VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Rozsáhlá a dlouhodobá průmyslová činnost, zejména těžba uhlí, přetvořily krajinu Karvinska natolik, že antropogenní formy reliéfu v krajině převládají a odlišují ji od ostatních průmyslových oblastí v republice.

Karvinsko je téměř celé vyhlášeným dobývacím prostorem černého uhlí a zabírá východní část Ostravsko-karvinského revíru (OKR). V dobývacích prostorech karvinské části OKR je uhelné bohatství uloženo v 88 slojích karvinského souvrství s průměr. mocností 2,28 m; výjimečné postavení má sloj Prokop, dosahující mocnosti až 12 m. Pod karvinským souvrstvím se nalézají vrstvy ostravské, geologicky starší. Doposud bylo ověřeno 168 slojí o průměrné mocnosti 0,73 m.

V závislosti na postupu těžby vznikají zavalováním vytěžených prostor povrchové poklesové kotliny a další geomorfologické změny, působící destrukci většiny povrchových objektů; místy dochází k zamokření až zavodnění některých částí pokleslého území. V karvinské části OKR se projevují poklesy prakticky od počátku dolování, a to na rozsáhlých plochách. Do roku 2000 má být zasaženo území o rozloze přibližně 10 300 ha, z toho poklesy s intenzitou vyšší než 5,0 (ve srovnání se stavem k roku 1980) se projeví na cca 1 400 ha. K roku 2030-2050, kdy se předpokládá dotěžování zásob uhlí, se území vymezené nultou izokatabázou (= vrstevnicí stejného poklesu) rozšíří na cca 15 000 ha, poklesy přes 5,0 m ve srovnání se stavem k roku 2000 zasáhnou plochu asi 6 000 ha. Dosavadní poklesy dosáhly hodnoty přes 30 m (kostel sv. Petra z Alcantary v Karviné 2-Doly). Maximální očekávané poklesy jsou předpokládány v intenzitě 15-20 m vzhledem k současnému stavu. Nejvíce ohroženou částí území je údolí řeky Olše, která by v případě nedostatečných či nevhodných vodohospodářských zásahů zaplavila přilehlou údolní nivu v délce až 10 km.

Krajina je přetvářena také dalšími důlními činnostmi. Jde především o ukládání důlního kamene, o budování a provoz velkoplošných nádrží určených k ukládání flotačních hlušin, dávkovacích nádrží slaných důlních vod a dočišťovacích systémů odpadních vod.

Účinky uvedených procesů jsou ovlivňovány, kombinovány a často i zesilovány působením dalších negativních jevů, známých též v jiných oblastech. Mezi tyto jevy náleží např. vysoká koncentrace průmyslu a obyvatelstva, která je obecně příčinou závažných problémů životního prostředí a má v okrese Karviná svá specifika.

V měřítku celé ČSSR - s výjimkou tzv. městských okresů - je okres Karviná rozlohou 347 km² nejmenší a naopak počtem obyvatelstva 285 000 největší. Vysoká koncentrace obyvatelstva v okrese (v roce 1980 bylo 821 osob na km²) přináší řadu sociálních problémů právě ve vztahu k těžbě uhlí. Následkem poddolování bylo nutno likvidovat městskou část Karviná 2-Doly (30 000 obyv.) a obec Orlová-Lazy; v současné době probíhá likvidace lázeňské čtvrtí Darkov s jedinečnými prameny jodobromových vod v Evropě, části Karviná 9-Louky, části Stonava-Lipiny atd. V těchto oblastech je dotčena především zástavba rodinných domků na značné rozloze. Přitom možnosti rozvoje nově založeného města Karviné jsou takřka vyčerpány, neboť územní rozvoj města je striktně limitován státní hranicí a zónami nejhorších důsledků dolování. Se značnými obtížemi jsou udržovány liniové stavby a inženýrské sítě, zabezpečující chod hospodářství a život celého regionu.

Současný stav krajinného prostředí v této části OKR, zejména na katastru Karviná 2, Karviná-Louky, Darkov, Doubrava a Orlová-Lazy, lze charakterizovat jako totální destrukci základních složek životního prostředí. Přírodní a sociálně-ekonomické složky a jejich vzájemné vazby jsou narušeny do té míry, že území nemůže zastávat požadované běžné funkce.

Vzniká tedy otázka, jak v takovém území dále hospodařit, jak je dále upravovat a rozvíjet. Možnosti jsou prakticky dvě: 

- návrat do původního stavu. Tato možnost zcela odpovídá stávajícím zákonným předpisům, zejména zákonu č. 124/1976 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. K tomuto způsobu, který je nejjednodušší a hlavně pohodlný (ale často drahý), není zapotřebí žádné zvláštní koncepce. Ekologické hledisko však stojí úplně stranou;

- nové uspořádání územních struktur a funkcí, odpovídající moderně pojatým zásadám tvorby nové krajiny na základě ekologických principů. V podstatě jde o nové rozmístění jednotlivých krajinných prvků tak, aby krajina byla v komplexu svých funkcí na optimální úrovni vzájemného poměru ekologicky stabilních a nestabilních územních částí. Aby se tyto zásady staly skutečností, je třeba vytvořit pro tuto „zemi v pohybu“ ekologickou koncepci uspořádání krajinných prvků s časovým horizontem do doby ukončení těžebních prací, tj. v době kolem roku 2030-2050. S tímto aspektem by měly být postupně prováděny všechny asanačně rekultivační zásahy, jimiž se zahlazují nepříznivé následky dolování pro krajinu. Vzhledem k novým hospodářským podmínkám by tyto práce měly v maximální možné míře využívat stavu krajiny vzniklého hlubinnou těžbou uhlí, včetně respektování předpokládaného průběhu poklesů. Prakticky to znamená, že by se plán rozvoje a využití krajiny řídil úrovní poklesů ve vztahu k množství produkované hlušiny a k ekonomice přepravy. V konkrétních případech by šlo např. o úpravy některých velkých zvodnělých pokleslin na víceúčelové, trvalé vodní plochy - nádrže, o zalesnění některých částí území vzniklých ukládáním hlušiny namísto striktní rekultivace na zemědělskou půdu. Rozmístění těchto ploch v krajině by bylo součástí ekologického uspořádání krajinných prvků - nové krajinné struktury. Jak zvodnělé poklesliny, tak hlušiny - dva z nepříznivých účinků dolování na krajinu - by se tak staly důležitým kladným krajinotvorným prvkem.

Pro předmětné území byla již zpracována řada koncepcí, řešících uspořádání krajinných prvků. Byl to v prvé řadě Územní plán rajónu Ostravsko-karvinské pánve (OKP), schválený vládou ČSR v roce 1973. Doposud posledním dokumentem je Koncepce rekultivace krajiny narušené těžbou uhlí v OKR - Karvinská část, zpracovaná MON - servisem pro organizaci a řízení Praha v roce 1986. Všechny koncepce však mají jedno společné. Nejsou prakticky dopracovány na úroveň realizace. Neumožňují to současné platné předpisy. Je nutná jejich změna nebo alespoň diferenciace, aby OKR (a tedy i jeho karvinská část) nebyl posuzován podle stejných kvantitativních i kvalitativních parametrů jako např. Haná. Poddolované území totiž již vydalo a dále vydává části svého bohatství - uhlí - těžené v podzemí, což je spjato se škodami na povrchu, mezi jiným i snížením zemědělské produkce. Teprve po změně stávajících předpisů, které by braly ohled na specifiku poddolované oblasti, by bylo možno dané koncepce rozpracovat, schválit a účinně prosazovat v praxi. Kdo by měl dnes prosazovat koncepci nového krajinného uspořádání? Vezmeme-li to po řadě:

Devastátor? Má v tomto případě povinnost zahladit nepříznivé následky své činnosti na krajinu. Jeho zájmem je provést tuto úlohu pokud možno s nejmenší námahou, s minimálními střety a komplikacemi. Že na to doplácí krajina a společnost jako celek, není pro něho v daném okamžiku podstatné. Je-li současně ve funkci investora, jde cestou nejmenšího odporu vzhledem k orgánům schvalujícím přípravnou a projektovou dokumentaci. Zájem o prosazení nové krajinné koncepce (nebo dodržování staré) je minimální, neboť není ničím motivován.

Projektant? - Jako pracovník výrobní organizace je hodnocen podle toho, jak „drahý“ projekt vypracuje. Čím je projekt dražší, tím má projektant vyšší výrobnost. Je lépe skrývat 2,0 m zeminy než 0,2 ornice - pouhým posunem desetinné čárky je náklad na práce cca 10krát vyšší, a tím je podstatně vyšší výrobnost projektanta. Pracnost projektu je v podstatě stejná.

Dodavatel? - Jeho úkolem je pracovat podle schválené dokumentace: stejně jako projektant dává přednost většímu objemu prací na menší rozloze před jednoduššími a levnějšími korekcemi a rekonstrukcemi rozlehlého terénu.

Schvalující orgán? - Zde je možno vidět snad největší slabinu celého procesu tvorby nové krajiny na území devastovaném dolováním. Zákon číslo 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, sice stanoví úkoly a cíle územního plánování, tj. „určuje nutné asanační, rekonstrukční nebo rekultivační zásahy do území a stanoví způsob jeho dalšího využití“ (§ 2 odst. 1, litera c cit. zákona); jejich uplatnění je však v praxi často minimalizováno aplikací jiných zákonů, především zákona č. 124/1976 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, který se považuje za nadřazený.

Závěr

Z dosud naznačeného vyplývá, že krajinu jako celek doposud nikdo a nic nechrání, nezabezpečuje její vyvážený rozvoj a její optimální využívání. Předpokladem úspěšného řešení této problematiky je především přepracování stávajících zákonných předpisů, které by dávalo přednost tvorbě nové krajiny a prakticky by zajišťovalo celospolečenskou potřebu před potřebami resortními. Vždyť např. hektar lesa na Karvinsku má neskonale vyšší společenskou hodnotu než např. hektar lesa na Šumavě; nelze je hodnotit stejnými měřítky - současná zákonná ustanovení však rozdíl nepostihují.

Těžbou uhlí, potřebného pro celou naši společnost, se devastuje půda a ničí životní prostředí v několika málo okresech v ČSSR. Je proto morální povinností ostatních, nedevastovaných okresů přispět ke zlepšení životního prostředí okresům postiženým, ale také převzít některé funkce, které nelze plnohodnotně, rovnocenně zabezpečit v devastovaných oblastech, např. nahrazení úbytku, resp. nižší zemědělské produkce. Tento princip je nutno i zákonně zajistit.