VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

S novým rokem 1990 začalo v ČSR svou činnost i nově zřízené samostatné ministerstvo životního prostředí, do něhož je mj. začleněna státní ochrana přírody. Optimisté mezi dobrovolnými ochranáři očekávají, že tím začalo období progresívních změn; pesimisté tvrdí, že tím dochází k pouhému formálnímu přesunu nezměněných, tj. nevyhovujících resortních pravomocí. Neměli bychom přehlížet, že ke změnám organizačního uspořádání dochází v nové situaci, kdy my všichni - a žádní „oni“ - odpovídáme za důstojné prostředí. Každý podle vlastních představ a podle své různě pociťované odpovědnosti, ale všichni společně odpovídáme za řešení společenských problémů, všichni společně máme šanci přispívat (nebo nepřispívat) k jejich řešení. Proto bude i nové postavení výkonné ochrany přírody takové, jaké si je vytvoříme.

Víme, že trvale udržitelný společenský rozvoj je nemožný bez udržení reprodukčních schopností přírody. Posun věcí směrem k žádoucí cílové podobě nebrzdí na tomto poli nedostatek informací, bilancí ani schválených koncepcí, ale především nedostatek realizací. Jestliže všichni společně usilujeme o podmínky pro trvale udržitelný společenský rozvoj a víme, že důstojné přírodní prostředí člověka je jeho nezbytnou podmínkou, nepomůže nám spoléhání na jiné, kteří mají tyto podmínky zabezpečovat za nás. Každý si vytváříme představu o tom, jaké mají věci být. Je měřítkem naší občanské odpovědnosti, zda se o takový stav věcí zasazujeme a zda jsme schopni samostatně jednat tak, aby takové byly.

Připravované organizační začlenění ochrany přírody do péče o lidské životní prostředí není náhodné. Náplň ochrany přírody se tím dostává - alespoň teoreticky - do souladu se světovou strategií IUCN - UNESCO, která zahrnuje do ochrany přírody uchování podstatných ekologických procesů a systémů, uchování genetické diverzity a zajištění trvalé využitelnosti organismů a ekosystémů. Pro výkon takto chápané ochrany přírody jsme však na samém počátku, protože nám chybí tři rozsáhlé skupiny předpokladů: (1) hospodářské, (2) právní a organizačně správní, (3) společenské, které je navíc nutno uskutečňovat systémově ve vzájemné provázanosti.

Ucelený systém ekonomických nástrojů

Základní problémy dosavadní situace naší ekonomiky pramenily ze zajišťování direktivně stanovených úkolů: Centrum požadovalo od podniku plnění výrobních úkolů, ale byly to podniky, kdo formuloval požadavky na jejich zabezpečení v přídělech investic, mezd a materiálů. Proto podniky vůči centru uplatňovaly nároky, přesahující svým rozsahem jakkoliv vysoké zdroje. Když v centrálně direktivním systému hospodaření našel podnik možnost, jak dosáhnout pro sebe výhodu tím, že obešel centrem plánovaná ekologická opatření, bylo to v souladu s „pravidly hry“ tohoto systému. Poškozování přírody, krajiny a životního prostředí tak nezbývá než uznat při dosavadním uspořádání ekonomiky za ekonomicky vysoce racionální. Podniky tím jen využívaly prostor daný dobovou úrovní uplatňování právních norem a metodikou tvorby a kontroly plánu. Porovnáme-li tuto situaci s idealizovanou cílovou představou tržního hospodářství, pak plnou odpovědnost za objem a náplň své produkce ponese podniková sféra. Tato odpovědnost bude založena na ekonomickém donucení vyrábět to, za co jsou odběratelé ochotni vydat svůj důchod. Postih výrobce za méněcenné výrobky bude ihned uskutečněn krácením důchodu viníka. Tržní mechanismy působí ovšem dokonale na regulaci výrobků, které jsou předmětem tržní směny, a to podle pravidel krátkodobé hospodářské efektivnosti. Proto ekologická opatření, jejichž přínosy nevstupují do tržní směny a projevují se pozitivně až v dlouhodobé perspektivě, musejí být ekonomicky účinně stimulována. Bez toho by se totiž samostatně hospodařící podniky zákonitě chovaly neekologicky a ještě bezohledněji než doposud! V tržní ekonomice si centrum ponechá úlohu tvůrce a realizátora hospodářské politiky cestou makroekonomické regulace, vyváže se však z odpovědnosti za výrobu a zásobování konkrétními výrobky. A právě to mu umožní zaujímat i nekompromisní postoje vůči podnikům i v ekologické problematice.

Jestliže ohrožení reprodukčních schopností přírody pramení z dosavadních forem uspořádání hospodářské činnosti, musí se nápravná opatření maximálně promítnout do zahájené přestavby hospodářských mechanismů i do strukturálních změn. Negativními ekologickými specifiky struktury čs. ekonomiky jsou v těchto souvislostech:

- předimenzovaná odvětví, která produkují podstatný podíl celkového znečištění prostředí, a současně
- málo vyvinutá odvětví a technologie, která uplatňují ve větší či menší míře principy „bezodpadových“ technologií.

Racionalizace hospodářství v poloze ekonomické efektivnosti, doprovázené účinnými stimuly centra, tak nabízí i řešení podstatné části problémů ekologických. Lze tedy očekávat, že hospodářská přestavba přinese souběžně pozitivní efekty ekologické i ekonomické, i když nikoliv v blízkém časovém horizontu.

Nesporným cílem je vytvořit podmínky trvalé ekonomické zainteresovanosti hospodářského provozu na pozitivních, celospolečensky významných, dosud zanedbávaných ekologických efektech hospodaření tak, aby zanedbávání péče o svěřené přírodní zdroje (jež znamená společenskou ztrátu), bylo i podnikovou ztrátou ekonomickou. Současně je třeba zavést takovou ekonomickou stimulaci, aby se péče o prostředí projevovala v hospodářských výsledcích podniků pozitivně. Abychom se k cílovým kvalitám prostředí přibližovali co nejhospodárněji, musí být konstrukce pozitivních ekonomických stimulů (odvodů, daní, poplatků atd.) provedena zvláštními předpisy a vycházet nejen z výsledků ekonomické teorie, ale i z výsledků praktického uplatňování ekonomických mechanismů v přechodném období. Potřebné podklady v systémově ucelené ekonomické teorii však dosud nejsou k dispozici.

Nové právní a organizačně správní uspořádání

Základní negativní rysy dosavadní právní úpravy na poli péče o prostředí pramení ze dvou rozhodujících faktů:

- Jednotlivé složky přírody byly ještě v roce 1989 svěřeny celkem sedmi různým resortům, tzv. gestorům. Právníci konstatují, že za čtvrt století takto rozdělených pravomocí vznikla v oblasti péče o životní prostředí, přírodu a krajinu džungle více než 350 vzájemně neprovázaných předpisů (zákonů, opatření, nařízení, resortních směrnic atd.). Protože chyběl jednotící zastřešující předpis, dílčí problémy mohly být řešeny na podkladě předpisů různé závaznosti, které umožňovaly často protichůdný výklad.

- Ještě závažnější byla slabá úroveň dodržování zákonnosti a právního vědomí společnosti. Za dodržování předpisů na poli péče o prostředí odpovídaly především výrobní organizace a orgány, které - současně a v první řadě - byly hodnoceny podle direktivně ukládaných hospodářských úkolů. Proto zájmové konflikty mezi svými hospodářskými úkoly a mezi funkcí gestora za obhospodařovanou složkou přírody řešily výrobní organizace zpravidla ve prospěch krátkodobých hospodářských úkolů (např. získáním výjimky ze zákona, nebo jeho obcházením cestou tzv. „neformálních kontaktů“ apod.), což dále oslabovalo beztak již nízkou úroveň dodržování zákonnosti. Výsledkem bylo potlačení jakékoliv vnější kontroly resortní činnosti z pozic péče o prostředí. Zásada státní koncepce z roku 1985 ukládající „zvážit možnost vytvoření podmínek pro vyčlenění inspekčních orgánů za jednotlivé složky přírodního prostředí z podřízenosti výrobní resortní sféře“ byla výrazem poznání neudržitelnosti tzv. „gestorského principu“. Řešení se však dařilo resortním byrokraciím oddalovat po řadu let i v situaci, kdy už bylo obtížné představit si méně efektivní uspořádání péče o prostředí nežli její rozptýlení (a tím nutně omezení účinnosti) mezi sedm různých gestorských resortů. Zasvěcení vědí, že vnější kontrola hospodářské činnosti z pozic péče o prostředí není zabezpečena dodnes.

Účinné řešení havarijní ekologické situace naší země musí vycházet po právní stránce ze zákona, který jednotně upraví principy komplexní péče o životní prostředí i přírodní zdroje. Vzhledem k této zákonné normě pak bude třeba upravit všechny dílčí předpisy na tomto poli a vzhledem k základnímu zákonu pak přizpůsobovat organizační strukturu příslušných orgánů státní správy, nikoliv naopak. Teprve pak bude možno účinně prosazovat nezastupitelné postavení státních orgánů jako ručitelů reprodukce přírody a jejich ekonomických i mimoekonomických funkcí v životě společnosti.

Na tomto „systémovém pozadí“ se pak vyjeví nepochybně nově nejen postavení státní ochrany přírody, ale i samotné zákonné vymezení její náplně (např. zda bude nadále delimitována jako pouhá ochrana „speciální“ zvláště chráněných území jako doposud, nebo zda zahrne také ochranu „obecnou“, označovanou dnes již spíše jako „péče o krajinu“ atd.).

Nové postavení státní ochrany přírody by rozhodně nemělo znamenat, že jako součást rozhodování o klíčových opatřeních péče o prostředí se má ocitnout výlučně v rukou centra a jeho více či méně moudrých úředníků - „vládních radů“. I u nás se již - jako ve všech vyspělých zemích - prosazuje poznatek, že problémy péče o prostředí nelze efektivně řešit bez účasti veřejnosti a jejích dobrovolných organizací. A je na veřejnosti, jakým způsobem (např. zda formou několika samostatných „zelených“ stran nebo důsledně koordinovanou snahou o „zezelenání“ všech stranických i vládních programů) bude svou účast prosazovat.

Současně s tím mají být programově posilovány samosprávné funkce národních výborů jako faktických správců území, a tím i jejich vybavenost prostředky ekonomického i mimoekonomického donucení vůči podnikům, jež na jejich území působí. V pravomoci národních výborů se pravděpodobně ocitnou všechny, často rozhodující problémy tzv. „malého“ životního prostředí (menší čistírny odpadních vod, nakládání s komunálními odpady, péče o veřejnou zeleň apod.) a také chráněná území lokálního a regionálního významu. Taková chráněná území přírody a různé kompromisně využívané zóny není nutno chápat jako něco jednotně definovaného, nadekretovaného a zabezpečovaného z centra. Jejich vyhlašování se může uskutečňovat na základě autonomních podnětů „zdola“ tím spíše, že efektivní péči o ně nemůže zajišťovat žádný centrální úřad, ale jen zdravě se rozvíjející život obce či regionu. Samostatnost národních výborů spojená s nutností využívat vlastní finanční prostředky i kapacity umístěné ve vlastním správním obvodu povede zprvu pravděpodobně k výrazným rozdílům v úrovni péče o prostředí - od obvodů vzkvétajících až po obvody dále pustnoucí, což bude opět záviset na místních iniciativách.

V centru zahrne cílová podoba organizační přestavby péče o prostředí:

- vybudování ústředních nadresortních výkonných orgánů komplexní péče o životní prostředí a přírodní zdroje, nezávislých na výrobně hospodářských jednotkách a vybavených přikazovacími a sankčními pravomocemi, a to 

- až do úrovně federálního orgánu, který bude schopen oponovat už při tvorbě státního rozpočtu federálním ministerstvům, která usměrňují klíčové výrobní činnosti narušující prostředí,
- s náplní, která se zásadně nechce překrývat s plněním výrobních úkolů, ale která bude od nich přísně oddělena, přičemž disponování účinnými prostředky ekonomického i mimoekonomického donucení musí být součástí výkonných pravomocí tohoto orgánu.

Nový stav mysli a systém společenských hodnot

Všechny naznačené změny by samy o sobě nestačily k tomu, aby se výkon péče o prostředí včetně ochrany přírody stal opravdu jedním z nealternativních cílů společenského rozvoje. Nezbytným předpokladem k tomu jsou dalekosáhlé změny společenského vědomí ve směru obecného rozšíření ekologické uvědomělosti.

Jakkoli to zní abstraktně, musí celá veřejnost dospět k poznání, že každý z nás je svým jednáním a jeho konkrétními formami spoluviníkem ekologické krize a že každý z nás na ní má svůj díl odpovědnosti. A tuto odpovědnost nenaplňuje občan jen kladením správných požadavků na správných fórech, ale konec konců celým svým vlastním způsobem života a práce.

Naše ekologická krize je nejen výrazem našich postojů k přírodě, ale k životu vůbec, postojů k technice a technologii i postojů k sobě navzájem.

Dojde-li k takovým změnám společenského vědomí, stanou se všechny výše naznačené změny samozřejmostí. Nedojde-li k nim a zůstane-li společenské vědomí v opožděném vleku společenského bytí při zhoršujících se ekologických podmínkách, nemají sebepokrokovější změny ekonomiky, práva a organizačních struktur péče o prostředí naději na úspěch. Odpověď „ano“ či „ne“ je dnes závislá na naší vlastní volbě cesty do nejbližší budoucnosti. Sami budeme rozhodovat o tom, zda naše společnost je schopna řídit samu sebe k trvale udržitelnému rozvoji či nikoli.

Nejsou to tedy v první řadě ani předpisy ani organizační uspořádání ochrany přírody, co je třeba změnit.

Jsme to především my sami a naše postoje.