Čtení na tyto dny

Česna

Včely snášejí vosk na pečeti
a pohankový med
na dvoje sliby pod přísahou
na ztuhlý úsměv kolem úst

V té dvojí lásce zapřisáhlé
nebeskou modří drnčí na zápěstí sklo

Matku včelstev vynášejí z úlu
česnem - puklinou v pečeti

(Jindřich Zogata
Dým ohnic, 1991) 

 

Proč goebiologický plán krajiny?


Jan Šmarda, Jan Lacina, č. 1/1995, str. 20-21
Dodatečně vložená fotka
Dodatečně vložená fotka

ZAPOMENUTÉ TEXTY

Je často velmi zajímavé listovat ve starých odborných časopisech, sbornících a knihách. I v našem oboru - ochraně přírody a krajiny - narazíme občas na texty, které - byť desítky let staré - nás překvapí svou aktuálností a podnětností. Jindy zase s překvapením zjistíme, že to, co se dnes již stalo samozřejmostí a je považováno za výdobytek až dnešní doby, mělo své jasnozřivé průkopníky před dávnými lety. Bylo by ochuzením našeho ochranářského kulturního povědomí a konec konců i nemorální, kdybychom na tyto staré texty a jejich autory zapomněli. Proto se budeme v naší nové rubrice snažit pravidelně připomínat jejich vlastními slovy ty osobnosti, které se v minulosti o ochranu přírody a krajiny výrazně zasloužily - buď jako významní odborníci, nebo jako autoři podnětných zamyšlení o vztahu člověka k přírodě a krajině. Jako prvního si připomeneme docenta Jana Šmardu, jehož nedožité devadesátiny jsme vzpomínali vloni koncem roku.

Doc. RNDr. Jan Šmarda
(27. 12. 1904 - 7. 12. 1968)

Rodák z Třebíče, působil v letech 1923 až 1945 jako učitel obecných a měšťanských škol na Tišnovsku. Přitom vystudoval přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně a rozvinul obsáhlý botanický výzkum. Věnoval se především rozšíření teplomilných rostlin (xerotermofytů), ale také mechům a jatrovkám. Během působení na Tišnovsku vyrostl ve všestrannou vědeckou i kulturní osobnost, takže byl od 1. května 1945 jmenován přednostou botanického oddělení Moravského muzea v Brně, v letech 1949 až 1953 vykonával dokonce funkci ředitele tohoto největšího moravského vlastivědného ústavu. V roce 1954 se stal vedoucím katedry systematické botaniky na přírodovědecké fakultě MU v Brně jako nástupce akademika Josefa Podpěry. Poslední léta svého života působil jako vědecký pracovník oddělení biogeografie Geografického ústavu ČSAV v Brně.

Docent Šmarda vytvořil obsáhlé vědecké dílo, publikoval stovky prací vědeckých i odborně populárních. Připomeňme alespoň Rozšíření xerothermních rostin na Moravě a ve Slezsku (1963), vybavené rozsáhlou mapovou přílohou. Populárně odborné, ale s výrazným ekologickým akcentem, jsou jeho dvě obrazové publikace o rostlinách - Kvety Tatier (Osveta, Bratislava 1963) a Květy Moravského krasu (Blok, Brno 1966). Škoda, že na svou dobu výjimečné atlasy, na nichž se sešel s malířem Vojtěchem Štolfou, utrpěly špatnou reprodukcí kreseb.

Celý svůj život zasvětil Jan Šmarda ochraně přírody a krajiny. V roce 1948 publikoval obsáhlý návrh přírodních rezervací na Moravě a ve Slezsku, z nichž mnohé dosud nebyly realizovány. V šedesátých letech se stal protagonistou odporu proti technokratickému řešení vodohospodářských úprav na jižní Moravě, především proti vodnímu dílu Nové Mlýny. Patřil k těm vzácným lidem, kteří si dokázali své okolí podmaňovat silou své osobnosti. Až do konce života posedlý doslova dětskou zvídavostí, dovedl ke vnímání přírodních krás strhnout i ostatní - studenty, vědce jiných oborů, umělce, do jejichž družiny neodlučitelně patřil.

Z podnětných zamyšlení docenta Josefa Šmardy jsme vybrali podstatné části z jeho referátu Proč geobiologický plán krajiny?, který byl již bohužel posmrtně přednesen na konferenci Problémy současné biogeografie, konané ve dnech 12.-13. prosince 1968 v Brně. V plném znění vyšel ve stejnojmenném sborníku, vydaném Geografickým ústavem ČSAV v Brně roku 1969 (editoři Jaroslav Raušer a Jaroslav Vašátko). Patří tedy k posledním a svým způsobem vrcholným pracem nezapomenutelného botanika, krajinného biologa a ochránce přírody.

Připravil Jan Lacina

Proč goebiologický plán krajiny?

Během jednání kolem otázek spojených s řečením vodohospodářských úprav na jižní Moravě přišli jsme do úzkého kontaktu s techniky, zejména vodohospodáři. Naše jednání ke konkrétním otázkám vyústilo velmi často v závěrech, kdy se technici dožadovali protipartnera, resp. protipartnerů, s kterými by mohli na stejné úrovni diskutovat. Ukázala se paradoxní situace: na jedné straně existuje personálně, organizačně i hmotně konsolidovaná fronta techniků s dlouholetou tradicí, s vybudovanými, speciálně zaměřenými ústavy, katedrami vysokých škol, s projekčními a prováděcími složkami (jen v Brně jsme napočítali 41 různých zařízení, která se zabývají vodním hospodářstvím!) a na druhé straně několik jednotlivců jako - nikým nezvaných a nikým nepověřených reprezentantů z řad biologů a geografů. Jsou to jednotlivci, kteří volný čas věnují těmto otázkám, kteří postřehli nesprávnost počínání techniků a postavili se na odpor. To ovšem neznamená, že biologové a geografové nemají ústavy, katedry a různá zařízení, která se zabývají přírodní problematikou. Konkrétně však např. v boji za správnost vodohospodářských úprav na jižní Moravě nedošlo k organizovanému vytvoření jednotné fronty, která by byla rovnocenným protipartnerem vodohospodářů.

Technici volají po vytvoření geobioplánu a jeho prováděcí složky - jakýchsi geobioprojektů. Volají po shrnutí všech požadavků biologů a geografů v krajinném plánování, volají po stanovení zásad hospodaření s přírodními hodnotami, s přírodními zdroji a surovinami. Říkají o nás - o biolozích a geografech - že jsme nepolapitelní. V tom mají pravdu. Bohužel nedošlo u nás k vytvoření jednoty biologů a geografů, která by byla schopna čelit organizovaným náporům techniků na krajinu. Situace je taková, že se biologové a geografové dovídají o zásazích do krajiny zpravidla až při různém stupni připravenosti projektu. Protestují, odvolávají se, ale dokonalá mašinerie techniků - pod záštitou mocensko-politických zájmů - jde cílevědomě za svými požadavky a dochází k nerovnému boji.

Praxe ukazuje, že ústavy akademií, vysokých škol i zařízení oficiální státní ochrany přírody nejsou v dostatečném kontaktu, dostatečně nespolupracují, není dosud vytvořena společná základna - geobioplán. Jedině v geobioplánu zakotvené regule, opírající se o podrobnou dokumentaci prováděnou jak zdola - z potřeb čs. přírody a krajiny, tak i shora - ze současného stavu naší problematiky v cizině jsou schopny vnést řád a organizovatelnost do hospodaření s přírodními hodnotami v našem státě. Stává se, že co se s velkým úsilím a námahou vybuduje dole, zhatí referent ministerstva povolením výjimky, a to s konečnou platností. Mohu z vlastní praxe potvrdit, že jednou z velkých překážek v cestě v boji s exploatátory přírody je, bohužel, nejvyšší ochranářský orgán v republice.

A nyní k vlastnímu geobioplánu. Že k vytvoření geobioplánu jsou povoláni především geografové a biologové, a to krajinní biologové, není pochybnosti. Krajinní biologové, vyzbrojení znalostmi zákonitostí a složitých vztahů mezi jednotlivými složkami organismu krajiny jako životního prostředí člověka.

Především je nutné provést analýzu krajiny, tj. rozbor všech složek krajiny z hlediska jednotlivých přírodních vědních oborů, jejich vzájemných vztahů, vzájemného soužití a vzájemné návaznosti a podmíněnosti v současné době a postihnout dynamiku těchto vztahů od dávné minulosti, kdy s formováním pokryvných útvarů se organicky vytvářela vegetační pokrývka a rozvíjelo se živočišstvo. S přirozeným vývojem krajiny je úzce spjato i působení člověka od úsvitu dějin až po živelné devastační zásahy v současné době.

Na základě takto všestranně a komplexně provedené analýzy krajiny provede geograf a krajinný biolog diagnózu krajiny. Diagnóza stanoví především stupeň narušení biologické rovnováhy krajiny, stanoví její současnou biologickou únosnost a cesty k nápravě devastačních zásahů. Stanoví stupeň ochrany a navrhne tam, kde jsou k tomu vhodné podmínky, další rozumné využití přírodních zdrojů apod.

Teprve po provedené analýze a stanovené diagnóze krajiny přistupuje dotvářecí složka, aby na základě získaných podkladů provedla rekonstrukci krajiny. Tam, kde je krajina devastována natolik, že rekonstrukce není možná, bude provedena konstrukce krajiny. Mezi rekonstrukcí a konstrukcí krajiny je pole působnosti krajinného architekta pro návrhy tvorby krajiny. Tvorba krajiny dotváří na základě její analýzy a diagnózy její vzhled, obnovu zeleně, usiluje o zvýšení půdní produktivity, čistoty vody a vzduchu i o rozumné, cílevědomé využívání přírodních zdrojů.

Všechny naznačené dílčí práce vyúsťují v syntéze, která je zakotvena v územním plánu.

Rozbor krajiny musí být proveden komplexně na přísně vědecké bázi hluboce vyčerpávajícím způsobem, musí obsáhnout všechny krajinné prvky, aby její výslednice - diagnóza krajiny - poskytla plánovací složce spolehlivé, objektivní podklady. V rámci určité krajiny (krajinného typu) je nutno mapově zachytit stupeň narušení a usilovat v prvé řadě o zachování všeho, co se zachránit dá, resp. co za záchranu ještě stojí.

Na základě analýzy komplexu krajinných prvků, jejich vztahů a vzájemné podmíněnosti, vzájemného prolínání a přesahování lze přikročit k vylišení krajinných typů (přirozených krajinných celků, přírodních krajin), které jsou charakterizovány stejnocennými znaky.

Základem předpokladu správně provedené diagnózy krajinných typů je respektování jejich biologické únosnosti a zachování biologické rovnováhy. Bez přihlédnutí k těmto základním přírodním zákonům, jimiž se řídí všechen život krajiny a v krajině, nelze provést diagnózu a stanovit směr dalšího jejího vývoje. Tvorba krajiny a územní plán musí navazovat na provedenou analýzu krajiny, musí se opírat o biologickou potenci krajiny, o dosažený stupeň vývoje krajiny a na něj tvůrčím způsobem navazovat.

Diagnóza, která určí další možnosti v tvorbě krajiny, resp. krajinných typů, je v podstatě koncepcí dalšího rozvoje, vylučuje subjektivní prvky a přesně stanoví rozsah a stupeň možnosti dalších zásahů do krajiny - při jejím maximálním zachování. Je to v podstatě syntéza krajinných prvků promítnutá k optimálním vlastnostem životního prostředí, které bude zárukou šťastného a zdravého vyžití člověka.

Dovoluji si zakončit svůj referát výzvou ke všem čs. biologům a geografům: soustřeďte všechno svoje úsilí k tomu, abychom čelili civilizačnímu náporu na naši přírodu a krajinu. Je to nejzávažnější a nejodpovědnější úkol, který musíme bezodkladně řešit. V boji za zachování přírodního fenoménu potřebujeme celé stovky spolupracovníků. Jako jeden ze seniorů čs. biologů kladu tento požadavek zejména mladým biologům a přeji jim v této záslužné práci mnoho úspěchů.

Doc. dr. Jan Šmarda

csop veronica
facebook
Naším posláním je podpora šetrného vztahu k přírodě, krajině a jejím přírodním i kulturním hodnotám.
ISSN 1213-0699 | ZO ČSOP Veronica | Panská 9, 602 00 Brno | mapa stránek časopisu