, vlastně secesního přístupu k přírodě. Šlo zřejmě o víkendové procházky nebo výlety, případně vycházkové túry do tradičních výletních míst. Člověk si představuje cestu otevřenou tramvají nebo lokálkou někam na konečnou, odtud procházkou značeným turistickým chodníkem, stále užším a posléze přecházejícím v pěšinu někam k „vyhlídce“ ve formě okrouhlého dřevěného altánu na ostrohu nad údolíčkem. V této idylické náladě se také sbíral hmyz - jako součást klidné siesty. Zdá se mně zcela nesporné, že se tehdy sbíralo spíše takhle spontánně než s promyšleným plánem, jaká stanoviště si zvolíme - zda okraj louky, vápencovou stráň, po které se musí namáhavě stoupat, nebo dokonce strmé skály na vrcholu bradla či rašeliniště, nebo nitro smíšeného lesa atd. Toť první poznatek. Ten druhý je rovněž nesporný: sbíraly se tehdy běžně druhy, které jsou dnes v tomto prostoru buď naprostými raritami, nebo z něho - už patrně navždy - zmizely. Jsou to především průvodci teplých luhů a alejí s přehršlí housenek bekyní, bourovců a můr - hostitelů těchto masařek. Jenomže: kam se poděly ty zážitky (zčásti ještě ze 30. a 40. let), kdy jsme, my kluci, dokázali zamořit tatínkův učitelský byt chovy housenek bource prsténčitého, bekyně zlatořitné (co bylo pohlavků, když se kvůli jejím pálivým chlupům začala škrábat celá rodina), drvopleňů, jejichž tučné, po octu páchnoucí housenky z brtných alejí se zažraly do dřevěných škopků, v nichž rostl rodinný oleandr nebo klivie atd.

Zkrátka: s všelijakými těmi můrami a bekyněmi (co o nich dnešní mládež ví?) zmizel i soubor masařek (a také kuklic), které dnes ani rafinovanými metodami v naší přírodě neobjevíme. S úpadkem, hynutím našeho lesa vymřely…

Třetí globální poznatek mě poučil, že v materiálu jsou dosti běžné druhy, za nimiž se dnes musíme plahočit do zbytků zamokřeného luhu (třeba u Vranovic nebo někde na Soutoku) a nad jejichž nálezy jásám, protože je v dnešní době musím hodnotit jako bioindikátory lužního lesa. Tam se tito přirození průvodci našich teplých nížinných doubrav, topolovin, olšin a jasanovin, kteří v nich museli být relativně běžní, stáhli - a zřejmě už jen dožívají, protože i tyto lesní porosty nám usychají.

A konečně: zejména specializovaní paraziti byli nejenom častější, ale byli reprezentováni jedinci mohutnými, jedinci zvíci mušího atleta, zatímco dnes - pokud je ještě vůbec chytneme - jsou to jacísi trpaslíci. Příkladem může být jedna drobná masařka, která se vyvíjí v kokonech pavouků, zejména křižáků. Kde jsou ostatně i ti křižáci?

A celkově? Přes Wachtlův amatérský způsob sběru, vypovídající spíše o tom, co bylo tehdy možné vidět při běžné procházce přírodou, je až zarážející nevídaná pestrost hmyzu - za jedinou exkurzi si pan Wachtl odnesl domů i dvě desítky druhů. Kdybych byl dnes postaven před úkol přinést z terénu stejně pestrý vzorek hmyzu, trochu bych zaslzel nad vzpomínkou, že cosi podobného ještě pamatuji z jihomoravského dyjsko-svrateckého luhu z poloviny padesátých let, než naši meliorační géniové za vydatné podpory budovatelů velkých staveb socialismu vymysleli jihomoravskou vodní Saharu.

A dnes? Z odpovídajících stanovišť bych donesl z původních 80 druhů pouhé tři druhy masařek - cizopasníky dešťovek (to jak se vyklučením lesa a jeho keřového podrostu obnažilo bylinné patro) a navíc možná několik triviálních kulturofilů.