Čtení na tyto dny

Stromům

Lese, ty mechatý spáči!
(Petr Hille)

Obydlí větrů nikdy neztišená,
plameny zelené, jež náhle vyrazí
a šedá hnízda berou na ramena,
až zase řeřavějí před mrazy.

Vy harfy záchvěvů, jež umírají
pod srdci dosud nenarozeným,
jen brzy milující vás se ptají,
jak lásku stínů spoutat světlem svým.

Vy sloupy zpívající z modra nebe,
vy lesy ležící jak zvíře plné tmy,
jak vaše ticho zneklidní a zebe!

Zelené štěstí poznat dejte mi,
až v přilbách světla sladce obklopíte
mé hodiny jen pro vás, pro vás žité.

(Jan Zahradníček 
Jeřáby, 1933) 

 

Doporučujeme ke čtení

Jak jsem se od strachu ze šelem dostal k jejich mapování

Miroslav Kutal, č. 3/2018, s. 2-4

Konflikt vlka s hospodářskými zvířaty – dosavadní zkušenosti se zabezpečením stád

Petr Kafka, Hana Heinzelová, Ladislav Pořízek, č. 3/2018, s. 16-19, pro předplatitele

Ludvík Kunc, laureát Ceny Josefa Vavrouška za dlouhodobý přínos za rok 2017

Jiří Beneš, č. 3/2018, s. 36, pro předplatitele

Vyznání

Antonín Kostka, Ivo Dostál, č. 3/2018, s. 46-47, pro předplatitele

Městská divočina v zajetí romantismu

Barbora Bakošová, č. 2/2018, s. 2-4

Cestičky evoluce v betonové džungli

Jaroslav Petr, č. 2/2018, s. 5-6, pro předplatitele

Chvála zpustlé zahrádky potřetí

Jan Lacina, č. 2/2018, s. 20

„Nepotřebuji nic vědět, potřebuji něco cítit“ – S Matějem Lipavským rozmlouvá Petr Čermáček

Matěj Lipavský, Petr Čermáček, č. 2/2018, s. 40-41, pro předplatitele

Proč goebiologický plán krajiny?


Jan Šmarda, Jan Lacina, č. 1/1995, str. 20-21
Dodatečně vložená fotka
Dodatečně vložená fotka

ZAPOMENUTÉ TEXTY

Je často velmi zajímavé listovat ve starých odborných časopisech, sbornících a knihách. I v našem oboru - ochraně přírody a krajiny - narazíme občas na texty, které - byť desítky let staré - nás překvapí svou aktuálností a podnětností. Jindy zase s překvapením zjistíme, že to, co se dnes již stalo samozřejmostí a je považováno za výdobytek až dnešní doby, mělo své jasnozřivé průkopníky před dávnými lety. Bylo by ochuzením našeho ochranářského kulturního povědomí a konec konců i nemorální, kdybychom na tyto staré texty a jejich autory zapomněli. Proto se budeme v naší nové rubrice snažit pravidelně připomínat jejich vlastními slovy ty osobnosti, které se v minulosti o ochranu přírody a krajiny výrazně zasloužily - buď jako významní odborníci, nebo jako autoři podnětných zamyšlení o vztahu člověka k přírodě a krajině. Jako prvního si připomeneme docenta Jana Šmardu, jehož nedožité devadesátiny jsme vzpomínali vloni koncem roku.

Doc. RNDr. Jan Šmarda
(27. 12. 1904 - 7. 12. 1968)

Rodák z Třebíče, působil v letech 1923 až 1945 jako učitel obecných a měšťanských škol na Tišnovsku. Přitom vystudoval přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a rozvinul obsáhlý botanický výzkum. Věnoval se především rozšíření teplomilných rostlin (xerotermofytů), ale také mechům a jatrovkám. Během působení na Tišnovsku vyrostl ve všestrannou vědeckou i kulturní osobnost, takže byl od 1. května 1945 jmenován přednostou botanického oddělení Moravského muzea v Brně, v letech 1949 až 1953 vykonával dokonce funkci ředitele tohoto největšího moravského vlastivědného ústavu. V roce 1954 se stal vedoucím katedry systematické botaniky na přírodovědecké fakultě MU v Brně jako nástupce akademika Josefa Podpěry. Poslední léta svého života působil jako vědecký pracovník oddělení biogeografie Geografického ústavu ČSAV v Brně.

Docent Šmarda vytvořil obsáhlé vědecké dílo, publikoval stovky prací vědeckých i odborně populárních. Připomeňme alespoň Rozšíření xerothermních rostin na Moravě a ve Slezsku (1963), vybavené rozsáhlou mapovou přílohou. Populárně odborné, ale s výrazným ekologickým akcentem, jsou jeho dvě obrazové publikace o rostlinách - Kvety Tatier (Osveta, Bratislava 1963) a Květy Moravského krasu (Blok, Brno 1966). Škoda, že na svou dobu výjimečné atlasy, na nichž se sešel s malířem Vojtěchem Štolfou, utrpěly špatnou reprodukcí kreseb.

Celý svůj život zasvětil Jan Šmarda ochraně přírody a krajiny. V roce 1948 publikoval obsáhlý návrh přírodních rezervací na Moravě a ve Slezsku, z nichž mnohé dosud nebyly realizovány. V šedesátých letech se stal protagonistou odporu proti technokratickému řešení vodohospodářských úprav na jižní Moravě, především proti vodnímu dílu Nové Mlýny. Patřil k těm vzácným lidem, kteří si dokázali své okolí podmaňovat silou své osobnosti. Až do konce života posedlý doslova dětskou zvídavostí, dovedl ke vnímání přírodních krás strhnout i ostatní - studenty, vědce jiných oborů, umělce, do jejichž družiny neodlučitelně patřil.

Z podnětných zamyšlení docenta Josefa Šmardy jsme vybrali podstatné části z jeho referátu Proč geobiologický plán krajiny?, který byl již bohužel posmrtně přednesen na konferenci Problémy současné biogeografie, konané ve dnech 12.-13. prosince 1968 v Brně. V plném znění vyšel ve stejnojmenném sborníku, vydaném Geografickým ústavem ČSAV v Brně roku 1969 (editoři Jaroslav Raušer a Jaroslav Vašátko). Patří tedy k posledním a svým způsobem vrcholným pracem nezapomenutelného botanika, krajinného biologa a ochránce přírody.

Připravil Jan Lacina

Proč goebiologický plán krajiny?

Během jednání kolem otázek spojených s řečením vodohospodářských úprav na jižní Moravě přišli jsme do úzkého kontaktu s techniky, zejména vodohospodáři. Naše jednání ke konkrétním otázkám vyústilo velmi často v závěrech, kdy se technici dožadovali protipartnera, resp. protipartnerů, s kterými by mohli na stejné úrovni diskutovat. Ukázala se paradoxní situace: na jedné straně existuje personálně, organizačně i hmotně konsolidovaná fronta techniků s dlouholetou tradicí, s vybudovanými, speciálně zaměřenými ústavy, katedrami vysokých škol, s projekčními a prováděcími složkami (jen v Brně jsme napočítali 41 různých zařízení, která se zabývají vodním hospodářstvím!) a na druhé straně několik jednotlivců jako - nikým nezvaných a nikým nepověřených reprezentantů z řad biologů a geografů. Jsou to jednotlivci, kteří volný čas věnují těmto otázkám, kteří postřehli nesprávnost počínání techniků a postavili se na odpor. To ovšem neznamená, že biologové a geografové nemají ústavy, katedry a různá zařízení, která se zabývají přírodní problematikou. Konkrétně však např. v boji za správnost vodohospodářských úprav na jižní Moravě nedošlo k organizovanému vytvoření jednotné fronty, která by byla rovnocenným protipartnerem vodohospodářů.

Technici volají po vytvoření geobioplánu a jeho prováděcí složky - jakýchsi geobioprojektů. Volají po shrnutí všech požadavků biologů a geografů v krajinném plánování, volají po stanovení zásad hospodaření s přírodními hodnotami, s přírodními zdroji a surovinami. Říkají o nás - o biolozích a geografech - že jsme nepolapitelní. V tom mají pravdu. Bohužel nedošlo u nás k vytvoření jednoty biologů a geografů, která by byla schopna čelit organizovaným náporům techniků na krajinu. Situace je taková, že se biologové a geografové dovídají o zásazích do krajiny zpravidla až při různém stupni připravenosti projektu. Protestují, odvolávají se, ale dokonalá mašinerie techniků - pod záštitou mocensko-politických zájmů - jde cílevědomě za svými požadavky a dochází k nerovnému boji.

Praxe ukazuje, že ústavy akademií, vysokých škol i zařízení oficiální státní ochrany přírody nejsou v dostatečném kontaktu, dostatečně nespolupracují, není dosud vytvořena společná základna - geobioplán. Jedině v geobioplánu zakotvené regule, opírající se o podrobnou dokumentaci prováděnou jak zdola - z potřeb čs. přírody a krajiny, tak i shora - ze současného stavu naší problematiky v cizině jsou schopny vnést řád a organizovatelnost do hospodaření s přírodními hodnotami v našem státě. Stává se, že co se s velkým úsilím a námahou vybuduje dole, zhatí referent ministerstva povolením výjimky, a to s konečnou platností. Mohu z vlastní praxe potvrdit, že jednou z velkých překážek v cestě v boji s exploatátory přírody je, bohužel, nejvyšší ochranářský orgán v republice.

A nyní k vlastnímu geobioplánu. Že k vytvoření geobioplánu jsou povoláni především geografové a biologové, a to krajinní biologové, není pochybnosti. Krajinní biologové, vyzbrojení znalostmi zákonitostí a složitých vztahů mezi jednotlivými složkami organismu krajiny jako životního prostředí člověka.

Především je nutné provést analýzu krajiny, tj. rozbor všech složek krajiny z hlediska jednotlivých přírodních vědních oborů, jejich vzájemných vztahů, vzájemného soužití a vzájemné návaznosti a podmíněnosti v současné době a postihnout dynamiku těchto vztahů od dávné minulosti, kdy s formováním pokryvných útvarů se organicky vytvářela vegetační pokrývka a rozvíjelo se živočišstvo. S přirozeným vývojem krajiny je úzce spjato i působení člověka od úsvitu dějin až po živelné devastační zásahy v současné době.

Na základě takto všestranně a komplexně provedené analýzy krajiny provede geograf a krajinný biolog diagnózu krajiny. Diagnóza stanoví především stupeň narušení biologické rovnováhy krajiny, stanoví její současnou biologickou únosnost a cesty k nápravě devastačních zásahů. Stanoví stupeň ochrany a navrhne tam, kde jsou k tomu vhodné podmínky, další rozumné využití přírodních zdrojů apod.

Teprve po provedené analýze a stanovené diagnóze krajiny přistupuje dotvářecí složka, aby na základě získaných podkladů provedla rekonstrukci krajiny. Tam, kde je krajina devastována natolik, že rekonstrukce není možná, bude provedena konstrukce krajiny. Mezi rekonstrukcí a konstrukcí krajiny je pole působnosti krajinného architekta pro návrhy tvorby krajiny. Tvorba krajiny dotváří na základě její analýzy a diagnózy její vzhled, obnovu zeleně, usiluje o zvýšení půdní produktivity, čistoty vody a vzduchu i o rozumné, cílevědomé využívání přírodních zdrojů.

Všechny naznačené dílčí práce vyúsťují v syntéze, která je zakotvena v územním plánu.

Rozbor krajiny musí být proveden komplexně na přísně vědecké bázi hluboce vyčerpávajícím způsobem, musí obsáhnout všechny krajinné prvky, aby její výslednice - diagnóza krajiny - poskytla plánovací složce spolehlivé, objektivní podklady. V rámci určité krajiny (krajinného typu) je nutno mapově zachytit stupeň narušení a usilovat v prvé řadě o zachování všeho, co se zachránit dá, resp. co za záchranu ještě stojí.

Na základě analýzy komplexu krajinných prvků, jejich vztahů a vzájemné podmíněnosti, vzájemného prolínání a přesahování lze přikročit k vylišení krajinných typů (přirozených krajinných celků, přírodních krajin), které jsou charakterizovány stejnocennými znaky.

Základem předpokladu správně provedené diagnózy krajinných typů je respektování jejich biologické únosnosti a zachování biologické rovnováhy. Bez přihlédnutí k těmto základním přírodním zákonům, jimiž se řídí všechen život krajiny a v krajině, nelze provést diagnózu a stanovit směr dalšího jejího vývoje. Tvorba krajiny a územní plán musí navazovat na provedenou analýzu krajiny, musí se opírat o biologickou potenci krajiny, o dosažený stupeň vývoje krajiny a na něj tvůrčím způsobem navazovat.

Diagnóza, která určí další možnosti v tvorbě krajiny, resp. krajinných typů, je v podstatě koncepcí dalšího rozvoje, vylučuje subjektivní prvky a přesně stanoví rozsah a stupeň možnosti dalších zásahů do krajiny - při jejím maximálním zachování. Je to v podstatě syntéza krajinných prvků promítnutá k optimálním vlastnostem životního prostředí, které bude zárukou šťastného a zdravého vyžití člověka.

Dovoluji si zakončit svůj referát výzvou ke všem čs. biologům a geografům: soustřeďte všechno svoje úsilí k tomu, abychom čelili civilizačnímu náporu na naši přírodu a krajinu. Je to nejzávažnější a nejodpovědnější úkol, který musíme bezodkladně řešit. V boji za zachování přírodního fenoménu potřebujeme celé stovky spolupracovníků. Jako jeden ze seniorů čs. biologů kladu tento požadavek zejména mladým biologům a přeji jim v této záslužné práci mnoho úspěchů.

Doc. dr. Jan Šmarda

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu