VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Necelých dvacet kilometrů na severozápad od Brna, v polovině cesty mezi Kuřimí a Tišnovem, zvedá se ze široké sníženiny Boskovické brázdy Čebínka. Pro přesnost musíme dodat, že se tam tyčí pouze zbytek kdysi jedinečného kopce, již desítky let z dálky nápadný a zraňující obrovitou kavernou vápencového lomu.

Pamětníkům připadá jako krásný sen vidina někdejších dlouhých strání, bělavých vápencovými škrapy, sbíhajících k Čebínu. Bývala to jedinečná výspa jižanství, vysunutá do předpolí Českomoravské vrchoviny, jakoby malá Pálava. Vzpomínám si, že v „květinovém kalendáři“ Tišnovska bývala Čebínka druhou zastávkou v roce - po bledulích v údolí Chlébského potoka se sem putovávalo za konikleci. Nízko se nad ně skláněly roztroušené borovice zakrslého bizarního vzrůstu. Profesor Josef Klika zařadil před šedesáti lety jejich fotografii jako příklad větrem formovaných vlajkových stromů do své monografie o jehličnatých dřevinách.

Tak vyzývavě krásná to bylo hora, že ji rádi zobrazovali i malíři - například Emanuel Ranný, Ladislav Kotas a Bedřich Vala. A hlavně lákala - již od poloviny 19. století - botaniky. Žádný z nich, kdo se zabýval rozšířením teplomilných rostlin a jejich vyzníváním od jihu na sever, nemohl Čebínku minout. Z tohoto hlediska se jí nejpodrobněji věnoval na přelomu 20. a 30. let minulého století docent Jan Šmarda. Ve své Studii o zeměpisném rozšíření rostlin v úvale tišnovském z roku 1930 uvádí z Čebínky přes 140 druhů teplomilných rostlin - od kavylů přes kakost krvavý a kamejku modronachovou až po dub pýřitý a mahalebku. Z 27 ohnisek teplomilné vegetace, kterou tehdy „v úvale tišnovském“ popsal, se jednalo o lokalitu druhově nejbohatší, tedy s květenou ještě pestřejší, než měla na Šmardově zkoumaném území známá Květnice nad Tišnovem.

Obdobně jako skoro každý vápencový kopec byla i Čebínka od pradávna využívána k těžbě vápence na pálení vápna. Po staletí to bylo jen pro místní spotřebu v malých pecích. Teprve roku 1891 zde byla postavena výkonnější šachtová pec s nepřetržitým provozem, kterou o dvacet let později nahradila modernější pec kruhová. Těžba vápence se sice postupně zvyšovala, ale stále byl možný rozumný kompromis mezi výrobci vápna a ochránci přírody. Svědčí o tom zajímavý dokument ze 40. let, který v pozůstalosti profesora Aloise Zlatníka objevil na brněnské lesnické fakultě docent Antonín Buček. V listopadu 1942 se Zlatník jako předseda Svazu na ochranu přírody a domoviny obrátil dopisem na firmu Bratří Maláškové a Josef Rosa - výroba vápna v Čebíně s prosbou o „laskavý souhlas se zřízením přírodní rezervace Čebínka“ s tím, že Svaz je ochoten vyplácet roční odškodné v částce stanovené dohodou. Odpověď firmy byla souhlasná. Těžba vápence dále probíhala jen na východním svahu, nejcennější jižní škrapový svah zůstával jako jedinečný projev krasového fenoménu zachován.

Zásadní zlom v osudu Čebínky znamenal rok 1957, kdy už čebínská vápenka byla dávno znárodněna a začleněna jako pobočný závod k Maloměřické cementárně a vápenici. Tehdy bylo rozhodnuto vybudovat u Čebína mohutný moderní závod na výrobu vápenného hydrátu. Tomuto rozhodnutí předcházel souhlas ministerstva kultury z 12. 7. 1956, v němž ministerstvu stavebnictví sděluje, že náhradou za Svatý kopeček u Mikulova nemá k vytěžení Čebínky námitek. Vápencová část kopce se tak začala prudce ztrácet. Vždyť se zde těžilo až 500 tisíc tun vápence ročně!

Na svých cestách z Brna na Vysočinu byl devastací Čebínky zasažen a rozhořčen i přírodovědec a krajinný fotograf Miloš Spurný. Roku 1967 vyšel v časopise Ochrana přírody jeho burcující článek Smrt Čebínky: „Zdá se, že Čebínka bude likvidována mnohem dříve, než se předpokládalo,“ psal tehdy M. Spurný. „Letos na jaře nastala důležitá fáze v její likvidaci: po sérii komorových odstřelů (které mimochodem důkladně prověřily kvalitu bytového fondu a také kostela v početné obci čebínské), byl konečně ztenčen hlavní jižní hřeben… Poněvadž tu byla definitivně a neodvolatelně ničena nejkrásnější a nejzajímavější část Čebínky - její k jihu a jihozápadu exponovaná drolinně balvanitá step - konali botanici a ochranáři vůbec v těch slavných dnech na ona místa zádušní exkurze a podivovali se: ejhle, člověk!“ Článek byl samozřejmě doplněn Spurného fotografiemi - především pro něho typickou srovnávací dvojicí původního květnatého společenstva na škrapovém svahu a drasticky holého „šutroviště“ po odstřelech. Ejhle, co dovede člověk!

Ze škrapového svahu zůstal zachován jen nízký úpatní práh. V několikaetážovém lomu byla zlikvidována nejen teplo- a vápnomilná společenstva, ale i drobné podzemní krasové jevy, například jeskyňka zvaná Psí díra. Začátkem 90. let, kdy čebínská vápenka patřila pod státní podnik Cementárny a vápenky Mokrá, bylo pro nedostatek vhodné suroviny rozhodnuto ukončit velkovýrobu vápenného hydrátu a přejít na výrobu suchých omítkových a maltových směsí. Investor přitom zamýšlel rozšířit těžbu i na okolní vápencové kopce - Malhostovickou pecku a Dálky. Díky odporu čebínských obyvatel i odborné expertize Geografického ústavu Československé akademie věd se tomu podařilo zabránit. Těžební činnost zůstala lokalizována na Čebínce a její roční objem se snížil. Významný podíl suroviny se proto do Čebína dovážel až z Mokré. Současná těžba probíhá jen v omezené ploše na horní etáži, zbytky kvalitních vápenců se melou na krmivářské a hnojivové moučky.

Z vápencové části Čebínky již toho mnoho nezbývá. Snad se ale podaří zachránit - jak požadovala zmíněná expertiza - alespoň vápencové žebro mezi lomy na východním a jižním svahu. Z něho a z úpatního prahu by se pak mohly alespoň některé vzácné druhy zvolna šířit do skalní pustiny opuštěného lomu. Je sice nesporné, že druhová bohatost Čebínky - jak dobře ví nejlepší znalec její květeny Jiří Saul - byla těžební činností ochuzena, mnohé druhy však zůstaly alespoň ve zbytkových populacích při okrajích lomů růst. Z tohoto hlediska Čebínka zcela neumřela, pouze živoří. Co se však ani při sebenáročnějších rekultivacích už nikdy nepodaří, je obnova dráždivě krásného škrapového svahu, té výspy jižanství, jakési malé Pálavy v těsném předpolí Českomoravské vrchoviny.

Doc. Ing. Jan Lacina, CSc., (1944) - krajinný ekolog a geobiocenolog, působí na Ústavu geoniky AV ČR v Brně a na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelu, lacinovi.tisnov(zavináč)wo.cz