VERONICA - ČASOPIS PRO OCHRANU PŘÍRODY A KRAJINY

Časy se mění a my se měníme s nimi. Neplatí to však zřejmě o ekologickém povědomí technicky zaměřených odborníků, kteří svými projekty zasahují do tvářnosti a fungování jihomoravské krajiny: je stále stejně nízké. Ekologické povědomí vyplývá totiž ze základního ekologického vzdělání, kterým má být vybaven každý občan, tak jako je vybaven základním vzděláním matematickým nebo chemickým. Že se tak v druhé polovině našeho století nestalo, je tragickým a neuvěřitelným paradoxem našeho školství. Dva příklady technických projektů, umístěných do pálavské oblasti, nás o tom přesvědčí. Jde o projekt vodního díla Nové Mlýny a o projekt televizního vysílače na Děvíně. Oba projekty od sebe dělí 30 let, první se uskutečnil, druhý nikoliv. Finále tedy bylo naštěstí rozdílné, předehra však stejná. Zamysleme se nad tímto neutěšeným jevem.

Projekt vodního díla Nové Mlýny vzbouřil koncem padesátých let roztroušenou obec přírodovědců, kteří znali velmi dobře přírodní řád krajiny pod Pálavou, stmelil je do jednotného šiku, jenž bránil svoji koncepci proti kvantitativním technickým parametrům svými přírodovědeckými argumenty. Ty ovšem nedosahovaly průraznosti technických jednotek a budily jen shovívavý úsměv mocných („my vám ty kytičky přesadíme“). Jak boj tehdejších ekologů dopadl, je známo. Prohra této bitvy o jihomoravský luh (utrpěná nejen technickými argumenty, ale zejména politickými přesvědčovacími prostředky) zbystřila však ekologické povědomí zoologů, botaniků, lesníků, geografů, půdoznalců a dalších, takže proud moderní integrované ekologie, systémové ekologie, který v šedesátých letech přišel prostřednictvím Mezinárodního biologického programu i k nám, našel již některé vědecké skupiny připravené, aby se na nich mohl uchytit a růst.

Další desetiletí světového vývoje přinášela alarmující zprávy o stavu celé biosféry: životní prostředí se zhoršovalo, ekologie se stala ve světě jedním z nejzávažnějších a nejprogresívnějších vědních oborů, protože je to nauka, která řeší a předvídá závislost organismů - včetně člověka - na jejich životním prostředí. U nás však výuka ekologie váhavě přešlapovala v pracovnách pedagogických ústavů. V základních a středních školách se proklamovala „ekologizace“ některých předmětů, na vysokých školách se tato vědecká disciplína přednášela zcela ojediněle, na zemědělské fakulty pronikla jen formálně a rozdrobeně, na technických učilištích si pletli životní prostředí s ekologií. Není proto divu, že v projekčních ateliérech příslušných technických institucí se zrodil koncem osmdesátých let projekt, který byl postaven na stejně ekologicky primitivních předpokladech jako někdejší projekt podpálavských jezer. Jenže dnes jeho tvůrci neměli omluvu v neznalosti ekologie. I když se jí neučili ve škole, měli zachytit proud informací v našem i zahraničním tisku o destabilizaci krajiny, o mizejícím genofondu, o pevných vazbách mezi rostlinami, živočichy a jejich abiotickým prostředím, o fungování ekosystémů a hranicích jejich stability. Protože tento proud informací nezachytili, vytvořili projekt telekomunikačního objektu, který by při svém uskutečnění vedl k nenávratné zkáze unikátního vrcholu Pálavy. A tak se znovu v nedávné době let 1987-89 (kdy ještě platily vedle technických i politické přesvědčovací prostředky) volalo v roztroušené obci přírodovědců na poplach. Tentokrát se však v roli oponenta ocitla již instituce, Agroprojekt Brno. Její příslušné oddělení vytvořilo v neuvěřitelně krátkém čase jednoho roku komplexní ekologickou studii, která nejen prokázala zhoubný účinek zamýšlené výstavby televizního vysílače na ekosystémy Děvína, ale nabídla i technicky dobře fundované alternativní řešení.

Stalo se to díky iniciativě a organizační schopnosti ing. arch. J. Löwa a vhodné volbě spolupracovníků. Na této studii je výjimečné to, kolik špičkových odborníků z různých oborů biologie, geografie a dalších věd se připojilo svou argumentací, vycházející z osobní zkušenosti a dřívější vlastní vědecké práce v zájmovém území, když už nebylo možno ve vyměřeném krátkém čase provést cílený terénní ekologický průzkum. Již tato skutečnost sama o sobě signalizovala, o jak závažný biotop šlo a jak nenapravitelné škody bychom se dopustili v naší jediné moravské biosférické rezervaci Pálava, kdyby se tento technický záměr měl uskutečnit. Díky ekologické studii Agroprojektu bylo od záměru stavby upuštěno, takže finále naší druhé variace na téma Pálava skončilo odlišně od té první: zamítnutím projektu.

Přesto je nutno položit několik otázek: Proč projektanti vysílače tak dokonale ignorovali ekologické zákonitosti vybraného biotopu a proč se snažili jen dalšími technickými prostředky (jako byl např. návrh vybudování lanovky, použití přírodního kameniva atd.) zdánlivě kompenzovat, ve skutečnosti však zvýšit ekologickou zátěž, způsobenou stavební aktivitou? Proč nebyl dotázán v patřičném předstihu kvalifikovaný ekologický partner, aby se vznikající projekt od začátku mohl ubírat ekologicky schůdným směrem? Takto se znovu, ex post, víceméně amatérsky sháněla roztroušená obec brněnských ekologů, aby vydala své svědectví a zabránila další devastaci jihomoravské přírody. Jako před 30 lety. Tentokrát se ekologické úsilí setkalo s úspěchem. Víceméně náhodou, protože šlo o dávno známou, často navštěvovanou a biology takřka hýčkanou lokalitu. Jak tomu však bude u dalších velkých projektů, třebas plavebního kanálu Dunaj-Odra, kde nebudou po ruce tak pregnantní znalosti? Znovu se bude shánět posouzení ex post hotového projektu? Kdy se stane profesionální ekologie povinně spolutvůrcem od vzniku prvního ideového záměru? Nové ministerstvo životního prostředí zde bude mít těžký úkol: postupně vytvořit ekologické povědomí celého národa a legislativně zaručit profesionální ekologickou účast při vzniku všech technických děl v krajině od samého počátku záměru. I k tomu by měla roztroušená obec ekologických profesionálů napřít všechny síly, protože odpovědnost za ekologickou budoucnost naší krajiny nese současná generace všech, i těch roztroušených ekologů.